Opavská větev Přemyslovců až po posledního Přemyslovce Valentina

Vévoda opavský, zakladatel vedlejší levobočné větve přemyslovského rodu. Byl prvním nemanželským synem krále Přemysla Otakara II. a jeho matkou byla Anežka z Kuenringu.

Přesné datum Mikulášova narození dnes bohužel neznáme a můžeme na ně usuzovat jen z několika nepřímých odkazů. František Pražský ve své kronice nezachycuje časové údaje týkající se Přemyslova vztahu s Anežkou, a tak jediným českým kronikářem, který se o nich zmiňuje, je Přibík Pulkava z Radenína. Ten zaznamenává k roku 1252 výše citovanou zprávu o Markétině neplodnosti, její snaze svést vše na Přemysla a jeho důkazu, že on potomka zplodit může. Mikuláš by se tak mohl narodit kolem roku 1253. Nesmíme ovšem zapomenout, že se jedná o narativní pramen psaný se značným časovým odstupem. Podle současných badatelů Mikuláš patrně nebyl nejstarším z Přemyslových dětí. Kdyby ano, proč by Přemysl čekal s žádostí o legitimizaci nemanželských dětí až do narození dvou dcer, když by tolik důležitého syna už měl? Mikuláš se tedy musel narodit až po svých dvou sestrách a fakt, že jej Pulkava uvádí jako prvorozeného, souvisel patrně s kronikářovou snahou zdůraznit existenci mužského potomka. Mikuláš by v takovém případě musel přijít na svět v rozmezí let 1255 až 1258.

Poměrně zajímavé je Mikulášovo jméno, které se do té doby mezi Přemyslovci nevyskytovalo a nemá tradici ani v rodu Kuenringů. Mikuláš byl patrně prvorozeným synem Přemysla Otakara II., byl však synem nemanželským, a tudíž nemohl dostat některá ze jmen v rodu tradičních, jako například Přemysl, Václav, Vladislav či Vratislav. Pro chlapce tak bylo nakonec vybráno jméno světce, jehož měl Přemysl Otakar II. v oblibě. Sv. Mikuláš byl považován za ochránce křižáků a Přemysl Otakar II. vlastnil dokonce relikvie tohoto světce.

I po nešťastné bitvě na Moravském poli zůstal Mikuláš legitimním pánem Opavy, a tak jistě předpokládal, že právě z těchto svých příjmů uhradí výkupné za své propuštění. Naneštěstí pro něj se tak ale nestalo. Jeho pobyt v zajetí zřejmě těm, kdo se ucházeli o dědictví po jeho otci, více než vyhovoval. Přesto je možné hledat původ finančních prostředků, které nakonec vedly k jeho propuštění, právě na Opavě, a to v době odklonu moravské šlechty od Kunhuty v důsledku jejího vztahu se Závišem z Falkenštejna. Mikulášův návrat na Opavsko je plný nejasností. Nevíme ani, kdo a proč výkupné za jeho propuštění zaplatil.

Mikuláš byl králem Václavem II. pověřen nejen tažením proti odbojným Vítkovcům, ale i vykonáním trestu smrti nad Závišem z Falkenštejna. Podle líčení kroniky Otokara Štýrského bylo proti vzbouřeným Vítkovcům vysláno vojsko pod Mikulášovým vedením. Ten se prý řídil radou Rudolfa Habsburského a na vzbouřených posádkách v jižních Čechách požadoval pod pohrůžkou zabití Záviše vydání královských hradů. Záviše přitom vedl s sebou v poutech. Tímto způsobem se Mikulášovi podařilo získat řadu pevností, až došel k hradu Hluboká, který hájil Závišův bratr Vítek. Ten se Mikulášovi jako jediný odmítl vzdát. Dne 24. srpna 1290 tak byl Záviš před Hlubokou popraven. Celou událost líčí také Zbraslavská kronika. Podle ní Mikuláš tehdy před hradem, „jenž se obecně nazývá Hluboká, a zvláště když Závišovi přátelé bydlící nahoře odmítli vydati sám hrad, rozkázal stíti Záviše na podhradí tohoto hradu před očima jeho bratří“.

Jmenování vévodou opavským pro Mikuláše neznamenalo, že je Opavsko pod jeho přímou vládou. Byla to jen formalita, protože faktickou moc nad územím si ponechal král Václav II. Po smrti Václava III. se Mikuláš na konci roku 1306 snažil získat vládu na Opavsku. Začal získávat přízeň tamních měšťanů. V Opavě nechal vystavit trojici listin, jimiž oslovil nejmocnější královská města v provincii. První listina potvrzovala starší výsady Opavy, Hlubčic, Krnova a Bruntálu a Mikuláš se v ní tituloval jako „…z Boží milosti vévoda, pán a pravý dědic země Opavské…“ Druhá listina byla určena Krnovu a třetí listina byla určena městu Hlubčice. Opavští měšťané pak Mikuláše skutečně přijali za svého pána, o čemž svědčí několik listin, které coby opavský vévoda vydal v letech 1307 a 1308.

Po nástupu Jindřicha Korutanského na český trůn se Mikuláš, jenž až do poslední chvíle hájil habsburské pozice, ocitl v nezáviděníhodné situaci. Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice píše: „…povstali pak někteří pánové z Opavského vévodství proti vévodovi Mikulášovi, pravému svému pánovi, který byl bratrem pana Václava, krále českého, zakladatele Zbraslavi, a toho vévodu vyhnali a dobrovolně se s městy poddali Boleslavovi, vévodovi vratislavskému, který nad nimi panoval až do návštěvy tohoto krále Jana.“ Opavsko tedy v roce 1308 ovládl Boleslav III. Lehnický jakožto náhradu za věno své ženy Markéty, dcery Václava II., které mu nebylo vyplaceno. Mikuláš Opavsko znovu získal až roku 1311 poté, co se Boleslav III. dohodl s Janem Lucemburským, a bylo mu vyplaceno 8 000 hřiven. Ani tentokrát se však Mikulášovi nepodařilo svou pozici uhájit. Vzbouřili se proti němu stavy, a tak mu nezbylo, než z Opavska definitivně odejít. Zbytek svého života strávil Mikuláš stranou politického dění na plumlovském panství a v Brně, kde vybudoval minoritský klášter s kostelem sv. Jana Křtitele. Dne 25. července 1318 zde pak byl pohřben. Nedlouho před smrtí se mu ovšem dostalo zadostiučinění, když 3. července 1318 jeho syn Mikuláš složil králi Janovi Lucemburskému lenní slib a stal se novým pánem Opavska jako vévoda Mikuláš II.

Mikuláš II. se snažil se napravit rezignaci svého otce Mikuláše I. na ztrátu Opavska tím, že ve spojenectví s polským králem Ladislavem Lokietkem vystoupil v l. 1311 - 1312 snad i vojensky proti českému králi Janu Lucemburskému. Přinutil jej vyplatit Opavsko ze zástavy a navrátit rodině. Později se s ním usmířil slibem věrnosti a obdržel za to 3. 7. 1318 Opavské vévodství jako dědičné léno. Stal se komorníkem při královském dvoře v Praze. Poblíž pozdějšího Karlova náměstí a kláštera na Slovanech získal dvorec (dnes Faustův dům), neboť větší část života od té doby působil v diplomatických službách panovnického dvora. Na mnoha královských listinách je uváděn jako svědek. Pomáhal králi v politice vůči Piastovcům v Těšíně, Opolí, Kozlí a v Ratiboři. V konfliktech mezi králem Janem a markrabětem Karlem se sblížil spíše s druhým jmenovaným. Na straně Karla IV. potom pokračoval v roli předního diplomata království. Plnil funkci králova vyslance a průvodce na výpravách do Litvy, Německa a Říma.

Mikuláš II. byl zřejmě neobyčejně vitální muž železné konstituce. Svědčí o tom jednak fakt, že ještě ve svých 70 letech zplodil se svou šestnáctiletou manželkou dva syny, z nichž druhý se narodil asi 10 dní po Mikulášově smrti. A to bylo vévodovi 77 let!! Za druhé o jeho houževnatosti svědčí účast v bitvě u Kresčaku ve věku 58 let, kde se plně zapojil do bojů po boku svého krále Jana Lucemburského. Do posledního útoku s ním zřejmě nevyjel, neboť bitvu přežil bez úhony. I Mikulášova diplomatická cesta do Avignonu v 62 letech, kdy celé dny trávil v sedle koně, si zaslouží obdiv. Mikuláš jako vládce Opavska je příkladem dobrého hospodáře a zároveň politika přesahujícího místní význam. Jeho několikanásobná manželství, která mu pomohla vytvořit úctyhodnou državu, však bohužel zavinila i pozdější rozdrobení vévodství a jeho postupný úpadek.

Mikuláš II. měl celkem tři manželky a deset potomků. Zemřel přirozenou smrtí

Moravská markraběnka, druhá manželka Jana Jindřicha Lucemburského. Byla dcerou opavského vévody Mikuláše II. a jeho první manželky Anny Ratibořské.

Markéta se narodila někdy kolem roku 1330. Přesné datum ani místo narození není známo, první zmínka o ní nám zanechal až kronikář Beneš Krabice z Weitmile a to v souvislosti s jejím sňatkem s markrabětem Janem Jindřichem Lucemburským. Na přelomu let 1349/50 se tak v manželství setkali dva pravnuci Přemysla Otakara II. Ženich po matce a nevěsta po otci. Ke sňatku byl tedy nutný papežský dispenc, ale Jan Jindřich o něj asi nepožádal a proto svatba proběhla vcelku v tichosti v Brně, bez okázalostí, aby nebudila zbytečný rozruch a ve všeobecnou známost vešla až později a to je důvod, že i přesné datum sňatku je v různých kronikách uváděno různě. Pikantní na věci je, že na říšském sněmu v Norimberku počátkem roku 1350 byla tato novinka přetřásána jako skandál. Na naléhání krále Karla IV. byl papežský dispenc udělen až dodatečně s datací 19.8 1350. Do této doby manželé spolu nesměli tělesné žít, jinak by byla na ně uvalena klatba.

Zrekonstruovat 13 let trvající manželství je nemožné. Kromě listin s výčtem darů od měšťanů k různým příležitostem a Markétiným listinám měšťanům Brna není o ní nikde zmínka. Manželství bylo asi bezproblémové a z toho důvodu pro kronikáře nezajímavé. Už tenkrát lidé prahli hlavně po senzacích. Jisté je, že vedla svůj vlastní dvůr a během manželství porodila v rychlém sledu šest dětí, kromě jiných i Jošta a Prokopa pozdější moravská markrabata. Po narození posledního syna Prokopa v roce 1356 asi už děti mít nemohla. Existuje domněnka, že po posledním porodu byla tak poraněná, že to vylučovalo další pohlavní styk. Domněnku podporuje i náznak nemanželského dítěte moravského markraběte narozeného roku 1359, kdy Janovi bylo darováno 20 zlatých za narození syna. Ale není nikde ani náznak, že jeho matka je Markéta.

Manželé sídlili v Brně na Špilberku, s oblibou vyjížděli i na lovecký hrádek Veveří, který rozšířili a významně opevnili, až se z hrádku stala pevnost, kterou využívali jako rodovou pokladnici. Markéta nezůstávala ve stínu svého manžela, ale aktivně se zúčastňovala veřejného dění jak o tom svědčí samotnou markraběnkou vydané listiny a vlastní pečeť.

O konci Markétina života nevíme nic. Tápeme i v příčině a datu její smrti. Pouze s odkazem na soustrastný dopis krále Karla IV. se všeobecně usuzuje, že Markéta zemřela počátkem roku 1363. Podle kroniky byla pochována v kostele sv. Tomáše v Brně, stejně jako později její manžel, ovšem při otevření hrobky v roce 1772 zde byly nalezeny pouze ostatky markraběte Jošta ne však Jana Jindřicha a jeho manželky.

Jan I. Ratibořský

Opavský a ratibořský kníže (vévoda), nejstarší syn opavského vévody Mikuláše II. a jeho první manželky Anny Ratibořské.

Jan se narodil asi v roce 1332 v Opavě, až do smrti svého otce v roce 1365 o něm není zmínka. Po té jsou zmiňováni všichni synové Mikuláše II. jako soupeři o vládu nad rodovým majetkem. Podle závěti Mikuláše II. měl zdědit Jan I. ¾ země, druhorozený Mikuláš III. pak ¼ a hrad Edelštejn. Jan I. se měl dále stát opatrovníkem mladších bratrů. Ale bylo pouze otázkou času, kdy se hamižný Mikuláš III. začne dožadovat většího podílu a také mladší bratři jednou dospějí a budou chtít svůj podíl. Tyto spory trvaly až do roku 1377, kdy se v dubnu sešla rozhodčí komise potvrzená samotným králem Karlem IV., aby vyřešila složité rodinné vztahy. Tahanice o majetek byly tak vleklé a bezvýchodné, že došlo i na losování. Nakonec v rukách Jana zůstalo pouze Ratibořsko,, Bruntálsko a Krnovsko.

Již v době rodinných sporů se Jan dostal do značných finančních potíží, a ještě před obdržením svého podílu musel dluhy opolskému knížeti Vladislavovi zaplatit předáním dvou oblastí na slezsko-polském pomezí. Dluhy Janovi zůstaly i dalším období a tak musel v roce 1378 zastavit těšínskému knížeti Přemyslovi městečko Žory.

Rodinné spory a finanční potíže však nebyly jedinou náplní Janova života. Jako politický vazal Lucemburků se zúčastnil i diplomatických jednání a jako svědek i politických aktů např. přičlenění Lužice k českým zemím. Stihl se v roce 1361 i oženit a se svou manželkou Annou zplodit 6 dětí.

Nevíme přesně jak a kdy Jan I. zemřel, stalo se tak mezi roky 1380 až 28.10.1382 kdy je o něm poslední zmínka. Pochován je v dominikánském klášteře v polské Ratiboři.

Kníže opavsko-ratibořský, od roku 1377 pán Hlubčicka. Byl synem Opavského vévody Mikuláše II. a jeho druhé manželky Hedviky Olešnické.

Mikuláš se narodil asi roku 1343 a první zmínka o něm je až po roce 1365, kdy začaly mezi Mikulášem a jeho bratry tahanice o majetek. Podle otcovy závěti dostal čtvrtinu země a věnný hrad své matky Edelštejn. Ovšem nesnášenlivému a hamižnému Mikulášovi to bylo málo. Spory o majetek trvaly 12 let a nakonec je musela řešit v roce 1377 rozhodčí komise pod záštitou císaře Karla IV. V rámci rozhodčího řízení došlo i na losování, kdo co bude vlastnit, ale Mikuláš byl stále nespokojený. Nebylo divu, podle losu měl ovládat západní část Slezska, ovšem spolu se svým bratrem Janem, což byl jeho úhlavní rival v majetkových sporech. Nakonec Mikuláš obdržel Hlubčicko s hradem Edelštejn (jeden z největších slezských hradů své doby) a polovinu hradu Cvilín na Krnovsku. Tyto vleklé spory byly počátkem politicko-ekonomického úpadku opavských přemyslovců.

Po většinu života Mikuláš přebýval na svých državách a do veřejného života se příliš nezapojoval. Kroniky neuvádějí ani jeden jeho počin, kterým ovlivnil dění dále než o obvodu svého panství. Zřejmě si žil nad své možnosti, neboť krátce po rozdělení majetku se dostal do finančních potíží a za půjčky od příbuzných své matky musel knížatům olešnickým zastavit veškerá svá území. Protože se nikdy neoženil (důvod neznáme) před svou smrtí předal právo na odkup zastaveného majetku bratrovi Přemyslovi a ten této příležitosti využil. Mikuláš zemřel zřejmě přirozenou smrtí dne 9.července 1394, místo jeho posledního odpočinku není známo.

Opavský vévoda (kníže), pán Hlubčicka, syn Mikuláše II. Opavského a jeho třetí manželka Juty Falkenberské

Přemysl I. se narodil jako desáté dítě a byl vlastně pohrobkem, neboť se narodil v prosinci roku 1365 pár dní po smrti svého otce. Jeho poručníkem byl ustanoven nejstarší bratr Jan a zejména zpočátku se o jeho výchovu starala i jeho matka Juta.

Po dovršení plnoletosti a rozdělení rodového majetku v roce 1377 dostal spolu se svým bratrem Václavem jihovýchodní část vévodství s městy Opavou, Hlučínem a Fulnekem a dále Hradec Opavský a hrad Landek. S bratrem Václavem vycházel bezproblémově a po jeho předčasné smrti bez dědiců převzal jeho díl majetku. Rovněž po smrti bratra Mikuláše v roce 1394 vyplatil jeho zastavený maje-tek a stal se tak pánem ¾ vévodství.

Prostřednictvím své nevlastní sestry Markéty, která byla manželkou Jana Jindřicha Lucemburského, moravského markraběte se stal pokrevním členem širší rodiny tohoto člena Lucemburského rodu a také svědkem a smírcem válečných konfliktů mezi jeho potomky Joštem a Prokopem. Taktéž se stal významným diplomatem ve službách lucemburských králů.

Dělení rodového majetku, ale také mnohé vojenské zásahy v markraběcích válkách dovedly Přemysla I. k obrovské zadluženosti. Sídelní Hradec Opavský se dostal na 25 let do zástavy za dluhy a Přemysl I. si proto vybudoval nový hrad uvnitř města Opavy. Opava se tak stala centrem přemyslovského panství a Přemysl I. ji také jako centrum všemožně propagoval. Jako první v českých zemích se Přemysl I. zasloužil o zavedení češtiny jako úředního jazyka při zápisech do zemských desek opavských. Z tohoto období se také do dnešních časů dochoval v jediném exempláři zlatý dukát a několik stříbrných haléřů vévody Přemysla I.

Přemysl byl rozhodným zastáncem Lucemburků a vyjádřil to veřejným holdem nejdříve v roce 1404 králi Václavovi IV. pak v roce 1419 nepřijatému králi Zikmundovi. Podpora Zikmunda vehnala Přemysla do tábora odpůrců husitů, od nichž utrpěl řadu porážek. První v bitvě na Vítkově, poté na Vyšehradě, v roce 1422 u Německého Brodu. Nakonec se musel pokořit a povolit na opavsku dodržovaní čtyř artikulí pražských. Po přechodném odklonu od královské strany k umírněným husitům se v letech 1427-28 postavil do čela boje moravských pánů proti husitským vojskům. Opět však byl poražen. Jako potomek Přemyslovců aspiroval na markraběcí korunu na konci 30. let, kdy se stavěl jako nekompromisní ochránce České koruny proti husitům. Toto souviselo s jeho ambicí při jednáních krále Zikmunda s Prokopem Holým v dubnu 1429 a s rozhodnutím květnového sněmu v pražském Karolinu o svěření správy Moravy do rukou knížete českého, nebo slovanského původu. V tomto měl podporu i v řadách umírněné husitské šlechty, například v osobě svého zetě Jana z Kravař a Jičína. Avšak Morava zůstala i nadále ve správě Albrechta Habsburského.

Přemysl byl třikrát ženatý a jeho sňatky měly vždy politický záměr. Zplodil celkem 10 dětí a posledního syna v šedesáti letech, což svědčí o jeho vitalitě zděděné po otci. Tolik potomků mohlo jen těžko žít z rodinného majetku na vysoké úrovni. Mezi dědici proto došlo k dalším tahanicím o majetek, které dovedly tuto generaci k politické bezvýznamnosti.

Přemysl zemřel přirozenou smrtí 28. září 1433 v Hradci nad Moravicí a byl pochován v kostele sv. Ducha v Opavě.

Jan II. Opavský je velmi rozporuplnou postavou, u níž se střídají činy dobré se špatnými. Již krátce po převzetí vlády nad svým knížectvím proslul jako násilník, když nechal z malicherných příčin utopit dva kněze. Pro svou tvrdost byl přezdíván Jan Ferreus – Železný, nebo méně lichotivě ,,Mistr Hanuš,, myšleno mistr popravčí. Svou politickou bezpáteřnost prokázal obratným lavírováním v markraběcích válkách mezi Joštem Lucemburským a jeho bratrem Prokopem, během nichž se snažil zejména o svůj prospěch.

Při vraždění královských oblíbenců Jan II. jako první tasil meč a třemi ranami zabil nejblíže stojícího Purkarta Strnada. Teprve poté se jeho tři spolupachatelé vrhli na Štěpána z Opočna, Štěpána Podušku a velkopřevora řádu johanitů Markolta z Vrutice, ten jako jediný nezemřel na místě, ale s ranou v břiše bez pomoci umíral celý následující den. Hned po činu se Jan hlásil u krále Václava IV. se zprávou, že právě zlikvidovali nebezpečné spiknutí, třebaže to byla úkladná vražda. Janovi se totiž zdálo, že nižší šlechta má na krále neblahý vliv a záměrně ho odvádí od záležitostí říše. Tak se zkrátka rozhodl její představitele zlikvidovat. Až po měsíci váhání král prohlásil své zavražděné oblíbence za zrádce.

Politicky se Jan II. orientoval na polský královský dvůr, nebylo proto divu, že se s ním v poměrně pokročilém věku i spříznil. Na žádost polského krále také na svém panství sbíral vojsko na tažení proti Řádu německých rytířů, které vrcholilo bitvou u Tannenberku (Grumwaldu) 10. července 1410. Není jisté, zda se této bitvy i sám účastnil, kronikáři jej mezi účastníky nezmiňují jménem, třeba pro ně nebyl až tak důležitou osobou. Ovšem pozdějších nájezdů na protivníkovo území se zúčastnil jistě, tam se dalo přijít ke kořisti.

Poměrně špatnou pověst u českých historiků si Jan II. vysloužil zejména věrolomným zajetím českého poselstva k litevskému velkoknížeti Vitoldovi. Dodnes není jasné, jaký cíl tím sledoval, neboť z tohoto činu nic nevytěžil. Snad to byl pouze projev nesouhlasu s husitstvím.

Spoluvládce opavskoratibořského knížectví, samostatný kníže opavský. Byl synem Přemysla I. Opavského a jeho druhé manželky Kateřiny Minstrberské.

Arnošt se narodil roku 1415, po otcově smrti v roce 1433 se ocitl pod vlivem starších bratří Václava II., Mikuláše IV. a Viléma. Arnošt si zřejmě žil nad své možnosti, neboť se stále topil v dluzích. Když v roce 1437 po smrti sestry Anežky získal Bílovec a Fulnek, okamžitě je prodal, aby pokryl alespoň část svých dluhů.

Smrt Viléma Opavského v roce 1452 udělala z Arnošta hlavu rodu opavských Přemyslovců a poručníka Vilémových dětí (Bedřicha, Václava III., Přemysla III., Kateřiny a Anny). Toho Arnošt využil po svém, v poručnictví viděl možnost jak umořit své obrovské dluhy a to bez ohledu na dědické nároky synovců. A tak roku 1456 prodal Minstrberk Jiřímu z Poděbrad. Dva roky na to zastavil opolským knížatům společně s bratrem Přemyslem II. Opavu s přilehlými usedlostmi za 28 000 dukátů. Žádný z opavských Přemyslovců už Opavsko nevykoupil. V roce 1464 Arnošt s bratrem a synovci rezignoval na znovu získání Opavy a přenechal všechna práva Jiřímu z Poděbrad.

Arnošt zemřel roku 1464, neoženil se a nezanechal potomky.

ratibořský kníže, pán Krnova, syn Jana II. Opavského zvaného Železný a jeho manželky Heleny Litevské.

Narodil se v letech 1407/9, v době smrti svého otce ještě nebyl plnoletý a tak se stala regentkou knížectví jeho matka Helena. Po převzetí svého údělu se z neznámých důvodů nepodělil až do roku 1437 o vládu se svým bratrem Václavem. Po té obdržel Krnov, Bruntál, Žory, Pštínu, Rybnik a Wodzislav. Po osamostatnění se záhy politicky sblížil s polským královským dvorem a roku 1447 uzavřel s polským králem Kazimírem IV. smlouvu o vzájemné spolupráci oproti svému otci, který stál vždy na straně českých králů.

Po roce 1447 se Mikuláš ocitl ve finančních potížích a byl nucen zastavit Hynkovi z Vrbna Krnovsko a Bruntál. Uvedené majetky již nikdy nebyly vyplaceny a rod opavských přemyslovců o ně definitivně přišel.

Mikuláš zemřel přirozenou smrtí roku 1452 a je pochovaný v Krnově.

poslední kníže ratibořský z přemyslovského rodu. Byl nejmladším synem knížete Jana V. a jeho manželky Magdalény Opolské.

Narodil se někdy mezi roky 1484/5, po dosažení plnoletosti v roce 1500 spoluvládl s bratry knížectví a po jejich smrti v roce 1506 se stal jediným vládcem Ratibořska. O jeho tělesné nedostatku hovoří jeho přídomek ,,hrbatý,, ovšem podle kronikářů Valentýn proslul velkou vznešeností, moudrostí a čistotou mravu.

Valentýn připojil k ratibořskému knížectví bohumínské panství a zčásti tak obnovil slávu svého rodu, kterému v minulosti už mnohokrát hrozil úpadek. Bohužel se nikdy neoženil a roku 1521 potvrdil smlouvou převzetí majetku rovněž bezdětným opolským knížetem Janem II. Dobrým, který byl jeho strýcem.

Valentýn zemřel na svém hradě v Ratiboři 13. listopadu roku 1521 a nad jeho rakví byl rituálně zlomen meč na znamení, že jeho rod s definitivní platností vymřel po všech liniích. Hrob se zlomeným mečem byl objeven v roce 1997 při průzkumu nekropole ratibořských knížat v dominikánském klášteře.

Zdroje:

Jan Bauer, Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014

Petr Charvát, Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007

Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy nakl. - SVOBODA 1975

Jiří Mikulec, Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007

Antonín Polách, Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008

Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986

Josef Žemlička, Přemysl Otakar II.: Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011

časopis History revue ročník 2011-2014

časopis Akta History ročník 2010-2012

Nevšední průvodce rodem Přemyslovců