Zapomenutý vévoda Václav, řečený Vládce Bruselu, a tajemný syn krále Jana Lucemburského Mikuláš

Václav Lucemburský

Vévoda lucemburský, brabantský a limburský, nejmladší syn českého krále Jana Lucemburského a jeho druhé manželky Beatrix Bourbonské.

Podle středověkých kronikářů byl Václav vyjmut své matce Beatrix z boku, což by dokládalo, že šlo o první známý porod císařským řezem, který přežila matka i novorozenec. Jako poděkování za tento zázrak dostal malý syn jméno po patronu české země Václav. Možná si královští rodiče tak trochu mysleli, že posvátné jméno jejich syna dopomůže královně Beatrix k všeobecné oblibě, aby v Čechách nebyla stále vnímána jako cizinka. Kronikář František Pražský dále poznamenává, že příchod malého Václava na svět byl doprovázen zatměním měsíce, což bylo považováno za nepříznivé znamení. Již v okamžiku, kdy se král Jan podruhé ženil, bylo smlouvami předurčeno, že případný potomek vzešlý z tohoto manželství se ujme rodových držav v Lucembursku. A tak se i stalo navzdory znamením při zrození.

Už jako dítě měl být Václav oženěn s dcerou římského císaře Ludvíka IV. Bavora. Ze svatby však sešlo pro rozkol obou otců panovníků a definitivní konec těmto plánům udělalo zvolení Karla IV. vzdorocísařem.

Druhé zásnuby Václavovi zorganizovala matka Beatrix s o 15 let starší Johanou Brabantskou, která byla v té době již vdovou. V době zásnub bylo Václavovi 10 let a Johaně 25. I přes tento věkový rozdíl a bezdětnost bylo manželství spokojené. Manželé se trvale usídlili v Bruselu a jejich vévodský dvůr měl věhlas přívětivého místa, kam každý rád zavítal. Často zvali ke dvoru trubadúry a to i ze vzdálených Čech, pořádali masopustní veselice a taneční zábavy. Vévodský pár dokázal vytvořit na svém dvoře oázu příjemného klidu v době bitev a šarvátek stoleté války. I sám Václav se osobně účastnil mnoha střetnutí tohoto vleklého konfliktu mezi Francií a Anglií.

Celých 16 let byla vévodská dvojice štědrým mecenášem slavného francouzského kronikáře stoleté války a básníka Jeana Froisarta. Kromě něj Václav podporoval i řadu tehdejších učenců. Jean Froisart o svém dobrodinci napsal: milý, galantní a šlechetný, miloval turnaje, tanec a veselou pohodu a svou štědrostí k sobě poutal mnoho rytířů a jiných urozených osob.

Jiný kronikář, brabantský klášterní letopisec, považuje vévodu Václava za šlechetného a vcelku velmi štědrého prince a dále doplňuje, že byl postavy urostlé, povahy mírné, byl bystrý i moudrý, měl v oblibě písně a pěvce.

Kulturní prostředí bruselského dvora přivedlo k veršování i samotného vévodu Václava. Skládal francouzskou milostnou trubadúrskou poezii. Je autorem 79 básní. Český překlad jeho díla nese název Netoužím po ráji. Svědectví o literární tvorbě vévody Václava podal sám Jean Froisart, když uvedl, že na žádost vévody vytvořil veršovaný rytířský román Meliador, do jehož dějové osnovy vkomponoval všechny písně, balady, rondely a virely, které vévoda svého času složil. Jsou to půvabná dílka, jak může značit malá ukázka z tvorby vznešeného poety.

Myšlenky na Vás těší mne,

má sladká paní, přísahám!

Když krutá bolest v srdci dříme,

myšlenky na Vás utěší mne.

V těch představách i nuda hyne,

myšlenky na Vás utěší mne.

Potěšení chci vyhledat,

abych mohl, paní, dobře žíti.

S Vámi, již ze srdce mám rád,

potěšení chci vyhledat.

Kdekoli v světě budu stát,

jen ve vás mohu štěstí míti.

Potěšení chci vyhledat,

abych mohl, paní, dobře žíti.

Po smrti Václavova polorodého bratra císaře Karla IV. přestaly platit všechny jistoty tehdejší doby, politická situace se změnila, a tak se stalo, že proti vévodovi Václavovi stál Václav IV., král český. Spory uvnitř lucemburské dynastie se vyřešily až při cestě české princezny Anny Lucemburské do Anglie. Vévoda Václav svým vlivem dosáhl toho, že Francie dovolila Anně cestu přes své území a nebránila jí v další cestě do Anglie, se kterou byla ve válečném stavu. Ve Francii totiž vzrůstaly obavy z možného spojenectví Českého království a Anglie.

Pomoc české princezně byl poslední významnější diplomatický čin vévody Václava Lucemburského. Brzy poté onemocněl leprou. Na radu lékařů přesídlil do Lucemburku, ale ani změna ovzduší mu nepomohla. Jeho tělo bylo poseto skvrnami a tkáň se na mnoha místech rozpadala. Potřeba izolace kvůli nemoci zřejmě vedla k tomu, že do Lucemburku odjel Václav sám bez manželky, která mu byla vždy nablízku.

Vévoda zemřel osamocen, bez rodiny a přátel v klášteře Orval v dnešní Belgii. Zde byl také pochován. Jeho posledním přáním bylo, aby jeho srdce poslali manželce Johaně.

Mikuláš Lucemburský

Patriarcha aquilejský, nemanželský syn krále Jana Lucemburského a neznámé ženy

Mikuláš se narodil někdy v letech 1321 až 1322 v Praze. I přes nelegitimní původ se o něj široká lucemburská rodina postarala a zabezpečila mu církevní kariéru. Vyrůstal na pražském královském dvoře a jeho otec král Jan mu v této době zajistil papežský dispens o prominutí nemanželského původu.

Na žádost otce byl Mikuláš 2. srpna roku 1342 papežem Klementem VI. jmenován členem pražské diecéze a ještě téhož roku se stává proboštem v Žatci.

V záznamech z roku 1348 je Mikuláš doložen jako děkan v Olomouci a královský kancléř.

Na dvoře krále Karla IV., jistě na Karlovu přímluvu, papež 7. ledna 1349 ustanovil Mikuláše biskupem v Naumburku jako protikandidáta současnému biskupovi. V tomto sporu byl však Mikuláš poražen. Pak ovšem u papežského úřadu zafungovaly peníze římskoněmeckého krále Karla IV. a 31. října roku 1350 se mohl Mikuláš Lucemburský v italském Udine představit jako nový patriarcha aquilejský. Jeho předchůdce Bertrand de St. Geniés byl úkladně zavražděn. Na čí příkaz se tak stalo, se asi nedozvíme. Tehdejší vysoká říšská politika dovedně zametala stopy. I nově ustavený patriarcha nezůstal v zametání stop pozadu. Brzy po svém nástupu na přelomu let 1351/52 nechal zajmout přední hodnostáře a šlechtice, kteří údajně do úkladné vraždy byli zapleteni. Třebaže by se od duchovního Mikuláše dala očekávat mírnost, krutostí svých rozsudků se vyrovnal leckterému despotovi. Někteří odsouzenci byli rozčtvrceni, jiní zaživa zazděni, nejmírněji dopadli ti, kteří byli taktéž úkladně zavražděni.

Mikuláš byl v úřadu nápomocem lucemburským zájmům, v říjnu 1354 ho v patriarchátu navštívil i jeho polorodý bratr Karel IV. a patriarcha ho doprovázel (z Udine) na jeho císařské korunovační jízdě přes Itálii až do Říma. Karel IV. Mikulášovi propůjčil v roce 1354 titul říšského vikáře Terstu a v roce 1355 generálního vikáře, posléze generálního vikáře ve Feltre a Bellunu. V Bellunu také patriarcha Mikuláš 30. července roku 1358 zemřel, zřejmě přirozenou cestou. Pohřben je v katedrále v Udine.

Zdroje:

1) LUCEMBURKOVÉ, ČESKÁ KORUNA UPROSTŘED EVROPY

František Šmahel, Lenka Bobková ve spolupráci s Pavlínou Maškovou nakladatelství Lidové noviny 2012

2) ZLOČINY ČESKÝCH KRÁLŮ

Antonín Polách nakladatelství Rybka 2008

3) KRÁLOVSKÁ TRILOGIE

Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Eduard Maur, Jiří Mikulec Ottovo nakladatelství 2010

4) KAREL IV. ŽIVOT A DÍLO

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1979

5) VÁCLAV IV.

Jiří Spěváček nakladatelství Svoboda 1986

6) LUCEMBURSKÁ EPOPEJ I. II.

Vlastimil Vondruška nakladatelství MOBA 2022

7) LUCEMBURKOVÉ. POZDNĚ STŘEDOVĚKÁ DYNASTIE CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU

Hoensch K. Jörg nakladatelství Argo, Praha 2003

8) časopisy:

HISTORY REUVE , HISTORY REVUE SPECIAL, AKTA HISTORY ROČNÍKY 2011 - 2017