Přemysl II. Otakar – král železný a zlatý, jeho mateřská manželka a chlapecká milenka

Přemysl se narodil matce Kunhutě možná dost překvapivě, podle kronik se právě vracela z Červeného Hradce do Prahy, když v půli cesty u Městce porodila syna. Své rodiště pak Přemysl vyznamenal erbem lva a mnohými privilegii a Městec se stal věnným městem královen. Odtud také dnešní název Městec Králové.

V dětství byla druhorozenému královskému synovi Přemyslovi určena duchovní dráha. Z toho lze usuzovat, že byl na svoji dobu velmi dobře vzdělán, což dokládají zmínky o jeho moudrosti a výmluvnosti v soudobých kronikách. Dobré vzdělání a celkový přehled mu později umožnilo lépe se orientovat v tehdejší spletité politice.

Přemyslův sňatek s Markétou Babenberskou byl, i na tehdejší dobu uvyklou na nerovné sňatky, skandální. Osmnáctiletý mladík si bral za manželku ženu, která mohla být jeho matkou. Markéta byla už vdovou, ve svých 47 letech již žila v klášteře a složila slib čistoty. Kromě toho byli snoubenci v příbuzenském stavu, což ovšem v době sňatku nevadilo. Po-rušení slibu čistoty a příbuzenství vztah se hodily až při rozvodu. Brzy po svatbě Přemysl poznal, že Markéta už mu dědice nedá a začal se jí vyhýbat. Ta jej nařkla z neplodnosti a impotence. Přemysl si to ovšem nemohl nechat líbit, a tak svou manželku požádal o půjčení některé dvorní dámy, se kterou by nařčení vyvrátil. Markéta mu se shovívavostí sobě vlastní vyhověla, a tak se Anežka z Kuenringu zvaná Palcéřník stala první oficiální metresou krále v našich dějinách.

Osm roků žila Markéta po boku Přemysla, lpěla na něm, zatímco on její přítomnost pouze toleroval. Sobě ponechával volnost, Markétě jen smutek a tíhu samoty. Na venek spolu vycházeli a byli k sobě vzájemně šetrní, avšak shoda byla noblesní maskou nasazovanou za cenu obapolného sebezapření. Naposledy se Markéta objevila po boku Přemysla, když se spolu vraceli do Prahy po vítězné bitvě u Kressenbrunnu. Sedmadvacetiletý ztepilý a úspěšný rytíř plný života a plánů, muž společenského lesku a nepochybně i osobního kouzla, měl po svém boku vetchou šestapadesátiletou ženu, sice dobrou, ale kterou nikdy nemiloval.

O rozvodu s Markétou začal Přemysl uvažovat už po čtyřech letech manželství. Aby si v této věci více naklonil papeže, který jediný mohl královské manželství rozvést, vyhlásil křížovou výpravu do pohanského Pruska, kterou také sám vedl. Po tříměsíčním zimním tažení, během něhož nedošlo k žádné významné bitvě, se vrátil do Čech jako hrdina a nechal se od minesengrů opěvovat jako Alexandr Makedonský. Jediným výsledkem této křížové výpravy bylo založení města Královce, dnešního Kaliningradu v Rusku.

Koncem 60. let byl Přemysl v nezáviděníhodné situaci. Byl posledním žijícím mužským zástupcem svého rodu a bez naděje zplození dědice s Markétou Babenberskou. Levobočka Mikuláše sice papež uznal jako Přemyslova dědice, ale nemohl se stát českým králem. Na pořad se proto dostal rozvod a následný rychlý sňatek s některou volnou princeznou z královského rodu. Prozíravě se Přemysl nenechal do rozvodu korunovat na českého krále, protože rozvod s královnou by byl daleko těžší než s pouhou manželkou dědice českého království.

Korunovace Přemysla a jeho nové manželky Kunhuty byla velkolepou událostí, jakou Praha ještě nezažila. Uskutečnil ji mohučský arcibiskup Werner (později nepřítel Přemysla), kterému celebrovalo šest biskupů. Následných hodů se zúčastnilo obrovské množství Čechů i významných hostů ze zahraničí a hodokvas na letenských pláních trval dva dny. Protože bylo těsně před Vánoci, nechal Přemysl na pláni postavit provizorní budovy pouze za účelem oslav.

Přízvisko, král železný,, Přemysl dostal od kumánského vojska, které v bitvě u Kressenbrunnu bojovalo na straně uherského krále. Plátovou zbrojí vybavení rytíři přemyslovského vojska připadali lehkým kumánským jezdcům jako ze železa. Pojmenování ,,král zlatý,, mělo vystihovat Přemyslovo bohatství. Po celou dobu své vlády nikdy netrpěl nedostatkem prostředků a byl bohatší než římští králové jeho doby. Jeho bohatství plynulo z těžby stříbra na Jihlavsku a některých dalších nalezištích. Přemyslovi se mělo spíše říkat „král stříbrný“.

Přemysl přes veškeré své klady trpěl i velkou dávkou bezohlednosti. To se projevilo v jeho mladistvé vzpouře proti vlastnímu otci a brzy poté, kdy své hlavní spolubojovníky nechal popravit, aniž by k jejich záchraně hnul prstem. Hlavně, že jemu otec brzy odpustil. Bezohledný byl i sňatek s Markétou, to se vlastně braly Čechy s Rakouskem. Účel světí prostředky. Bezohledně se zachoval i při rozvodu a nové královně Kunhutě musela jít z cesty i oficiální metresa Anežka.

Počátkem 70. let 13. století byl Přemysl na vrcholu. Jeho panství sahalo od Krkonoš až k Jadranu a byl nejmocnějším panovníkem ve střední Evropě. Jeho moc paradoxně znemožnila jeho volbu říšským králem. Kurfiřti nechtěli mít silného panovníka, který by jim zasahoval do jejich věcí. A tak se stalo, že při říšském sněmu se od Přemysla odvrátili i spojenci, kteří se zapřísahali podporou. A společně s Přemyslovými nepřáteli, kterých si nadělal dost, zvolili protikandidáta Rudolfa Habsburského, do této doby prakticky bezvýznamného chudého hraběte.

Přemyslova uražená pýcha nedovolila uznat volbu a choval se tak jako by žádný říšský král nebyl. Když na něj Rudolf uvalil říšskou klatbu, vůbec nijak nereagoval, což se mu vymstilo při vojenském střetu. Tehdy před rozhodující bitvou s Rudolfem, kterou by Přemysl jistě vyhrál, vypukla v Čechách vzpoura šlechty vedená jihočeskými Vítkovci a Přemysl nemohl bojovat na dvou frontách. Musel se Rudolfovi podrobit. Jeho pokoření si Habsburk patřičně vychutnal, sledován početným davem musel Přemysl před Rudolfem pokleknout na koleno a složit mu přísahu věrnosti. Tiše pak vyslechl Habsburkovy podmínky, ztratil vše, co za život získal, udělením léna mu vítěz vrátil pouze dědičné země české koruny.

Přemysl se poté ocitl v nemilé situaci, Rudolf ho neustále tlačil k dalším ústupkům. A tak v době kdy Rudolf začal ztrácet podporu rakouské šlechty, se Přemysl rozhodl vyřešit svou situaci bitvou na Moravském poli. Bitva se však stala politickou katastrofou a v níž sám král padl smrtí hodnou rytíře. Zpočátku se bitva vyvíjela zcela vyrovnaně, když vojsko krále Přemysla bylo napadeno z boku v záloze ukrytým jízdním oddílem vedeným Ulrichem z Kapellen. Nájezdníci naráz zvolali smluvený pokřik: ,, Utíkají! Utíkají!,, Právě toto vyvolalo v českých řadách zmatek a rytíři se dali jeden po druhém na zmatený ústup. Pravděpodobně při ústupu byl král Přemysl Otakar II. zabit. Prchající bojovníky nahnal nepřítel do řeky Moravy, kde jich stovky utonuly a další stovky byly pobity na břehu.

Po bitvě dal vítězný Rudolf dopravit Přemyslovo tělo do Vídně. Přemysl byl ovšem stále v klatbě a nemohl proto být pohřben do posvěcené půdy ani za něho nemohly být slouženy mše. Rudolf se rozhodl využít této situace a nabalzamované tělo svého soka nechal po 30 týdnů vystavit ve vídeňském kostele, aby i největší pochybovači zjistili, že král železný a zlatý je opravdu mrtev. Po této době se mohlo Přemyslovo tělo převést do Čech. Bylo však v tak bídném stavu, že Přemysl musel být pohřben už ve Znojmě ihned po sejmutí klatby. Do Prahy se Přemyslovy ostatky dostávají až v roce 1296 před korunovací jeho syna Václava II. Je pochován v saské kapli svatovítské katedrály.

Vědecké zkoumání značně poničených ostatků Přemysla Otakara II. nám překvapivě předkládá, že král železný a zlatý svým celkem subtilním zjevem ani zdaleka neodpovídá, představě, kterou si o něm vytváříme. Přemysl byl štíhlý člověk atletické postavy asi 167 cm vysoký, oválného obličeje s vysokým a kolmým čelem na něj bezprostředně navazoval výrazný nos. Zuby měl Přemysl trochu řidší s typicky přemyslovským předkusem a v době smrti je měl zcela zdravé. Přemysla zabila těžká sečná rána velkým mečem, která byla vedena zepředu na střed hlavy, a to obrovskou silou, která lebku téměř rozpůlila. Král byl po ní okamžitě mrtev.

Národe na hlavu padlý, jež klesáš v největší bídě poražen, sám již hyneš - a bez krále zasloužíš zajít. Více já tobě než sudbě, víc tobě, než smrti já kladu za vinu královu zhoubu. Vždyť krutěji nechals ho zemřít, než by ho nepřítel nechal, neb od něho dovedls prchnout. Proto tak rychle král zhynul. Ó, přej mu svých radostí, Kriste, v nebesích po boku svém. Dej radost mu na věky věkův. Amen.

Těmito slovy se rozloučil se svým králem opat Petr, autor Kroniky zbraslavské. Přemysl Otakar II. nebyl neomylný, nebyl bez chyby a mnohé mu můžeme s odstupem, který nám skýtá vzdálenost více než sedmi století, vytýkat, ale jeho velikost umenšit nemůžeme. A ani nechceme.

česká královna, první manželka krále Přemysla Otakara II. Byla též římskou královnou, rakouskou a štýrskou vévodkyní. Titul královna jí přímo nenáleží, protože nebyla korunována. jako dcera rakouského vévody Leopolda VI. a jeho ženy Theodory Byzantské.

Markéta se narodila v roce 1204/5 Vyrostla v jednom z kulturních center tehdejší Evropy na dvoře svého otce v Klosterneuburgu a ve Vídni. Někdy kolem roku 1221 byla zasnoubena s anglickým králem Jindřichem III., ale ten později zásnuby zrušil.

V roce 1225 se Markéta provdala za syna římského císaře Jindřicha Štaufského. Ten byl nejdříve zasnouben s českou princeznou Anežkou, ovšem pro intrikování vévody Leopolda VI. ze svatby s Anežkou sešlo a Jindřichovi byla vnucena o sedm let starší Markéta. Za dva roky byla Markéta korunována římskou královnou. Manželství však nebylo šťastné. Jindřich byl smyslné povahy, proslul svou prostopášností a výstřednostmi, které byly známy po celé tehdejší Evropě. Markéta však toto jednání přehlížela a své povinnosti si plnila. V manželství porodila dva syny, kteří bohužel v dětství zemřeli. Markéta manžela dokonce následovala do jeho internace v jižní Itálii a celých sedm let s ním tam žila až do jeho smrti v roce 1242.

V roce 1243 se Markéta veřejně zavázala slibem čistoty a vstoupila do kláštera dominikánek ve Vürzburgu. Jak se později ukázalo, byl to pro ni ukvapený čin. Na politickou scénu se Markéta vrátila roku 1246 po smrti bratra Fridricha II. Bojovného jako jedna ze dvou dědiček rakouského vévodství. Druhou byla její neteř Gertruda (manželka Vladislava Českého). Po pěti letech mocenských bojů o Rakousko, si přední rakouská šlechta vybrala za vládce českého prince Přemysla, který mocenské a vojenské obsazení země potvrdil sňatkem se stárnoucí Markétou. Sňatek uzavřený z čistě politických důvodů se konal 11. února 1252 v Markétině sídle v Hainburgu na Dunaji. Markéta se tak stala po boku téměř o třicet let mladšího chotě rakouskou a štýrskou vévodkyní a od roku 1253 i českou královnou, třebaže nikdy nebyla korunována. Manželství zůstalo bezdětné.

Markéta si od tohoto sňatku moc slibovat nemohla, netřeba pochybovat o její upřímné náklonnosti k mladému statnému Přemyslovi, ale ten se k ní choval spíše jako k matce a hledal potěšení v různých milostných dobrodružstvích. S Markétiným vědomím udržoval téměř po celou dobu manželství milostný poměr s jednou z jejích dvorních dam Anežkou z Kuenringu, se kterou měl čtyři děti.

Koncem 50. let 13. st. po papežově neuznání nelegitimního potomka Mikuláše jako možného Přemyslova nástupce přišel na pořad rozvod. Markéta si byla vědoma, že Přemysl musí mít nějaké legitimní potomky, aby mohl rod pokračovat v královské linii a rozvodu se nebránila. Oficiální důvody byly hned dva, porušení slibu čistoty a blízký příbuzenský vztah mezi Přemyslem a Markétou. K rozvodu postačil první důvod a pražský biskup manželství v říjnu 1261 rozvedl, papeži to bylo pouze oznámeno. Poté Markéta se svým doprovodem opustila Prahu a odebrala se na své věnné statky do Dolních Rakous. Podle některých kronikářů žila po rozvodu nějaký čas v jihočeském Krumlově na dvoře Vítkovců, ale jisté je, že svůj v mnoha ohledech neveselý život skončila 29. října 1266/67 na hradě Krummau am Kamp. Pochována byla v rodové hrobce Babenberků v opatství Lillienfeld.

česká královna, druhá manželka krále Přemysla Otakara II. Byla dcerou Rostislava haličského z rodu Rurikovců a jeho manželky Anny Uherské, byla tedy vnučkou uherského krále Bély IV.

Kunhuta se narodila v roce 12. června 1245. Jelikož její rodiče žili na uherském královském dvoře, byla vnímána jako členka královského rodu. Proto na ni také padla volba při politickém sňatku po bitvě u Kressenbrunnu. Mírová smlouva mezi Přemyslem Otakarem II. a Bélou IV. musela být stvrzena sňatkem. V době sňatku bylo Kunhutě 16 let a byla to neobyčejně krásná dívka. Soudobý kronikář o ní napsal, že v Uhrách ani Čechách té doby se s jejími půvaby nemohla srovnávat žádná jiná žena. Snad vyjma její sestry, ale ta žila v klášteře, a rodině vzkázala, pokud by jí nutili do svatby, že si raději si zohyzdí tvář, než aby se provdala.

Svatba s českým králem se konala 25. října 1261 v Přešpurku a velkolepá korunovace královského páru 25. prosince 1261. Korunovace v Praze se stala pro svou okázalost velkou společenskou událostí tehdejší střední Evropy. S Přemyslem měla Kunhuta nejspíš šest dětí, ale jen tři se dožily dospělosti a mezi nimi jako poslední se roku 1271 narodil dědic trůnu Václav. Jinak se o Kunhutě coby královně moc neví, často doprovázela manžela na turnajích a psala mu milostné dopisy, které se dochovaly dodnes. Přemysl jí nechal dovést z Benátek pro pobavení dva lvy, aby jí nebylo tolik smutno, když byl často na cestách.

O Kunhutě se píše v kronikách jako o výjimečně krásné, temperamentní a také ctižádostivé ženě. Především v kronice Otakara Štýrského se píše, že vehnala Přemysla do bitvy s Rudolfem Habsburským. Těžko říci, zda měla na něj takový vliv. Stejný autor uvádí, že její romance se Závišem z Falkenštejna začala už za Přemyslova života. Falkenštejn se však vzhledem ke vztahu krále s Vítkovci jen stěží mohl s Kunhutou na pražském dvoře setkat. Jedná se tedy o čiré spekulace založené na slovech pozdější staročeské písně. Kunhutina krása nenechala chladného ani římskoněmeckého krále Rudolfa, se kterým se setkala v Jihlavě při dohadování sňatku syna Václava s Rudolfovou dcerou Gutou. Vše však zůstalo v mezích dvorské etikety.

Po bitvě na Moravském poli se Kunhutě jako královně nepodařilo udržet celistvost a nezávislost českého království. Čechy obsadil jako Kunhutin správce Ota V. Braniborský, Moravu Rudolf Habsburský, Kladsko Jindřich IV. Probus a samotné královně zůstal jen vdovský důchod plynoucí zejména z Opavska. Se svým synem Václavem byla vězněna na hradě Bezděz, odkud pod záminkou zařízení pohřbu svého manžela uprchla. Ovšem bez syna, který jí to nikdy neodpustil.

Po pochování svého manžela ve Znojmě odešla Kunhuta na dvůr svého nevlastního syna Mikuláše – vévody opavského, toho času v uherském zajetí. Na Hradci u Opavy zřídila dvůr a dokonce přijímala návštěvy coby královna. V roce 1280 přichází na její dvůr Záviš z Falkenštejna a přijímá místo purkrabího. Možná proto, že už tou dobou byli milenci, toto podřadné místo přijal. Asi v roce 1282 Kunhuta Závišovi porodila syna Jana (Ješka), což byla v té době naprosto neuvěřitelná věc. Údělem královské vdovy byl čítankově ctnostný život, a ne milostný románek s purkrabím. Je možné, že se v té době milenci i tajně vzali, protože Kunhuta nechtěla přivést na svět dítě mimo manželský svazek. Podle legendy k tomu mělo dojít na hradě Svojanově a oddávající kněz byl za přísahu mlčení bohatě obdarován.

Po návratu Václava II. z braniborského zajetí je královna Kunhuta v roce 1283 přijata zpátky ke dvoru, třebaže král své matce nikdy neodpustil její zradu na Bezdězu, ani její vztah se Závišem. Pouze Kunhutiny prosby obměkčily krále a ten svého otčíma pozval na Pražský hrad také.

Roku 1285 Kunhuta doprovázela syna Václava do Chebu, kde se stvrdil sňatek Václava s Gutou a také se toho roku oficiálně vdala za Falkenštejna. Brzy na to však ve svých 40 letech dne 9. září 1285 zemřela na tuberkulózu. Její vznětlivá a senzitivní povaha se patrně spojovala s chatrným zdravím a utrpení posledních sedmi let na ní také zanechalo stopy. Kunhuta je pochována v Anežském klášteře v Praze.

první historicky doložená milenka českého panovníka.

Anežka pocházela z mocného starobylého rakouského šlechtického rodu Kuenringů, jejichž državy sahaly od českých hranic až k Vídni. Anežka pocházela z jejich Vitorazské větve, jejíž členové vytrvale podporovali mocenské snahy Přemysla Otakara II. a bojovali na jeho straně i na Moravském poli. Do Prahy se Anežka dostala jako dvorní dáma Markéty Babenberské, pro její krátký chlapecký sestřih vlasů se jí říkalo Palcéřník a prý to byla kudrnatá zrzka. S velkou pravděpodobností Anežku jako milenku dohodila Přemyslovi sama Markéta, protože dobře věděla, že touhy dvacetiletého muže nemůže uspokojit. Vztah začal brzy po svatbě, protože první levoboček Mikuláš se narodil už kolem roku 1254. Po synovi se narodily ještě tři dcery, Anežka, Eliška a poslední nám neznámého jména.

Před rozvodem s Markétou se Přemysl snažil své levobočky u papeže legitimizovat. Ten sice legitimitu z důvodu neplodnosti právoplatné manželky uznal, ale odmítl uznat Mikulášovy případné nároky na český trůn. To donutilo Přemysla vzniklou situaci řešit rozvodem a následným sňatkem s mladičkou Kunhutou Uherskou.

Po rozvodu písemné prameny o osudech Anežky mlčí, pravděpodobně v říjnu roku 1261odešla od pražského dvora s průvodem zavržené královny Markéty do Dolních Rakous.

1. manželka: Markéta Babenberská (1204–1266) dcera rakouského vévody Leopolda IV. manželství zůstalo bezdětné

2. manželka: Kunhuta Uherská (1245–1285) vnučka uherského krále Bély IV.

dcera: Kunhuta (1265–1321) pozdější mazovská kněžna, abatyše u sv. Jiří v Praze

dcera: Anežka (1269–1296) pozdější rakouská vévodkyně

syn: Václav (1271–1305) budoucí český král Václav II.

milenka: Anežka z Kuenringu (1236-?) dvorní dáma Markéty Babenberské

syn: Mikuláš (1255–1318) pozdější vévoda opavský, zakladatel levobočné opavské větve přemyslovského rodu

dcera: Anežka (?-?) pozdější manželka Bavora ze Strakonic s nímž měla tři syny

dcera: Eliška (?-?) byla třikrát vdaná 1. Oldřich z Drnholce, 2. Jindřich z Kuenringu 3. Vikart z Polné

dcera: neznámého jména provdaná roku 1276 za Voka z Kravař a Benešova

Další levobočci s ženami neznámého jména a původu

syn: Jan (?-1296) pozdější vyšehradský probošt a kancléř krále Václava II.

dcera: neznámého jména provdaná za Markvarta z Trnavy

Zdroje:

Jan Bauer, Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014

Petr Charvát, Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007

Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy nakl. - SVOBODA 1975

Jiří Mikulec, Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007

Antonín Polách, Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008

Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986

Josef Žemlička, Přemysl Otakar II.: Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011

časopis History revue ročník 2011-2014

časopis Akta History ročník 2010-2012

Nevšední průvodce rodem Přemyslovců