Rudolf I. Habsburský: Chudý hrabě, který porazil Přemysla Otakara II. a změnil dějiny Evropy

Rudolf v dospělosti nevypadal nijak oslnivě. Podle dochovaných zpráv byl prý vysoký, značně vyzáblý, s malou hlavou, bledým obličejem, dlouhým nosem a řídkými vlasy. Sympatické však je, že si ze svého nevábného vzhledu dokázal dělat legraci. O svém nepřehlédnutelném nose žertoval, že prý chodí čtvrt hodiny před ním. Co se mu nedostávalo na vzhledu, nahrazoval jinak. Byl politicky obratný, houževnatý a ctižádostivý. K jeho dalším vlastnostem patřily přílišná šetrnost, lstivost, brutalita a zákeřnost. Kde se objevil, budil pozornost nejen abnormální výškou, ale i zvláštní, ledově chladnou vážností. Jako většina velmožů tehdejší doby ani Rudolf neuměl číst a psát. Pravděpodobně však kromě němčiny ovládal i latinu.

Postupem času se z Rudolfa stal protřelý a bezohledný politik a drsný válečník, jehož hlavním cílem bylo rozšiřování rodového panství. Dělo se tak nejen na úkor říše, ale i na úkor sňatkem spřízněných sousedů, jak dokládá převzetí panství hrabat z Kyburgu. Deset let Rudolf vytrvale odmítal všechny oprávněné nároky Markéty Savojské, vdovy po posledním hraběti z Kyburgu, a spravoval hrabství jako dědictví po své matce, která však byla pouhou poručnicí dědičky.

Rudolf I. založil rodovou tradici obsazování říšského trůnu, který pak s lucemburským intermezem zůstal v moci Habsburků až do roku 1805. Zvolen byl jako takřka neznámý, bezvýznamný hrabě vlastnící nevelké majetky, a to jen díky komplotu kurfiřtů, kteří nechtěli dále posilovat vliv českého krále Přemysla Otakara II. jeho zvolením římskoněmeckým králem. Rudolf byl v době svého zvolení ve srovnání s jinými šlechtici skutečně chudý. Jeho příjem z panství činil pouhých 7 tisíc hřiven, zatímco Přemysl Otakar disponoval příjmem 100 tisíc hřiven. Přemysl také Rudolfovi po volbě poslal místo očekávaného holdu žebráckou mošnu. To mu Rudolf nikdy neodpustil a při uzavírání vídeňského míru českého krále pokořil měrou vrchovatou.

Habsburské legendy líčí Rudolfův triumf nad zrazeným Přemyslem Otakarem II. zvláště barvitě. S oblibou popisují bohatě vyšňořeného Čecha klečícího před skromně oděným Rudolfem. Kolmarská kronika dokonce zná anekdotické detaily oživené přímou řečí. Rudolf prý byl rádci vyzván, aby se oblékl do náležitého hávu. Odmítl to však slovy: „Český král můj šat často pohaněl, nyní můj šedý šat pohaní jeho.“ Požádal svého písaře o prostý plášť, aby byl vystrojený soupeř jeho chudobou o to více potupen.

Přestože se skutečnost od legend často velmi liší, nemohli Češi s nadutými Habsburky nadále žít vedle sebe jako dobří sousedé. Bylo stále jasnější, že přetrvávající spor vyřeší pouze vojenský střet. Ten nastal na den svatého Rufa, 26. srpna 1278. V parném letním odpoledni se Rudolfovi v bitvě na Moravském poli v dnešním Rakousku podařila válečná lest, když část jeho vojáků nepozorovaně vpadla Přemyslovým jednotkám do boku. V českých řadách propukla panika a porážku neodvrátil ani do posledního dechu bojující Přemysl, který zde nakonec padl.

Rudolf zklamal očekávání kurfiřtů, že bude poslušnou loutkou v jejich rukou. Byl silným politikem. Prosadil, aby jeho synům byla udělena v léno knížectví Rakousko, Štýrsko, Kraňsko a Korutany. Za svého života však již nedokázal prosadit svého syna Albrechta na říšský trůn. Za jeho vlády se moc rodu přesunula na východ do Rakouska a Rudolf přesídlil do Vídně. Na rodových územích ve Švýcarsku mezitím začaly boje s nově spojenými kantony Uri, Schwyz a Unterwalden.

Rudolf I. je také spojován s počátky habsburské tradice projevování zbožnosti. Údajně použil kříž místo žezla, které nemohl najít, a při jiné příležitosti zase půjčil svého koně knězi, jenž spěchal s hostií k umírajícímu.

Dlouho jsem hledal odpověď na otázku, proč římskoněmecký král Rudolf I. nikdy nebyl v Římě korunován císařem. Není přece myslitelné, aby se tak ctižádostivý člověk, jakým Rudolf byl, spokojil s titulem „pouhého krále“, když měl nejvyšší světskou hodnost na dosah. Nebyla to ani lenost, která by mu bránila absolvovat jistě nepohodlnou a nebezpečnou římskou jízdu. Rudolfovi zabránila ozdobit svůj rod císařskou korunou prostá nepřízeň osudu. Po dlouhých jednáních stanovil papež Řehoř X. první termín císařské korunovace na 2. února 1276. Dne 10. ledna však zemřel. Následující papež Inocenc V. setrval v úřadě pouhých pět měsíců a zemřel dříve, než se začal zabývat Rudolfovou žádostí o císařskou korunovaci.

Další papež Hadrián V. byl zvolen v tak pokročilém věku a špatném zdravotním stavu, že jeho pontifikát trval pouhých 38 dní. To byl výsměch, ale Rudolf musel zatnout zuby a vydržet. Ani s dalším papežem Janem XXI. nezačal o své korunovaci jednat, než papež zemřel. Následující papež Mikuláš III. podmínil císařskou korunovaci potvrzením přísahy o nedotknutelnosti vlastnictví církevního státu. Rudolfův vyslanec podepsal příslušný dokument v květnu 1278 a mohlo se začít jednat o korunovaci. Papeže však více než zájmy Habsburka zajímaly majetek a vlastní luxusní život. Jednání se protahovala až do srpna 1280, kdy papeže zasáhla mrtvice a zemřel. Ke kýženému výsledku nevedly ani další vytrvalé Rudolfovy žádosti o římskou korunovaci během pontifikátů Martina IV. a Honoria IV. Druhý jmenovaný zemřel jen několik dní před stanoveným datem korunovace. Dalšího papeže už Rudolf před svou smrtí požádat nestihl.

V závěru života Rudolf onemocněl závažnou chorobou, se kterou si tehdejší medicína nevěděla rady. Podle letopisů pobýval na hradě Germersheim, kde si právě krátil chvíli hrou v šachy, když před něj předstoupil lékař se sdělením, že se blíží jeho čas. Rudolf prý odpověděl, že v tom případě musí urychleně vyrazit do Špýru. Tamní velkolepá románská katedrála Panny Marie a sv. Štěpána v těsné blízkosti Rýna byla postavena právě jako místo posledního odpočinku panovníků Svaté říše římské.

Den po svém příjezdu do Špýru Rudolf skutečně zemřel a byl pochován v kryptě zdejší katedrály. Se svým velkým soupeřem Přemyslem Otakarem II. se setkal i posmrtně, konkrétně ve světoznámém díle Božská komedie. Její autor Dante Alighieri oba panovníky v milé pospolitosti umístil do očistce.

Gertruda Anna z Hohenbergu

Rakouská vévodkyně, římskoněmecká královna a první manželka Rudolfa I. Habsburského. Byla dcerou hraběte Burkharda III. z Hohenbergu z rodu Hohenzollernů a Mechtildy z Tübingenu.

Gertruda se narodila roku 1230 ve švábském Deilingenu jako první dítě hraběcího páru. O jejím životě před sňatkem s Rudolfem I. Habsburským není nic známo. Kronikáře více zajímalo, čeho dosáhli její sourozenci. Zaznamenán není ani přesný den sňatku, pouze rok 1253.

V průběhu 28 let trvajícího manželství Gertruda porodila deset dětí, z nichž devět se dožilo dospělosti. Život s šetrným a mrazivě přísným Rudolfem asi nebyl veselý, manželé se však zřejmě navzájem dostatečně respektovali, protože se nedochovaly žádné záznamy o manželských roztržkách či skandálech.

Dne 4. října 1273 byla Gertruda společně s manželem korunována římskoněmeckou královnou. Od té doby je v kronikách uváděna jako královna Anna.

Od korunovace Anna trvale žila ve Vídni, kde také 16. února 1281 zemřela. Příčinu smrti se mi nepodařilo zjistit. Zato máme od kronikáře z Colmaru detailní popis toho, co se s královnou dělo po její smrti. Rudolf nechal pro sebe a svou manželku postavit hrobku v katedrále v Basileji. Gertruda však zemřela ve Vídni, vzdálené přes 800 kilometrů, a její tělo proto muselo být kvůli převozu nabalzamováno.

Z břišní dutiny byly vyjmuty vnitřnosti a dutina byla naplněna pískem a popelem. Poté byl nabalzamován obličej a celé tělo zabaleno do voskového plátna. Královna byla oděna do nádherných hedvábných šatů a ozdobena zlatým řetězem. Pochována byla v bukové rakvi. Než bylo její víko uzavřeno třemi železnými pásy, Rudolf se s manželkou naposledy rozloučil. Pohřební průvod dorazil do Basileje 20. března 1281. V katedrále bylo víko rakve otevřeno a rakev postavena do svislé polohy, aby všichni přítomní mohli královnu Annu naposledy spatřit. Pohřeb celebrovali tři biskupové. Poté byla rakev s ostatky královny uložena do připraveného sarkofágu vedle nejmladšího syna Karla. V průběhu staletí byl její hrob několikrát otevřen a ostatky obou byly opakovaně přesunuty. Nakonec skončily v klášteře sv. Pavla v korutanském Lavanttalu.

Isabela Burgundská

Římskoněmecká královna a druhá manželka Rudolfa I. Habsburského byla dcerou burgundského vévody Huga IV. a jeho manželky Beatrix Navarrské.

Isabela se narodila roku 1270 jako čtvrté a zároveň poslední dítě vévodského páru. Jejím dědem z matčiny strany byl Theobald Navarrský, vůdce šesté křížové výpravy, pod jehož vedením v bojích zahynul otec Isabelina prvního manžela Rudolfa Habsburského.

V době jejího narození bylo otci již 57 let, a proto chtěl dceru co nejdříve výhodně provdat. Už ve dvou letech byla Isabela zasnoubena se šestiletým Karlem Flanderským, synem flanderského hraběte Roberta de Nevers. Ke sňatku však nedošlo, neboť snoubenec v jedenácti letech náhle zemřel. Isabelin otec byl v té době již po smrti a o její provdání za postaršího vdovce Rudolfa Habsburského se postarala její matka spolu s mladým burgundským vévodou Robertem II., Isabeliným nevlastním bratrem.

Když si čtrnáctiletá Isabela brala roku 1284 Rudolfa za muže, bylo mu již 66 let a klidně mohl být jejím dědečkem. Není proto divu, že manželství zůstalo bezdětné. Pro burgundské vévody znamenal sňatek s římskoněmeckým králem další posílení vlivu v oblasti. Rudolf si zase představoval, že sňatkem posílí svůj vliv ve švýcarských kantonech. Ani jedné straně však očekávání nevyšlo. Naopak ve Švýcarsku protihabsburské tendence zesílily a v oblasti posílil vliv Francie. Manželství trvalo sedm let a ukončila je Rudolfova smrt v roce 1291. O korunovaci Isabely římskoněmeckou královnou se nikde nepíše, podle jejího pečetidla jí však tento titul náležel.

Po ovdovění obdržela Isabela od Rudolfových dědiců jen skromné prostředky, což ji vedlo k návratu na burgundský dvůr, kde 20. listopadu 1294 získala formální titul paní z Vieux-Château.

Isabela uzavřela roku 1306 druhý sňatek s Pierrem IX. de Chambly, pánem z Neauphle. Kdo tento sňatek inicioval a co k němu vedlo, mi není známo. Ve druhém manželství Isabela porodila dva syny a dceru Janu. V roce 1319 podruhé ovdověla, ale v Chambly zůstala až do své smrti v srpnu 1323.

Po smrti byla převezena do Paříže a pohřbena v augustiniánském klášteře.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová ,HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO,Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY