Článek
K zájmu o dějiny mě přivedl už v dětství můj děda, prostý, ale velmi sečtělý a moudrý člověk s bohatými životními zkušenostmi. Jako dítko školou povinné jsem chodil do místní lidové knihovny půjčovat si knihy odpovídající mému věku. Začal jsem pohádkami, pak se dostal k Verneovkám, Mayovkám a po každé jsem přinesl i knihu svému dědovi, který mi vždy předem řekl, co by chtěl číst. Půjčoval jsem mu zejména historické romány různých autorů a on mi pak zkráceně převyprávěl příběh, který četl. Bavilo mě poslouchat vyprávění o dávných časech, kdy žili skuteční králové a královny, kdy rytíři a mušketýři prožívali skutečné boje a skutečná dobrodružství, a děda to dovedl vždy převyprávět laskavým způsobem, aby dobro zvítězilo nad zlem a já z toho neměl špatné spaní. Tím mě postupem času přivedl k poznání, že existují i jiné zajímavější knihy, než jsou smyšlená dobrodružství vymyšlených hrdinů, třebaže jsem dobrodružnou literaturu nepřestal číst nikdy. Když mi děda zemřel, to mi bylo 14 let, už jsem měl přelouskány Dumasovy Mušketýry, Hugova Zvoníka i Jiráskovy Psohlavce.
Postupem času mě začalo zajímat, jak moc si autoři románů vymýšlí a zda se různé příběhy kryjí s historickými fakty. Tím jsem se dostal k literatuře faktu a po dostatečném rozšíření obzorů jsem se začal ptát proč. Ano, tato dětinská otázka s konečnou platností probudila můj dlouhodobý zájem o dějiny. Přestal jsem se zabývat daty a ději a soustředil se na důvody, které k dějinným událostem vedly. Abych pochopil důvody, musel jsem jít stále hlouběji a hlouběji do minulosti. Trvalo mnoho let, než jsem se prokousal od evropského středověku, přes dobu stěhování národů, antický Řím až ke kolébce civilizace, starověkému Egyptu a Mezopotámii. Poté, co jsem se zorientoval a získal dostatečný přehled, abych si nepletl panovníky, jejich říše, a ke svému úžasu zjistil, že od vzniku Cheopsovy pyramidy ke krásné Kleopatře zeje větší časová propast než od Kleopatry ke mně, jsem se postupně vracel zpátky do středověké Evropy. Při tomto toulání časem mi spousta věcí zdánlivě nesouvisejících do sebe zapadla a já začal konečně chápat.
Pochopil jsem mnoho věcí a našel odpovědi na své proč, ovšem ne všechny odpovědi mne uspokojily v takové míře, abych se tím přestal zaobírat. Navíc vyvstávaly další a další otazníky, kterými se budu zabývat snad až do konce života. V této fázi jsem také nacházel dějinné paralely, neboť se některé věci stále opakují jen na jiné úrovni, ale podstata a příčiny zůstávají stejné. Dá se tedy říci, že v historii se dá najít i poučení ve vztahu k věcem současným. Tím se ale ve svém psaní nezabývám.
Po stručném vysvětlení mého zájmu o historii se dostávám k důvodu sepsání mých postřehů. Zkrátka, bylo by mi líto nikomu nesdělit, co všechno jsem při své pouti dějinami objevil. Třeba to někoho nadchne jako mě a bude to dále rozvíjet a pokračovat. Proto jsem se snažil o poněkud zábavnější formu podání historie, než by tomu bylo při pouhém suchém výčtu historických událostí. Lidé dnešní doby nechtějí ve svém volném čase moc přemýšlet, chtějí se hlavně bavit, relaxovat a v denních zprávách hledat hlavně senzace. A nemusí jít zrovna o zcela pravdivé senzace, z čehož těží hlavně bulvár.
Proto můj průvodce rodokmeny panovnických rodů Evropy bude také tak trochu bulvární. Každá osobnost je samozřejmě uvedena fakty, aby i dějin neznalý čtenář získal jakés takés povědomí o dějinných událostech či skutcích dotyčného. Pokud je jich známo dostatečné množství, jsou uvedeny pouze ve formě životopisu v datech, nemá smysl opisovat tady všeobecně známé, či jednoduše dostupné informace. Větší pozornost jsem věnoval rodinným vztahům, jednak většinu lidí zajímá kdo, s kým, proč a za kolik a také se tím odhaluje provázanost jednotlivých dynastií, což mnohdy objasňuje příčiny dějinných událostí.
Jestliže jsem našel dostatečné množství pramenů a z několika zdrojů si ověřil pravdivost tvrzení, historickou osobnost jsem se snažil popsat jako člověka z masa a kostí, s jeho klady i zápory, dobrými skutky i hříchy a někdy i výčtem jeho skutků tak trochu nabourat zavedené nahlížení na jeho osobu. Občas jsem měl tu drzost a přidal k tomu svoji domněnku, která dosud žádného váženého historika nenapadla. Jak jsem již předeslal, je to tak trochu bulvární průvodce rodokmeny, tak si nějakou tu neověřenou informaci můžeme dovolit.
V žádném případě tady neaspiruji na nějakého amatérského badatele, jen bych chtěl poněkud zábavnější formou přiblížit obyčejnému čtenáři historii. Pokud by se mi podařilo jej přesvědčit, že historie není jen školometské odříkávání dat a jmen, ale že se lze jí i pobavit, popřípadě s její pomocí porozumět dnešku, byl bych navýsost spokojený.
Jelikož jsem rodilý Čech a elementární znalost dějin své vlasti považuji u průměrně vzdělaného člověka za samozřejmost, začal jsem u jediné, původem české, vládnoucí dynastie, u Přemyslovců.
Všem odvážným čtenářům děkuji za důvěru, že je svými řádky nebudu příliš nudit.
Přemyslovci
PŘEMYSLOVCI
Kdo byli Přemyslovci, odkud přišli, čím byli natolik výjimeční, že za 430 let jejich vlády nikdo nikdy nezpochybnil jejich svaté právo vlády nad českou zemí. To jsou otázky, na které jsem hledal odpovědi, bohužel místo uspokojujících odpovědí vyvstaly pouze další otazníky.
Kdy a jak se Přemyslovci k svému vládnoucímu postavení v českém kmeni dostali, bylo, je a asi zůstane navždy tajemstvím. Z historických pramenů o tom není nic známo a zbývá tedy volné pole k úvahám a domněnkám. Jednou z těch bizarnějších hypotéz je, že Přemyslovci byli potomci některé z vládnoucích elit sasánovské Persie, snad autora k tomu vedla poněkud tmavší pleť a podlouhlý tvar obličeje prvních známých zástupců tohoto rodu. Podle této úvahy po vyvrácení novoperské říše Araby v polovině 7. století přešla část vládnoucích elit Kavkaz a dostala se v jihoruských stepích do proudu slovanských národů směřujících na západ. S tímto proudem se prý někteří jedinci dostali na přelomu 7. a 8. století ve druhé vlně slovanského osídlení až na naše území a přes své přirozené schopnosti k ovládání druhých se stali vůdci českého kmene. Zajímavé, ovšem s pravděpodobností blížící se nule. Jediné, co by relevantně podporovalo tuto hypotézu, je Mithrův kult rozšířený v Persii a doložené uctívání tohoto božstva souladu a harmonie též na území Prahy. Z názvu tohoto božstva mohlo vzniknout slovanské mir – mír.
O něco pravděpodobnější je hypotéza, že Přemyslovci byli nějak spřízněni s vládnoucími vybranci na Moravě později pojmenovanými podle prvního doloženého knížete Mojmíra. I toto poněkud kulhá, ale je to přijatelnější než odkaz na Peršany. Téměř s jistotou můžeme tvrdit, že první historicky známý Přemyslovec Bořivoj byl spřízněn s velkomoravským Svatoplukem, ovšem jakým způsobem nevíme.
O původu přemyslovského rodu nevěděl mnoho ani náš nejstarší kronikář Kosmas, a tak si vypomohl báječným podáním starců, které přetlumočil jako staré pověsti české. Některé jeho pověsti jsou uměle sestrojené a nemají s českými dějinami nic společného. Jsou sestaveny podle antických vzorů a už v době Kosmově byly obecným majetkem latinské literatury. Bylo by tedy marné podnikat pokusy o jejich promítnutí na českou historickou skutečnost.
Pověsti o Krokovi a jeho dcerách i pověst o Libuši a Přemyslovi vykazují spoustu motivů ze staré antické literatury, kterou Kosmas jako vzdělanec jistě znal. Kosmovo báječné podání starců v případě pověsti o Libuši a Přemyslu nebylo asi ničím jiným než nějakým dvorským podáním, které Kosmas upravil. Námitka, že by dvorské podání nemohlo představovat jako praotce přemyslovského rodu oráče tj. sedláka, protože se to neshoduje s feudálním nazíráním na postavení knížecího rodu, nemá žádnou váhu.
Jednak šlo o věci dávné minulosti a za druhé nebyli by sami, kdo by odvozoval svůj původ od věcí tak nízkých, jako je obdělávání půdy. V sousedním Polsku stojí podle kronik na počátku rodokmenu Piastovců bájný oráč Piast. Shoda je to příliš nápadná, než aby šlo o pouhou náhodu, buď pověsti vznikly podle stejného vzoru, nebo někdo opisoval.
Kdybychom pověst o Přemyslu Oráči promítli do historické skutečnosti, dojdeme k překvapivému poznání, že Přemysl vůbec nebyl z kmene Čechů, neboť Stadice, kde oral, byly na území obývaném kmenem Lemúzů. Samotné slovo lemúz však ve staročeštině znamenalo oráč. Takže šlo o kmen oráčů? Nebo to Kosmas popletl a ve skutečnosti to byl kmen Stadiců a Přemysl byl lemúzem? Úsměvné konstrukce, což?
O vlastní rodovou pověst Přemyslovců také jistě nešlo. Přemyslovci sami sebe takto nenazývali a navíc, jméno Přemysl bylo pro ně až do poloviny 12. století zcela neznámé. Teprve syn krále Vladislava II. byl prvním členem dynastie, jemuž bylo dáno jméno zakladatele rodu. Bylo to zřejmě v situaci, kdy pověst už nabyla oficiózního charakteru a tehdejší představitelé rodu ji přijali za svou. I Kosmas vládnoucí rod jmenuje prostě rodem českých knížat, nikoli rodem Přemyslovců. Na otázku, kdy a jak se stali Přemyslovci vládnoucím rodem Čechů, tedy ani pověst o Přemyslu a Libuši neodpovídá.
Abych se vyhnul nějakým nepodloženým dohadům, začínám rodokmen Přemyslovců od prvního doloženého knížete Bořivoje I. Existuje sice sedm jmen bájných přemyslovských knížat: Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít (podobně jako existuje sedm etruských králů vládnoucích Římu, odkud pravděpodobně Kosmas čerpal inspiraci), ovšem s historickou skutečností to moc nesouvisí. Náš první kronikář to jistě věděl, proto u jejich jmen neuvádí žádná data a s historickou datací začíná až u Bořivoje I. Pokud by šlo o historické postavy, proč by se po nich některý Přemyslovec nejmenoval. Všechna jména Přemyslovců z prvních století vlády se opakují i později, proč tedy neznáme třeba Mnatu II., nebo Hostivíta III.? Pravděpodobně sami Přemyslovci tato jména neznali, proto je nepoužívali.
Kde k těmto jménům Kosmas přišel, opět nevíme. Existují různé teorie, které se pokouší přijít věci na kloub, všechny však mají svá slabá místa. Uvedu tady pouze dvě nejzajímavější. Záviš Kalandra uvádí, že jména sedmi mýtických českých knížat jsou odvozena ze starých slovanských názvů dnů v týdnu.
Nezamysl byl prvním z nich, čemuž by odpovídala neděle, kdy nepracujeme či nemyslíme.
Mnata by jako druhý odpovídal pondělí, německy Montag, anglicky Monday. Máno nebo Mani byl bůh, kterému byl tento den zasvěcen.
Vojen, třetí kníže, by odpovídal úterý, v latině Martis dies, den Martův. Mars bůh války se dá ztotožnit se jménem Vojen – vojna (válka).
Vnislav by jako čtvrtý z nich odpovídal středě, v latině dies Merkurii, den Merkurův. Merkur byl bohem zdárného obchodu, přičemž jméno Vnislav může odkazovat ke slovanskému bohu, kterému byl rovněž zasvěcen obchod.
Křesomysl by odpovídal čtvrtku, v latině Jovis Dies, den boha Jova (Jupitera), který vládl hromům a bleskům a slovo křesat může odkazovat ke spojení křesat oheň. U Germánů byl čtvrtek den Donnarův (Donnerstag), v angličtině Thursday den Thorův. Bohové Donnar a Thór taktéž vládli blesky.
Neklan šestý kníže by odpovídal pátku. Proč?
Hostivít sedmý kníže by odpovídal sobotě, kdy vítáme hosty.
No, nevím, zda byli naši předci natolik hravými lidmi, aby názvy tímto způsobem zkonstruovali a Kosmas to mohl použít. Navíc mám silné pochybnosti o znalostech latiny a římských bohů v původní vlasti Slovanů, odkud si jistě názvy dnů v týdnu při-nesli, pokud se ovšem vůbec nějakým kalendářem řídili.
Podle teorie Vladimíra Karbusického pochází dvanáct mýtických postav české historie včetně sedmi knížat z úryvku staroslověnského textu – poselství Čechů k Frankům pocházejícího z 9. století. V tomto textu by mělo být napsáno: Krok´kazi Tetha, lubossa przemysl, nezamysl m´nata voj´n u´ni zla, kr´z my s´neklan, gosti vit.
Což se vykládá jako:,, Zastav své kroky Tetha (jméno tehdejšího vůdce Franků) a raději přemýšlej, nezamýšlím na tebe vojnu ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme.“
Jistě to zní zajímavě, ovšem pokud by to bylo psáno ve staroslověnštině, pak to muselo být až po příchodu věrozvěstů na Velkou Moravu, kteří přinesli písmo. V té době již vládnoucí rody byly alespoň formálně křesťanské, a tak těžko mohl někdo z nich napsat, že se kříži neklaní. Můžeme však připustit, že šlo pouze o staroslověnský přepis nějaké dřívější události, která se zachovala v ústním podání.
Uvedenými řádky jsem chtěl případného čtenáře jen ve stručnosti informovat, v jakých temných hlubinách nevědomosti tonou počátky dějin naší vlasti a že není vůbec jednoduché objevit zrnko pravdy mezi haldami výmyslů. Na otázky týkající se počátků rodu Přemyslovců jsem tedy odpovědi nenašel a pochybuji, zda se to nějakému badateli v budoucnosti podaří.
Vládnoucí postavení Přemyslovců bylo přesto nesporné, protože v žádném z četných povstání nikdy nepadl návrh na povýšení někoho jiného než Přemyslovce na trůn. Snad tomu bylo z důvodu svatořečení přemyslovského knížete Václava a jeho přijetí za patrona české země, možná byli Přemyslovci tak agresivní, že všechny své potencionální soupeře vyhubili ještě dříve, než mohli pomýšlet na převzetí vlády, a tak stará rodová šlechta raději krotila své ambice, než by vystavila své příslušníky přemyslovské pomstě, jak tomu bylo u Slavníkovců nebo Vršovců.
Pro začátek by to myslím stačilo a v dalším článku se podíváme na zakladatele dynastie Přemyslovců - Bořivoje I. .
Zdroje:
Jan Bauer Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014
Petr Charvát Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007
Zdeněk Fiala Přemyslovské Čechy nakl- SVOBODA 1975
Jiří Mikulec Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007
Antonín Polách Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008
Josef Žemlička Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986
Josef Žemlička Přemysl Otakar II. : Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011
časopis History revue ročník 2011-2014
časopis Akta History ročník 2010-2012
