Václav IV.: královská cesta syna Karla IV. plná bouří a skandálů

Václav IV. byl českým králem, římským králem, lucemburským vévodou a braniborským markrabětem. Byl synem a dědicem císaře Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické.

Když se pětačtyřicetiletému Karlovi IV. konečně narodil syn, celé království se zaradovalo. Nikdo nepochyboval o tom, že velký císař vychová stejně velkého syna. Bohužel, výchova se vymkla z rukou a Václav IV. během dlouhé vlády promrhal téměř vše, co jeho otec vybudoval.

Václav IV. v životě neměl moc štěstí. Když se ujal vlády, postihla království morová epidemie a celá země upadla do hospodářské i morální krize. Lidé neštěstí chápali jako projev božího hněvu a mnozí upínali své naděje právě k novému českému králi. Tomu se ale za celý život nepodařilo jejich očekávání naplnit.

Václav IV. neuměl udržet dobré vztahy ani v rodině. Ke své nevlastní matce Alžbětě Pomořanské se choval přezíravě a povýšeně, což bylo vzhledem k jeho mládí dost nepřirozené. Svého polorodého bratra Jana se snažil odklidit pověřením správy Lucemburska. Když se vrátil a Václava vysvobodil ze zajetí, Václav v něm vycítil konkurenta a rychle ho zbavil všech úřadů a ponechal mu jen dluhy, které Jan nadělal při sbírání vojska potřebného k boji s panskou jednotou. Možná měl Václav i prsty v Janově náhlé smrti.

Václavovi bratranci Jošt a Prokop proti svému králi vystoupili jako vůdci rebelie. Jošt byl po Václavově sesazení dokonce zvolen na krátkou dobu římským králem.

Nejhorší vztah měl Václav se svým polorodým bratrem Zikmundem, který byl pravým opakem rozmazleného, líného a nerozhodného Václava. Zpočátku šlo jen o jakési sourozenecké soupeření, které po Václavově zradě přerostlo ve vyložené nepřátelství. V roce 1386 totiž Václav nesouhlasil se Zikmundovou korunovací na uherského krále, třebaže mu nejdříve vojensky pomohl.

Hlavní důvod, proč nebyl Václav IV. příliš silným panovníkem, můžeme spatřovat v tom, že se stal králem příliš brzo. Už ve dvou letech (15. června 1363) ho korunoval českým králem Arnošt z Pardubic a v patnácti letech (6. července 1376) mu nasadili římskou korunu v katedrále v Cáchách. Ačkoli Václava od útlého věku připravovali na nelehkou úlohu krále, ve skutečnosti zralý nebyl. Celou dobu příprav totiž musel přihlížet, jak vládne jeho otec, a sám se naučil jen reprezentovat a poslouchat královské rádce. Karel IV. svého prvorozeného syna přímo zbožňoval a nechával ho vstupovat do veřejného života již od dětských let. Předčasně mu uděloval vysoké hodnosti. Václavovi se dostávalo těchto poct s naprostou samozřejmostí bez ohledu na věk a bez vlastního přičinění. Ještě jako dítě a přitom korunovaný král předsedal sněmovním zasedáním. Právě odtud mohla plynout pozdější Václavova nechuť vládnout, kdy už nešlo jen o jakousi společenskou hru s předem určeným výsledkem, kdy už za ním nestál otec připravený okamžitě pomoci.

Nebyl veden k tomu, aby se naučil sám vládnout prostřednictvím vlastních zkušeností, ke znalosti lidí, chyb, proher i úspěchů, ale pouze k tomu, aby vystupoval jako bezduchý statista podle předem určeného scénáře v roli, jejíž základní smysl vlastně ani nechápal.

10. února roku 1364 tříletý český král Václav IV. vydává svou první oficiální listinu. Celá Václavova titulatura na listině zněla: „My, Václav, z boží milosti král český a markrabě braniborský, Svaté říše římské nejvyšší číšník a komorník…“ I když se na začátku vlády ze všech sil snažil být dobrý panovník, vlastní neschopnost, ale i objektivní obtíže (právě vrcholilo papežské schizma) způsobily, že se stále častěji vyhýbal vladařským povinnostem. Lov, umělecké předměty, pohár vína a krásné ženy bylo to, co mu poskytovalo jakousi útěchu. Také nebylo šťastné, že se dvorských úřadů ujali představitelé nižší šlechty, kterým chyběl širší rozhled. Tzv. královi milci, muži vesměs bez valných mravních zásad, si za pochlebování panovníkovi, přípravu divokých honů a bujarých pitek kupují Václavovu přízeň, královské úřady a na úkor království se obohacují.

Václav IV. se netěšil velkému zájmu kronikářů. Zprávy z doby jeho vlády jsou velmi stručné. Václav si byl vědom svých vladařských neúspěchů, a proto neměl zájem, aby o nich psali kronikáři podporovaní jeho dvorem.

Zahraniční kronikáři se kacířského krále snažili vylíčit především ve špatném světle. Pro jedny to byl neřestný chlípník, který v sexuálních dobrodružstvích vybíjel frustraci ze své neplodnosti. Pro druhé to byl opilec, který svou zálibu v pití vína sváděl na pálení žáhy, což mělo být důsledkem pokusů o jeho otrávení.

Jiní v něm spatřovali ukrutníka, který rád pobýval ve společnosti kata, který ho provázel při nočních toulkách Prahou. Patrně nejsadističtějším kouskem této dvojice je příběh jednoho kuchaře, kterého prý Václav nechal usmažit na rožni, když mu odmítl podat žádaný pokrm. Dalším výstřelkem byla žádost opilého Václava, aby mu kat setnul hlavu, protože se chce přesvědčit o tom, o čem odsouzenci přemýšlí před popravou. Kat krále neuposlechl, a tak ho Václav setnul sám. Jindy se prý stalo, že Václav pod vlivem nemírného pití na honu šípem zabil mnicha a svým průvodcům řekl, že skolil jedinečné divé zvíře.

Všechny tyto ukrutné činy zaznamenal kronikář Edmund de Dynter, který se doslechl, že král spatřil jednoho dne na zdi nápis: „Václav je druhý Nero“. Václav prý hned vzal křídu a připsal: „Jestliže jsem jím nebyl, stanu se jím.“

Zaháňský opat Ludolf o Václavovi uvádí, že nebyl ani tak králem jako spíše katem českého království. Byl syn Karla IV. opravdu takový tyran? Možná bychom mu lépe porozuměli, kdyby se nám podařilo uspokojivě rozluštit symbolický smysl jeho osobního emblému, ledňáčka ve věníku.

Existují však také příznivější hodnocení kronikářů, kteří se s Václavem IV. osobně setkali. Ti ukazují na Václavovu vzdělanost a duchaplnost. Když měl dobrou náladu, byl skvělým společníkem. Václav měl zájem o umění. Na jeho objednávku vznikl celý soubor iluminovaných rukopisů. Dochovaly se i pověsti o Václavově dobrotě. V převlečení za prostého člověka se procházel městem a sám dohlížel na to, aby nebyli prostí lidé poškozováni. Měl prý i silné sociální cítění a smysl pro spravedlnost.

Těžko říci, které z dochovaných zpráv jsou pravdivé a které smyšlené, mající jen vytvořit negativní obraz Václava IV. jako protiklad skvělé osobnosti jeho otce. Roku 1388 nechal Václav zaživa upálit jistého Schwarze, zvaného Černý mnich, který údajně vynalezl evropský střelný prach. V pozadí rozhodnutí upálit vynálezce stál nejspíše pražský arcibiskup.

Václav miloval módní oblečení, často dost výstřední. Nosil nohavice barevně půlené, boty s dlouhou špičkou nahoru stočenou a vycpanou koudelí, rukavice z jemné kůže bohatě zdobené. Byl označován za českého arbitra odívání. Z dnešního pohledu to byl metrosexuál. Někteří autoři se domnívají, že byl přímo homosexuál. Svá tvrzení neopírají pouze o styl odívání, ale o Václavův vztah k manželkám a ženám vůbec, o jeho zálibu být ve společnosti mladých mužů a o neschopnost zplodit potomky. Anonymní spisek jakéhosi mnicha z roku 1416 praví: “ Král zvrhlík nacházející obzvláštní potěšení ve společnosti bezvousých mladíků.“

Skutečným největším Václavovým prohřeškem bylo vyústění dlouholetého sporu s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Arcibiskup nebyl zcela duševně zdráv a na labilního krále Václava IV. působil jak rozbuška na střelný prach.

8. března roku 1393 nechal Václav v afektu zatknout arcibiskupa a jeho družinu a uvrhnout je do vězení. Jenštejnovi se podařilo za pomoci svých vojáků utéci, ale jeho úředníci zůstali v královské vazbě. Opilý Václav se začal chovat zcela nepříčetně, když se dozvěděl o Jenštejnově útěku. Mlátil úředníky do krve vším, co mu přišlo pod ruku. Pak je nechal převézt na rychtu a zavolal kata. Dva vylosované pak nechal krutě mučit, aby prozradili Jenštejnův úkryt. Vztekem šílený král se sám na mučení podílel pálením mučených nešťastníků. Vikář Jan z Pomuku mučení nepřežil.

Mučením zcela zaujatý Václav zřejmě zapomněl i popíjet a náhle vystřízlivěl. Došlo mu, co provedl, a aby zahladil stopy, dal mrtvého vikáře Jana shodit z mostu do Vltavy. Církev mu nikdy tuto vraždu nezapomněla.

Václav IV. nebyl zcela zdráv ani po tělesné stránce. Jeho současníci si mysleli, že trpěl dnou, jak bylo u Lucemburků obvyklé. Podle nových poznatků však Václav v mladém věku onemocněl revmatickou artritidou, která se projevovala akutním zánětem kloubů a nesnesitelnými bolestmi při každém pohybu. Při neléčení dochází k revmatické obrně, při které se tělo křečovitým stahem svalů brání bolesti při pohybu. To vše Václav prodělal, navíc revmatici bývají často psychicky labilní, výbušní či depresivní, a to vše na Václava sedí. Mnohé příznaky nemoci Václav přičítal pokusům o jeho otrávení.

O Václavově smrti kroniky píší: „Byv raněn mrtvicí, s velkým řevem, takřka lvím, náhle skonal na Novém Hrádku u Kunratic.“

Václav zemřel pravděpodobně na prasknutí aorty, když předtím po zprávě o defenestraci prodělal menší mozkovou mrtvici. Podrobně o tom píše Antonín Polách ve své knize Zločiny českých králů.

Václav neměl klid ani po smrti. Jeho tělo bylo převezeno do přemyslovské rodinné hrobky ve zbraslavském klášteře a tam tajně a v tichosti byl král pohřben. Následujícího roku dobyli klášter husité a král Václav IV. byl vykopán. Tělo bylo položeno na oltář, ozdobeno bylo korunou ze slámy a do úst mu bylo lito pivo. Klášter pak byl vypálen. Ve zbytcích kláštera pak Václavovo tělo našel jeden rybář a sám jej pochoval pod jednou skálou. Teprve roku 1424 bylo tělo českého krále vyzdviženo a ve slavnostním průvodu převezeno na Pražský hrad a uloženo vedle otce Karla IV.

Byla českou královnou, římskou královnou, lucemburskou vévodkyní a první manželkou krále Václava IV. Byla dcerou bavorského vévody Albrechta I. z rodu Wittelsbachů a jeho první ženy Markéty Břežské.

Johana se narodila asi v roce 1356 v holandském Haagu, odkud tehdy její otec spravoval své državy v Holandsku. O jejím dětství kroniky mlčí. První zmínka o ní se objevuj až v souvislosti se sňatkem s českým králem Václavem IV., který se konal 29. září 1370 v Norimberku. 9letý Václav si bral za manželku 14letou Johanu.

17. listopadu téhož roku byla Johana arcibiskupem pražským Janem Očkem z Vlašimi korunována v Praze českou královnou. Od té doby žila na Pražském dvoře. V červnu roku 1376 byl po složitých jednáních ještě ne 15letý Václav společně s manželkou zvolen a korunován ve Frankfurtu nad Mohanem římským králem. V té době začali spolu žít Václav a Markéta jako manželé.

O královně Johaně po sňatku mnoho zpráv není: zúčastnila se pohřbu Karla IV. spolu s císařovnou vdovou Alžbětou a rychle se naučila česky. S tchyní Alžbětou ale prý stejně jako Václav neměla příliš dobré vztahy. V době, kdy Václav nebyl v Čechách, často pobývala na hradě v Písku.

Přestože byl sňatek Václava a Johany politický kulkul, mezi mladými manžely vzniklo opravdové citové pouto. Johana nebyla žádná mimořádná krasavice, ale píše se o ní, že byla milá, veselá a přívětivá. Jejím předčasným skonem se uzavřelo relativně poklidné období Václavova života.

Mladičká královna zemřela náhle dne 31. prosince 1386 na hradě Karlštejn. Pravděpodobnou příčinou byla infekce po pokousání jedním z Václavových psů. Podle některých kronikářů jí prý pes prokousl hrdlo, když ho v noci probudila. Kronikář Edmund de Dynter z doslechu zaznamenal, že když okolo třetí hodiny ráno „královna prudce vstala z lůžka a s hlukem šmátrala pod lůžkem po noční váze“, vrhl se na ni jeden z velkých loveckých psů Václava IV. a prokousl jí hrdlo. Edmund ovšem toto tvrzení vzápětí popřel tím, že podle jiných zemřela na rány a vzteklinu, která byla následkem. Existují ještě dvě varianty téhož. V prvé z nich se praví, že Johana spala v jiné komnatě a v noci přišla za manželem. Je známo, že s Václavem spali v ložnici i jeho psi a ti Johanu v noci napadli jako neznámého vetřelce. Druhá varianta tvrdí, že na svou manželku poštval psi sám král. Ač se to zdá nepravděpodobné, v úvahu tuto variantu vzít musíme. Johana si často stěžovala na nevypočitatelnou povahu krále, zvláště po nemírném pití vína.

Podle zvyku bylo její tělo na několik dní vystaveno v pražských kostelích a 12. ledna 1387 pochováno v královské hrobce ve svatovítské katedrále. Smutné je ten fakt, že se jejího pohřbu nezúčastnil manžel. Oficiálním důvodem byl převeliký žal krále. Ve skutečnosti král odjel se svými kumpány zapíjet žal na hrad Žebrák.

Česká královna, římská královna, druhá manželka krále Václava IV. Byla dcerou mnichovsko-bavorského vévody Jana II. z rodu Vittelsbachů a jeho manželky Kateřiny Gorické. Byla neteří Johany Bavorské (první Václavovy ženy).

Žofie se narodila v Mnichově roku 1376. Vyrůstala v Landshutu u svého strýce, který byl stejně jako český král velkým příznivcem lovu. Roku 1388 jí strýc Bedřich vzal s sebou do Prahy, kde se věnoval politickým jednáním a také různým kratochvílím, včetně lovu. Půvabná dvanáctiletá Žofie krále Václava přímo okouzlila a již 2. května 1389 si jej v Chebu brala za muže. Otec Žofie žil v ústraní a nedisponoval velkým majetkem, proto Žofie přišla do Čech bez věna. Jejím věnem však byla krása, pro niž měl osmadvacetiletý Václav porozumění o to větší, že jeho první ženě tato přednost scházela. Václav si tak velice příjemným způsobem znovu připoutal odbojné Wittelsbachy. Václav oslavil manželský svazek tím, že dal zhotovit řadu vynikajících rukopisů. Bible Václava IV. byla společným rukopisem krále a královny a rukopis Willehalm oslavou manželské věrnosti. Možná z této doby pochází i soukromý Václavův emblém s ledňáčkem ve vínku. Původní varianta měla totiž ve vínku ledňáčky dva jako symbol lásky a věrnosti.

Žofie se rychle sžila s českým prostředím, ale manželství s labilním Václavem nebylo pro ni požehnáním. Jeho věčné spory se šlechtou a pražským arcibiskupem oddálily Žofiinu korunovaci českou královnou až na 5. března roku 1400, kdy ji korunoval nový pražský arcibiskup Olbram ze Škvorce. Ve stejném roce byla korunována královnou římskou.

V době odboje proti králi Václavovi a jeho internace ve Vídni pobývala Žofie ve svých věnných městech, především v Hradci Králové a ve Dvoře Králové nad Labem. Dvůr Králové byl Žofiiným prvním věnným městem, které ji 26. února 1399 daroval král Václav IV. Ostatní věnná města získala Žofie až sedm let po smrti císařovny vdovy Alžběty Pomořanské, tj. v roce 1400.

Při správě svých měst Žofie prokázala svůj dobrý ekonomický cit a majetek dokonce rozmnožila. Získala panství Potštejn s Kostelcem nad Orlicí, dále hrady Lichnici a Bradlec. Svůj zájem věnovala i zakladatelské činnosti.

Královna Žofie proslula jako posluchačka a velká obdivovatelka Jana Husa. Docházela do Betlémské kaple na jeho kázání a stejně jako král ho dlouho chránila. V září roku 1410 v královských listech papeži společně s Václavem žádala o zrušení klatby nad Husem. Vztah Jana Husa ke královně byl zřejmě velmi blízký, jak se dá vyvodit ze srdečných zmínek o ní v Husových kostnických listech. Rozhodná Žofie se nakonec Husovým odpůrcům zdála být větší hrozbou než váhavý král. Oba se ovšem museli stáhnout v obraně Husa do pozadí. Nutno však ještě zmínit, že královna správně předvídala nepokoje po smrti Mistra Jana Husa.

Relativně spokojené, ikdyž komplikované manželství skončilo Václavovou smrtí v roce 1419. Manželství zůstalo bezdětné, zřejmě pro Václavovu neplodnost.

Vdova Žofie se uchýlila pod ochranu švagra Zikmunda Lucemburského, jehož nástupnictví na český trůn podporovala. Nějaký čas byla Žofie správkyní království a 6. října 1419 přední čeští páni uzavřeli s královnou Žofií spolek na obranu práva a řádu zemského.

Doba ovšem donutila Žofii úřad složit a Zikmund musel své zájmy hájit sám. Královna vdova si na něm vydobyla pevné sídlo v Prešpurku, kam odjela na Hod Boží vánoční (25. prosince 1419). Se Zikmundem se také přela o náhrady za svůj majetek. Uherský král prý uvažoval o tom, že královnu vdovu znovu provdá, zřejmě za polského krále Vladislava II. Jagella. Než došlo od úvah k činům, Žofie Bavorská zemřela 4. listopadu 1428 v dnešní Bratislavě. Přesný důvod smrti neznáme. Podle poslední vůle chtěla být uložena k poslednímu odpočinku v Mnichově, v rodném Bavorsku. Její přání však nebylo splněno, byla pohřbena v rouše klarisky v boční kapli bratislavské katedrály sv. Martina. Té se dnes říká Kaple královny Žofie či Královnina kaple. V Žofiině pozůstalosti se nachází kromě šperků, obrazů a zrcadel také 11 ručně psaných knih, z nichž bylo 10 českých a pouze jedna německá.

Zdroje:

1) LUCEMBURKOVÉ, ČESKÁ KORUNA UPROSTŘED EVROPY

František Šmahel, Lenka Bobková ve spolupráci s Pavlínou Maškovou nakladatelství Lidové noviny 2012

2) ZLOČINY ČESKÝCH KRÁLŮ

Antonín Polách nakladatelství Rybka 2008

3) KRÁLOVSKÁ TRILOGIE

Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur, Jiří Mikulec Ottovo nakladatelství 2010

4) KAREL IV. ŽIVOT A DÍLO

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1979

5) VÁCLAV IV.

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1986

6) LUCEMBURSKÁ EPOPEJ I. II.

Vlastimil Vondruška nakladatelství MOBA 2022

7) LUCEMBURKOVÉ. POZDNĚ STŘEDOVĚKÁ DYNASTIE CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU

Hoensch K. Jörg nakladatelství Argo, Praha 2003

8) časopisy:

HISTORY REUVE, HISTORY REVUE SPECIAL, AKTA HISTORY ROČNÍKY 2011 - 2017