Vévoda Leopold: Sláva a pád u Morgartenu

Leopold I. Habsburský (Slavný) byl rakouský a štýrský vévoda, syn římskoněmeckého krále Albrechta I. a jeho manželky Alžběty Goricko-Tyrolské.

Po otcově vraždě roku 1308 se Leopold snažil dostihnout a potrestat spoluviníky vražedného spiknutí, především samotného vraha, svého bratrance Jana. V září 1309 uzavřel společně se starším bratrem Fridrichem na říšském sněmu ve Špýru dohodu s novým římským králem Jindřichem VII. o pronásledování a potrestání vrahů a zabavení jejich majetku. Habsburským bratrům král potvrdil veškerá říšská léna, která drželi, a zařídil uložení ostatků jejich otce ve špýrské katedrále. Leopold na sněmu přislíbil účast na Jindřichově římském tažení, které se konalo o rok později.

Leopold se během italského tažení mnohokrát projevil jako statečný bojovník a rytíř. Odtud také pochází jeho přízvisko „Slavný“. Mimo jiné pomohl Jindřichovi pokořit vzbouřený Milán. Jedinou skvrnou na jeho rytířské pověsti je opuštění vojska v roce 1311. Došlo k tomu následovně.

Když skončil Leopoldův vazalský závazek vojenské účasti na Jindřichově italském tažení, nechal se výměnou za vyšší žold a ústupky v otázkách alsaských a švýcarských držav přesvědčit k prodloužení svého válečného závazku. Když Jindřich VII. přidal ještě ústup od moravských zástavních měst, souhlasil Leopold s účastí až do konce roku 1311. Po úmorném letním obléhání Brescie však Jindřichovo vojsko opustil a vrátil se domů. Nevím, zda ho k tomu donutila pouze epidemie, která ve vojsku propukla, nebo zda měl i jiné důvody.

Kromě římské jízdy Jindřicha VII. se Leopold zúčastnil také bitvy u Morgartenu roku 1315, v níž byli habsburští vojáci poraženi Švýcarským spříseženstvem. Habsburské vojsko táhlo do bitvy s jasnou převahou a pyšní rytíři si vůbec nepřipouštěli, že by mohli mít problémy s ozbrojenými sedláky, kteří tvořili švýcarské vojsko. Švýcarská pěchota však zatarasila cestu v tak obtížném terénu, že se obávaná těžká rytířská jízda nemohla rozvinout. Lehká a pohyblivá pěchota vyzbrojená dlouhými zbraněmi, díky nimž se držela z dosahu rytířských mečů, postupně zatlačila těžkou jízdu do močálů a vody. Rytíři, kteří nebyli zraněni nebo zabiti, prchali z bojiště. Mezi nimi byl zřejmě i Leopold.

Bitvu u Mühldorfu Leopold nestihl. Se svými švábskými rytíři tvořil zálohu, která se měla s hlavním Fridrichovým vojskem spojit až později. Tohoto rozdělení sil využil protivník k útoku a Fridrichovo vojsko rozdrtil. Leopold dorazil, až když bylo po všem. Ludvík Bavor zde získal jako cenného zajatce římského protikrále Fridricha a Ludvíkův spojenec Jan Lucemburský si do Čech odvezl dalšího Habsburka, Jindřicha, kterého nechal uvěznit na Křivoklátě. Leopold se snažil o osvobození bratrů politickými prostředky. Jednal s Ludvíkem Bavorem, dokonce mu nechal poslat i insignie římskoněmeckého krále. Jeho další snahy však překazila smrt. Leopold zemřel 28. února 1326, pravděpodobně na srdeční zástavu.

Nejprve byl pochován v kostele kláštera Königsfelden. Později byly jeho ostatky převezeny do krypty kláštera sv. Pavla v korutanském Lavanttalu.

Kateřina Savojská

Sňatkem se stala rakouskou a štýrskou vévodkyní. Byla manželkou vévody Leopolda I. a pocházela z rodu savojských hrabat.

Kateřina, německy Katharina von Savoyen, se narodila roku 1298 v Brabantu jako druhá ze čtyř dcer hraběte Amadea V. Velikého, které se narodily v jeho druhém manželství s Marií Brabantskou. Její tetou byla Markéta Brabantská, římskoněmecká královna a manželka Jindřicha VII. Lucemburského.

Jednání o sňatku s Leopoldem Habsburským začala již roku 1310, rok poté, co Leopold uzavřel s římskoněmeckým králem Jindřichem VII. ve Špýru smlouvu, která se zřejmě stala základem následného souhlasu s dynastickým sňatkem. Samotná svatba se konala v Basileji až 26. května 1315. Z manželství vzešly dvě dcery. Kateřina byla politicky aktivní a udržovala časté kontakty s papežem Janem XXII. v Avignonu. Zejména po ovdovění se jejich komunikace týkala existence dvou římskoněmeckých králů a uvězněného švagra Fridricha I. Sličného.

Poslední roky života strávila Kateřina v klášteře v Rheinfeldenu, kde také 30. září 1336 zemřela. Nejprve byla pochována v kostele kláštera Königsfelden. Roku 1770 byly její ostatky společně s ostatky dalších příslušníků habsburského rodu převezeny do kláštera St. Blasien a odtud roku 1809 do krypty kláštera sv. Pavla v korutanském Lavanttalu.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová ,HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO,Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY