Přemyslovský princ, dvě princezny a jeden věrný rytíř

Od raného mládí (rok narození není přesně znám) byla Anežka vychovávána premonstrátkami v Doksanech, klášteře, který založila její matka. Už tehdy si zvolila církevní dráhu a dosáhla postavení abatyše kláštera sv. Jiří na Pražském Hradě.

S pomocí svého nevlastního bratra Přemysla Otakara I. nechala přestavět baziliku sv. Jiří, vznikl tak tympanon v jižním portálu kostela, v němž jsou vyobrazeni Přemyslovci, kteří se vztahují k historii kláštera.

Anežka se dožila na svou dobu vysokého věku, zemřela ve věku kolem osmdesáti let. 7. června 1228. Pohřbena je ve Svatojiřském klášteře v kapli Panny Marie – sv. Anny.

Rok jeho narození znám není, ani o jeho dětství není nic známo. První konkrétní zmínka je z roku 1164, kdy se Svatopluk oženil s blíže neznámou Helichou, patrně levobočnou dcerou uherského krále Gejzy II. Na levobočka se usuzuje z toho důvodu, že právoplatnou uherskou princeznu již měl za ženu starší bratr Bedřich.

Kronikář Přibík Pulkava vypráví o příhodě z roku 1165, která se stala Svatoplukovi osudnou. Svatopluk totiž nesnášel jakéhosi králova předáka Vojslava. V době královy nepřítomnosti Svatopluk Vojslava napadl dýkou, když právě mluvil s královnou a smrtelně ho zranil. Královna Judita prý Vojslava statečně bránila a sama utrpěla zranění na rukou. Takový útok na majestát panovníka nemohl uniknout trestu. Jakmile se král vrátil, Svatopluka vyhnal ze země, nebo ten snad včas uprchl, aby unikl tvrdšímu trestu. Azyl našel v Uhrách i se svou manželkou. Později odešel do Říše, kde 15. října neznámého roku zemřel. O případných potomcích Svatopluka a Helichy kroniky mlčí.

Narodila se roku 1165 v Praze, jako dvanáctiletou jí provdal její nevlastní bratr Bedřich za devatenáctiletého Jindřicha, bratra rakouského vévody Leopolda V. z rodu Babenberků. Bylo to v roce 1177, kdy si Bedřich měl dobýt zpět své léno a tímto sňatkem si chtěl zabezpečit spojenectví a vojenskou pomoc Babenberků.

Richsa pravděpodobně odjela do Rakous na dvůr svého manžela do Mödlingu. Její manžel jako druhorozený syn dostal blízko Vídně na správu a obživu pouze jakýsi úděl a třebaže se nechával titulovat vévodou, nikdy žádným vévodou nebyl.

Pět let po svatbě Richsa porodila syna Jindřicha, ale krátce na to ve svých 17 letech umírá. Pravděpodobně na komplikace spojené s porodem. Pochována byla v klášteře Heiligenkreuz (cisterciácký klášter Svatého kříže), v hrobce rodu Babenberků. Manžel Richsu patrně velmi miloval, protože se po její smrti již nikdy neoženil, i když jí přežil o 41 let. Po své smrti se nechal pochovat po jejím boku.

Narodil se někdy kolem roku 1160, přesnější datum není znám. V dětství pravděpodobně žil na dvoře svého otce v některém z hradů jeho údělu. První zprávy o Děpoltovi II. jsou až z období vlády knížete Bedřicha, kdy je Děpolt II. označován jako jeho věrný spojenec, za což mu Bedřich potvrdil vládu nad údělem ve východních Čechách. V roce 1182 se Děpolt dostal do sporu s pražským biskupem Jindřichem Břetislavem pro údajné násilnosti na biskupském majetku. Biskup dokonce uvalil na doménu Děpolticů interdikt. Salcburský arcibiskup i moravský markrabě Konrád Ota se postavili na biskupovu stranu a Děpolta označili za původce všech nesnází při osamotňování církve na světské moci. Děpolt raději utekl do ciziny a do Čech se vrátil až roku 1189, kdy jej kníže Konrád II. Ota pověřil vedením českého oddílu na třetí křížové výpravě.

Děpolt se českým oddílem připojil k císaři Barbarossovi v Ostřihomi a spolu s uherskými křižáky tvořili po celou cestu Balkánem předvoj celé výpravy. Český oddíl byl tvořen z části za účelem výpravy propuštěnými trestanci a z části druhorozenými syny české šlechty. Obě části si hodlaly na křížové výpravě vybojovat majetek. A tak to také vypadalo. Cestou se čeští účastníci dopouštěli násilností na místním obyvatelstvu, a to takovou měrou, že císař musel před městem Niš nechat popravit pro výstrahu několik českých bojovníků. Češi se také aktivně se zúčastnili drancování Adrianopole a tam získali bohatou kořist.

První vítěznou bitvu s Turky svedl český oddíl u Philomelionu a statečností se vyznamenal i v bitvě u Ikonia. Po Barbarossově smrti, prořídlé české vojsko pokračovalo dál pod velením Fridricha Švábského až se 7. října 1190 objevilo pod hradbami Akkonu. Zde se naposledy vyznamenali během bitvy na mostě přes řeku Belus. Kronikář Ansbert o tom píše: „Nebylo jich více než tři sta, když na svých koních, vyjíce přitom spíše jako ďáblové než dítka Boží, vpadli na onen most, kde předtím tolik dobrých křesťanů své životy nechati muselo. Mnoho jich padlo, sestřeleno z koní, jiní zahynuli skláceni šavlemi, ale oni neustali rubat Saracény, dokud je všechny nezdolali.“

V tomto boji byl Děpolt II. pravděpodobně raněn a takto oslabený podlehl moru, který se před Akkonem mezi vojskem rozšířil.

Kronikář se o jeho skonu zmiňuje takto: „I pakž se mu dostalo svátosti pokání, item smířil se s Bohem a se všemi ostatními, kteréž prosil za odpuštění, pokud jim někdy nechtěně způsobil příkoří. Nato přijal poslední pomazání a v době večera kolem klekání vypustil duši.“

Stalo se tak 21. listopadu 1190

Po Děpoltově smrti, zbytek českých křižáků vstoupil do služeb anglického krále Richarda Lví srdce. Domů se však vrátil málokterý.

RODINA

manželka: Adéla

syn: Děpolt III. (1170/80 – 1223) pozdější vládce děpoltického údělu

syn: Soběslav

syn: Boleslav

Zdroje:

Jan Bauer, Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014

Petr Charvát, Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007

Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy nakl. - SVOBODA 1975

Jiří Mikulec, Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007

Antonín Polách, Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008

Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986

Josef Žemlička, Přemysl Otakar II.: Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011

časopis History revue ročník 2011-2014

časopis Akta History ročník 2010-2012

Nevšední průvodce rodem Přemyslovců