Osudově nevyhnutelné spojení dvou dynastií

Lucemburský hrabě, prvorozený syn Jindřicha V. Plavého a jeho manželky Markéty z Baru.

Jindřich VI. měl pověst statečného bojovníka a neohroženého účastníka rytířských turnajů. Zřejmě po něm zdědil vlohy bojovníka i jeho vnuk Jan, pozdější český král.

Jindřich VI. zdědil po svém otci poměrně rozlehlé državy, dobré vztahy s Francií i římskými králi. Relativně velká rozloha hrabství však nepřinášela žádné velké bohatství a Lucemburkové se proto snažili využít každé příležitosti k expanzi. Když v roce 1281 vymřela po meči starší linie limburského rodu (Warlamovo potomstvo z prvního manželství) přihlásila se o dědictví celá lucembursko-limburská větev, potomci hraběnky Ermesindy. Gerard z Durbuy (Jindřichův strýc) a Adolf z Bergu (bratranec zesnulého vévody) prodali svá dědická práva vévodovi Janu I. Brabantskému.

Limbursko s městem Maastrichtem totiž leželo na obchodní cestě do brabantských měst, z jejichž obchodu vévodství bohatlo. Avšak Jindřich VI. se svého dědictví nevzdal. V jeho úsilí jej podpořil švagr zesnulého i kolínský arcibiskup. Po letech vzájemných šarvátek se schylovalo k rozhodujícímu střetnutí.

Oba soupeři se utkali 5. června 1288 v bitvě u Worringenu (součást dnešního Kolína nad Rýnem), která se stala jedním z posledních rytířských střetnutí středověku. Lucemburský hrabě bojoval statečně navzdory přesile protivníka. V bitvě si vyhlédl samotného brabantského vévodu, pronikl až k němu, zranil ho svým mečem na ruce, ale zákeřná rána Waltera z Biusdommu, vedená zezadu, ukončila jeho život. Porážka byla o to krutější, že v bitvě padli i tři Jindřichovi bratři. V jeden den tak zahynula celá jedna generace rodu Lucemburků. Kromě nich zahynulo i velké množství lucemburských šlechticů. Ne náhodou se stal 5. červen 1288 pro Lucemburčany černým dnem. Limburské dědictví bylo navždy ztraceno.

Bitvu u Worringenu bychom mohli pro její osudovost přirovnat k bitvě na Moravském poli, která se odehrála pouhých deset let před ní a v níž zahynul Přemysl Otakar II., dědeček budoucí nevěsty Jana Lucemburského Elišky Přemyslovny. „Mezi Lucemburky a Přemyslovci konce 13. století je vůbec možno nalézt celou řadu styčných bodů,“ konstatuje český historik Jan Urban. „… Nakonec se oba synové a nástupci obou padlých, Jindřich VII. a Václav II., stali nejmocnějšími panovníky své doby, oba prožili šťastné manželství a oba zemřeli v mladém věku na vrcholu slávy… . Ostatně této podivuhodné symetrie obou panovnických rodů, jednoho z východního pomezí Svaté říše římské, druhého z jejího pomezí západního, si všimli už středověcí kronikáři, podle jejichž interpretace bylo pak jen zákonité a v božím úradku, že se oba rody dynasticky spojily, aby potomek obou, císař a král Karel IV., dosáhl nejvyššího světského důstojenství v západním křesťanském světě.“

Sňatkem lucemburská hraběnka, manželka Jindřicha VI. dcera Balduina z Avesnes a Felicitas z Coucy

Její rodina patřila ke straníkům flanderského hraběte Víta z Dampierre, který byl s lucemburským hrabětem Jindřichem V. Plavým ve sporu o namurské hrabství. Mezi oběma protivníky bylo dojednáno dvojité sňatkové propojení obou rodin a lucemburský hrabě se vzdal nároku na Namur. Isabela Lucemburská se stala chotí Víta z Dampierre a Beatrix byla provdána za Jindřicha VI.

Ve Zbraslavské kronice je uvedeno: „Byl v německých krajinách v hrabství Lucemburském hrabě přemocný a statečný jménem Jindřich, který si vzal manželským svazkem ženu rodem urozenou a neméně vzácných mravů, pocházející z přeslavného rodu hrabat hennegavských, zvanou vlastním jménem Beatrix, a ti žili spolu jako manželé přemnoho dní.“

Po osudové bitvě u Worringenu lucemburské hrabství zdědil nejstarší syn Jindřich VII., kterému bylo pouhých deset let. Beatrix se tak stala s podporou lucemburského panstva a Guida z Dampierre regentkou vlády svého syna a to až do roku 1294. Po té o ní kroniky mlčí až do roku 1308, kdy byl Jindřich VII. zvolen římským králem a hrabství zdědil jeho dvanáctiletý syn Jan. Beatrix svému vnukovi pak pomáhala se správou, i když ne jako regentka.

Když v prosinci roku 1311 umírá na italském tažení synova manželka Markéta, Jindřich se záhy zasnubuje s Kateřinou Habsburskou (dcerou zavražděného římského krále Albrechta I.) a žádá svou matku, aby se ujala doprovodu jeho snoubenky do Itálie. Průvod budoucí snachy a tchýně vyrazil se zpožděním až v létě roku 1313 a na místo určení vůbec nedorazil, neboť jej po cestě zastihla zpráva o Jindřichově smrti.

Zbývající část života Beatrix prožila v Lucemburku v klášteře. Zemřela 25. února roku 1321 a pochována byla v chóru kostela kláštera Beaumont, který sama založila.

Zdroje:

1) LUCEMBURKOVÉ, ČESKÁ KORUNA UPROSTŘED EVROPY

František Šmahel, Lenka Bobková ve spolupráci s Pavlínou Maškovou nakladatelství Lidové noviny 2012

2) ZLOČINY ČESKÝCH KRÁLŮ

Antonín Polách nakladatelství Rybka 2008

3) KRÁLOVSKÁ TRILOGIE

Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur, Jiří Mikulec Ottovo nakladatelství 2010

4) KAREL IV. ŽIVOT A DÍLO

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1979

5) VÁCLAV IV.

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1986

6) LUCEMBURSKÁ EPOPEJ I. II.

Vlastimil Vondruška nakladatelství MOBA 2022

7) LUCEMBURKOVÉ. POZDNĚ STŘEDOVĚKÁ DYNASTIE CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU

Hoensch K. Jörg nakladatelství Argo, Praha 2003

8) časopisy:

HISTORY REUVE , HISTORY REVUE SPECIAL, AKTA HISTORY ROČNÍKY 2011 - 2017