Článek
Byl však také rozmazlený a už jako 12letý král byl zvyklý na přepych a nevázanost. Ať v Uhrách nebo později v Čechách veškerou vládní agendu za něj obstarávali rádci a jeho samého lákala pouze ta lepší stránka jeho výsadního postavení. Prý se dennodenně opíjel ve společnosti šlechtických synků, lítal po nevěstincích a zmožen alkoholem, pak dával přítelíčkům, oč požádali. Když pak po prohýřené noci k ránu vystřízlivěl, nechal si přinést hliněné nádoby, které postavil do řady a vztekle do nich bušil holí. Co hrnec, to hlava pána takhle s vámi zatočím, když mi nevrátíte, co jsem vám půjčil. Vztekal se na hrnce.
Po vymření královského rodu Arpádovců v Uhrách hledali tamější velmoži nového krále. Uherští magnáti nechtěli přijmout kandidaturu Karla Roberta z Anjou, který se nabízel jako první. Dalšími kandidáty byli Ota III. Dolnobavorský, po matce Arpádovec a Václav III., vnuk Kunhuty Haličské a snoubenec desetileté Alžběty. Nakonec rozhodlo bohatství českého krále Václava II. Uherští páni byli uplaceni kutnohorským stříbrem.
Václav III. všechny překvapil svým sňatkem s dcerou bezvýznamného vévody. Byl to od něj holý nerozum, neboť z tehdejšího hlediska šlo o nerovný sňatek a případní potomci vzešlí z tohoto svazku mohli mít problém s nárokem na královskou korunu. Jediným rozumným důvodem pro volbu Violy mohla být Václavova snaha o zlepšení přístupu do Krakova přes území těšínského vévody.
Václav III. na cestě do Uher
Z mladistvé nerozvážnosti a nevázanosti Václava vytrhlo teprve akutní ohrožení jeho vlády v Polsku. Až tehdy začal jednat jako vládce, postavil se do čela zemské hotovosti a vyrazil přes Moravu do Polska. Cestou se zastavil v Olomouci, kde byl v době poledního odpočinku zákeřně zavražděn. Pachatele se nepodařilo najít, a tak dodnes zůstává vrah i motiv tajemstvím. Petr Žitavský o tom ve Zbraslavské kronice píše:
„Divíme se všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve, než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap.“ “
Jestliže připustíme spáchání vraždy durynským rytířem, pak to jistě nebyl strůjce atentátu. Neměl žádný motiv. Motiv měli mnozí jiní. První z nich je Jindřich Korutanský, Václavův švagr toužící po královské koruně, kterou také rok po vraždě získal. Druhým je Mikuláš Opavský, kterému otec Přemysl Otakar II. sdělil přání, aby po něm vládl on. Velký motiv k vraždě měl i Vladislav Lokýtek, proti kterému Václav III. s vojskem vytáhl, a v neposlední řadě to mohla být i česká šlechta po které chtěl Václav III. navrátit hrady, které v rozverné náladě daroval.
Někteří moderní historikové hovoří o vraždě ze žárlivosti. V tom případě by přicházela do úvahy jako objednavatel Václavovy vraždy zhrzená snoubenka, uherská princezna Alžběta. Ta po zrušeném zasnoubení ztratila na poli evropské sňatkové diplomacie cenu a musela se uchýlit do kláštera.
Václav byl nejprve pohřben v kryptě katedrály svatého Václava v Olomouci, odkud jej o dvacet let později nechala sestra Eliška převézt do zbraslavského kláštera a uložit vedle ostatků otce Václava II. Přemyslovské pozůstatky se však ztratily, kostra Václava III. se nedochovala vůbec. Zachovalo se pouze několik dobových zobrazení mladého krále. Kromě Zbraslavské kroniky a Velké obrázkové kroniky je panovník zpodobněn jako klečící pokorný prosebník i na dvou rytinách relikviáře sv. Blažeje, který je uchováván v Escorialu společně s dalšími třemi na Václavovu zakázku vyrobenými relikviáři.
RODINA
manželka: Viola Těšínská (1290-21.9. 1317) dcera těšínského vévody Měška I. z rodu Piastovců
manželství zůstalo bezdětné
neznámá žena
dcera: Alžběta (1305-1347) řeholnice
Viola Těšínská
Česká královna, manželka krále Václava III. Byla dcerou těšínského a osvětimského vévody Měška I. z méně významné linie hornoslezských Piastovců. Jméno její matky je nám neznámé.
O jejím dětství toho historikové moc nevědí. Neví se ani přesný rok jejího narození. Obvykle se uvádí rok 1290, což by znamenalo, že byla o rok mladší než její manžel Václav III. Ovšem nevylučuje se ani to, že mohla být i o rok či dva starší. Jméno měla na svou dobu dost nezvyklé, údajně po své bulharské babičce. Do našich dějin vstoupila dnem svatby, která se uskutečnila v Brně 5. října 1305. Tehdy přijala své druhé – křesťanské a tehdy velice módní – jméno Alžběta. Jenže Alžběta byla v té době skoro každá druhá, takže byla stejně nazývána jménem původním.
Svatba nebyla vůbec okázalá, neúčastnil se jí nikdo významný, také se nikde neuvádí jméno oddávajícího. Dokonce se spekuluje o tom, že se manželé viděli na svatbě poprvé. Proč se tedy Václav III. rozhodl pro Violu, když už byl delší dobu zasnoubený s dědičkou uherského trůnu Alžbětou, dcerou posledního krále z rodu Arpádovců Ondřeje III.? Vzdal se tak nejen své snoubenky (bylo to však oficiálně až pár dní po svatbě s Violou), ale i uherské koruny, kterou pro něj získal jeho otec Václav II. už v roce 1301 po vymření původní arpádovské dynastie.
Sňatek to však byl nerovný a Václav jím v podstatě nic nezískal, Viola stála společensky mnohem níže, navíc byla chudá. Hovoří se o tom, že byla mimořádně krásná, jenže na krásu a lásku se tehdy ve svatebních smlouvách příliš nehrálo. Dodnes tedy zůstává záhadou, jaký byl pravý důvod Václavovy ženitby.
Viola to neměla v Praze jednoduché. Vlastně od začátku tušila, že život s Václavem, který měl pověst zhýralce, nebude žádný med. Nos nad ní díky jejímu původu ohrnovaly i pyšné Václavovy sestry. Zdaleka neměla jejich ctižádost či bojovnost. Tak trochu spoléhala na svou hodně vzdálenou příbuznou, bývalou královnu Elišku Rejčku, která byla jen o něco málo starší. V ní se ale také velice zmýlila. Rejčka byla sebestředná, problémy nějaké chudé příbuzné ji nezajímaly. Viola byla ve své skromnosti proto odkázána sama na sebe.
Nakolik bylo manželství šťastné, by bylo také pouhou spekulací. V každém případě byla Viola zkoumavě pozorována, zda není těhotná. Václav III. byl poslední Přemyslovec, takže legitimní potomek byl více než žádoucí. V tom tedy Viola zklamala a po Václavově vraždě deset měsíců od svatby nesla oficiálně hlavní podíl viny na neplodném manželství.
Ovdovělá Viola se náhle ocitla bez jakýchkoliv prostředků, a jak chudá do manželství přišla, tak z něj i odešla. To bylo v ostrém protikladu především s Eliškou Rejčkou, která byla jako vdova skvěle zajištěna. Svatba Violy a Václava byla sjednána tak rychle, že nedošlo k uzavření žádné předsvatební smlouvy o věnu či majetku a důchodu v případě ovdovění. Co tedy Viole zbývalo? Vrátit se domů nebo vstoupit do kláštera. Rozhodla se pro klášter a Prahu brzy opustila. Vlastně se neví, zda 10 let v klášteře jen žila, či tam i složila klášterní slib.
V roce 1316 ji navštívili v klášteře poslové královny Elišky Přemyslovny a jejího manžela Jana Lucemburského s požadavkem, aby se provdala za komořího Petra z Rožmberka. Co tím Eliška s Janem sledovali? Potřebovali sesadit z významných pozic tehdy velmi mocného velmože Jindřicha z Lipé a Petra z Rožmberka chtěli získat na svou stranu. Pikantní na tom bylo, že Petr z Rožumberka byl v té době snoubencem Jindřichovy dcery. Ten nakonec dal přednost výhodnějšímu sňatku s Violou, jak ostatně především král Jan, který to prý nejspíš vymyslel, předpokládal. S královnou – vdovou Violou si rozhodně společensky polepšil. Viola tuto příležitost uniknout z kláštera také asi uvítala, ale příliš si nového manželství neužila. Po roce 21. září 1317 v sedmadvaceti letech jako bezdětná zemřela. I důvod smrti je dodneška záhadou, ostatně celý její život je tak trochu záhada.
Viola je pochována v rodovém cisterciáckém klášteře Rožmberků ve Vyšším Brodě
Zdroje:
Jan Bauer, Skrytá tvář českých dějin nakl. ČAS 2014
Petr Charvát, Zrod českého státu nakl. Vyšehrad 2007
Zdeněk Fiala, Přemyslovské Čechy nakl. - SVOBODA 1975
Jiří Mikulec, Královská trilogie OTTOVO NAKLADATELSTVÍ 2007
Antonín Polách, Zločiny českých králů nakl. Rybka Publishers 2008
Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců nakl. Panorama 1986
Josef Žemlička, Přemysl Otakar II.: Král na rozhraní věků nakl. Lidové noviny 2011
časopis History revue ročník 2011-2014
časopis Akta History ročník 2010-2012
Nevšední průvodce rodem Přemyslovců
