Článek
Český kníže, nejmladší syn krále Vratislava a jeho třetí manželky Svatavy Polské. Panovník s politickou soudností, člověk pevné a spravedlivé ruky, předvídavý diplomat.
Zajímavosti
Kronikáři je Soběslav charakterizován jako statečný a úspěšný válečník, soudný a předvídavý diplomat, kterému se podařilo udržet na uzdě odbojné feudály i normalizovat vztahy s německou říší. Nechyběla mu velkorysost, mírumilovnost a jistá dobrotivost.
Zpočátku spojil svůj osud s bratrem Bořivojem a bylo na něm sympatické, že byl jediným ze čtyř synů krále Vratislava, kdo v letech zápasů o trůn neprosazoval sám sebe, ale propůjčil svou energii cílům bratra, třebaže si to málo schopný nešťastník Bořivoj ani nezasloužil.
Bratři Vladislav a Soběslav byli po léta nepřáteli jednou zjevnými, dokonce spolu i válčili, jindy skrytými. Nesblížilo je ani smířlivé gesto knížete Vladislava, když psanci Soběslavovi přiřkl brněnský úděl. Vždycky nakonec ožily staré neshody.
O Soběslavův nástup na knížecí trůn se nemalou měrou zasloužila jeho stará matka Svatava Polská, která na smrtelném loži přesvědčila Vladislava I. o nutnosti zachování panovnického žezla v pražské větvi Přemyslovců.
Soběslav potvrdil správnost rozhodnutí svého předchůdce vítězstvím v památné bitvě u Chlumce nedaleko Teplic. Jeden jeho protivník, Ota II. Olomoucký, byl v bitvě zabit a druhý, německý král a budoucí císař Lothar, byl Soběslavem zajat. Svého vznešeného zajatce Soběslav však ani nezabil, ani neuvěznil, jak by se dalo čekat. Projevil se moudře a velkodušně, když krále se všemi poctami i s družinou propustil. Možná to byl jen pragmatismus, který Soběslava k tomuto kroku vedl, protože zabitím krále by se dostal do vleklých válek s jeho mstiteli. Ať byly pohnutky jakékoliv, Soběslavovi se rytířský čin vyplatil a v Lotharovi získal přítele.
Adolf Liebscher: Vítězství Soběslava I. u Chlumce 18. února 1126
V roce 1126 Soběslav dekretem prohlašuje Kladsko za neoddělitelnou součást českého knížectví a zároveň mu uděluje rozsáhlou autonomii. Tento stav trval až do záboru Kladska Pruskem v 18. století.
Do čela tajného spiknutí velmožů proti Soběslavovi s cílem ho zavraždit se v roce 1130 postavil tehdejší prohnaný pražský biskup Menhart. Aby se sám vyhnul podezření, nedlouho před atentátem se vydal na cestu do Jeruzaléma, na oko na zbožnou pouť, ve skutečnosti pro alibi. Vražedný plán však byl těsně před uskutečněním prozrazen a Soběslav se s účastníky spiknutí tvrdě vypořádal. Syna knížete Břetislava II. nechal oslepit, jiné nechal lámat kolem nebo rozčtvrtit což byla v Čechách novinka. Na Vyšehradě uspořádal soud. Za obrovského počtu přihlížejících (snad 3000 lidí) byli spiklencům usekány údy, museli chodit po rozžhaveném železe, byly jim vyloupnuty oči, uříznut jazyk nebo zlomeny kosti. Šlo však jen o několik jedinců, Soběslav si evidentně netroufal celou záležitost vyhrotit. Menhart se trestu vyhnul, případní svědci jeho věrolomnosti byli mrtvi a on sám popřel jakékoliv násilnické plány. Soběslav mu však přestal důvěřovat a odstěhoval se na Vyšehrad, aby se s Menhartem nemusel potkávat.
Třebaže Soběslav žil na Vyšehradě, věnoval se i přestavbě Pražského hradu. Nechal zvýšit jeho hradby na 9–14 metrů, které jsou patrny dodnes. Přestavěl Břetislavův knížecí palác, starobylé klenby této přestavby jsou v podzemí Vladislavského sálu k vidění i nyní.
Na sklonku své vlády se Soběslav pokusil předem pojistit nástupnictví prvorozenému synovi Vladislavovi. O udělení léna požádal přímo německého císaře, který mu za úplatek vyhověl. Svolal i zemský sněm do Sadské, aby proceduru legalizoval, ale pozval tam jen své stoupence, kteří mu vše odkývali. Není tedy divu, že to nakonec dopadlo jinak a místo syna Vladislava získal knížecí stolec Vladislav – synovec.
Soběslav zemřel přirozenou smrtí 14. února 1140 při kontrole opevňovacích prací na hradě Hostim. Pochován byl na Vyšehradě po boku svého otce a matky. Zatím se jejich hrob nepodařilo najít.
Rodina
manželka: Adléta Arpádovna (1105 – 15.9. 1140), dcera nitranského knížete Almoše
syn: Vladislav (1123/4 – 1165), pozdější olomoucký údělník
dcera: Marie (1125 – 1172), pozdější rakouská markraběnka a bavorská vévodkyně
syn: Soběslav (1128 – 1180), pozdější český kníže
syn: Oldřich (1134 – 1177), pozdější olomoucký údělník
syn: Václav (1137 – 1192), pozdější český kníže Václav I
Zdroje:
Jan Bauer, Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014
Petr Charvát, Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007
Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy nakl- SVOBODA 1975
Jiří Mikulec, Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007
Antonín Polách, Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008
Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986
Josef Žemlička, Přemysl Otakar II. : Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011
časopis History revue ročník 2011-2014
časopis Akta History ročník 2010-2012
