Článek
Narodil se někdy mezi lety 1036–1039 a od mládí byl určen pro duchovní dráhu a za nástupce biskupa Šebíře. Byl mu zřejmě vybrán domácí učitel, vychovatel a průvodce. V jeho doprovodu mladý Jaromír navštěvoval nejprve katedrální školu v Praze a na ni navázal studiem na některé katedrální škole v Říši.
Jaromír byl rozporuplná osoba opředená všelijakými mýty a polopravdami, o jejichž vznik se zasloužil zejména Kosmas. Jaromír byl podle Kosmova svědectví ješitný a prchlivý člověk, měl sklony k okázalé štědrosti, věnoval se péči o chudé, jemu samotnému se však příčil asketický způsob života. Jaromír měl prý v oblibě kanadské žerty, jednou téměř utopil svého družiníka Viléma, jehož při odpočinku shodil do řeky se slovy „podruhé tě křtím, Viléme“. Ke kněžskému povolání nejevil zprvu mnoho chuti, miloval spíš hony a válku.
Teprve po velkém naléhání bratra Vratislava a téměř násilím byl vysvěcen roku 1061 na jáhna. Brzy potom však Jaromír uprchl do Polska, kde na knížecím dvoře žil zcela světským životem a vůbec nepřipomínal osobu duchovního stavu. Do Čech se vrátil až po smrti biskupa Šebíře roku 1067, kdy hrozilo, že se stane biskupem Vratislavův kaplan Lanc saského původu. Vratislav Jaromíra za biskupa nechtěl, obával se Jaromírovy přílišné moci, kterou by mohl při své prudké povaze zneužít. Ustoupil však nátlaku svých bratrů i českých velmožů a dal svolení k Jaromírově ustanovení biskupem. Investituru Jaromír přijal od císaře Jindřicha IV. 30. června 1068 v Mohuči a s tím přijal i jméno Gebhard.
Erb pražského biskupství
Po Jaromírově nástupu na biskupský úřad pokračovaly neshody mezi ním a knížetem Vratislavem II. Ten se odstěhoval na Vyšehrad, aby se s Jaromírem nemusel potkávat na Pražském hradě, a na Vyšehradě založil kapitulu podřízenou přímo papeži nikoliv pražskému biskupovi, aby měl od Jaromíra úplný klid. Neshody postupně přerostly v nepřátelství, do něhož se postupně zapletli císař i papež.
Vznětlivému Jaromírovi nejvíce překáželo zřízení olomouckého biskupství, které mělo omezit jeho moc. Když nepochodil se svými výtkami u knížete ani císaře, navštívil sám olomouckého biskupa Jana a nechal ho surově týrat za to, že se nechce dobrovolně vzdát svého úřadu. Spor měl být vyřešen soudem, ke kterému se však Jaromír nedostavil a v obavě o své bezpečí uprchl do ciziny. Reakcí na to byl papežským legátem vydaný zákaz vykonávání biskupského úřadu. Spory se táhly až do roku 1075, kdy nové šetření celé záležitosti v Římě vrátilo Jaromírovi hodnost a území rozdělilo rovným dílem mezi pražské a olomoucké biskupství.
Roku 1077 jmenoval císař Jindřich IV. Jaromíra nejvyšším říšským kancléřem a ten 8 let pobýval mimo Čechy, takže spory na čas utichly. Po smrti olomouckého biskupa v roce 1085 Jaromír dosáhl spojení obou diecézí. O tři roky později však bylo z rozhodnutí, nyní již krále Vratislava I., olomoucké biskupství zase obnoveno a staré nepřátelství znovu propuklo. S nastalou situací si Jaromír již nevěděl rady a odjel protestovat do Říma. Zvolil cestu přes Uhry, kde se zastavil u svého přítele krále Ladislava I. a v Ostřihomi 26. června 1090 z neznámých příčin náhle zemřel. Podle některých zdrojů byl Jaromír na cestě do Říma ubit někde v šumavských lesích a do Uher vůbec nedorazil. V každém případě z Jaromírovy nenadálé smrti byl bratry obviňován král Vratislav I.
Zdroje:
Jan Bauer, Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014
Petr Charvát, Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007
Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy nakl- SVOBODA 1975
Jiří Mikulec, Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007
Antonín Polách, Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008
Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986
Josef Žemlička, Přemysl Otakar II. : Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011
časopis History revue ročník 2011-2014
časopis Akta History ročník 2010-2012
