Článek
Výstavba opevnění
V polovině třicátých let minulého století zareagovala Československá republika na rostoucí ohrožení ze strany agresivního Německa budováním moderní a výborně vyzbrojené armády. V roce 1934 se Československo po vzoru svého francouzského spojence rozhodlo zahájit budování mohutného systému stálého opevnění, jenž měl významně posílit obranyschopnost republiky v případě jejího napadení. V srpnu 1934 se vypravila skupina československých ženijních specialistů na exkurzi do Francie na Maginotovu linii. 20. března 1935 byla zřízena Rada pro opevňování (RO) jako řídící a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako výkonný orgán opevňování ČSR. ŘOP, jako integrální součást Hlavního štábu, zodpovídalo za realizaci chválených opevňovacích programů, a to od projekce až po vlastní výstavbu. V čele ŘOP stanul divizní generál Karel Husárek. Výstavbu opevnění prováděly prověřené a spolehlivé civilní stavební firmy. Na dodržování postupů dohlížel vojenský stavební dozor.
Generál Karel Husárek stál v čele Ředitelství opevňovacích prací
Pevnosti se měly stát odolnou bariérou, která by eliminovala moment překvapení při nenadálém nepřátelském útoku a armádě by tím umožnila provést mobilizaci a zaujmout nástupní prostory. V další fázi konfliktu měly pevnosti polní armádě pomáhat v kladení účinného odporu a tím vyčerpávat síly agresora, který by se v případě rychlého vítězství mohl obrátit proti Francii. Díky opevnění měla československá armáda naplnit svůj úkol v případné koaliční válce proti Německu, tady vydržet co nejdéle a na co největší části svého území až do zásahu spojenců.
Dělostřelecké tvrze
„Tvrz jest uzavřená soustava pěchotních, dělostřeleckých a minometných srubů, podzemních ubikací pro osádku tvrze, skladišť střeliva a různého materiálu. Všechny tyto složky tvrze jsou spolu spojeny podzemními chodbami, na povrchu terénu jsou obklopeny souvislým pásmem překážek a tvoří tak samostatný celek.“
Tvrze tvořily mimořádně odolné opěrné body umístěné na takticky důležitých místech, odkud svými zbraněmi nejen ovládaly okolní terén, ale mohly vést palbu proti soustředění nepřátelských sil v předpolí nebo bočními palbami zesilovat palebnou přehradu samostatných pěchotních srubů. Počítalo se i s tím, že tvrze budou klást účinný odpor i v případě dlouhotrvajícího obklíčení.
Dělostřelecké tvrze tvořilo několik různých bojových objektů. Byl to jeden až pět pěchotních srubů, jedna nebo dvě dělostřelecké otočné výsuvné věže a jeden nebo dva dělostřelecké sruby. Týlovým objektem byl vchodový srub, který nebyl určen k přímému boji, ale pro zásobování celé tvrze.
Vchodový srub
Vchodový srub byl vyzbrojen jen pro svoji nejnutnější obranu v případě obklíčení tvrze. Tyto sruby se stavěly na odvrácených svazích, které nepřítel nemohl pozorovat. Ve srubu se nacházel vchod pro pěší, a hlavně mohutný vjezd pro nákladní automobily. Z nich by se přivezený materiál přeložil na vozíky úzkorozchodné dráhy a pomocí svážnice by se přesunul do podzemí tvrze.
Vchodový objekt K-S 12a U rybníčku dělostřelecké tvrze Hůrka
Dělostřelecký srub
Tyto sruby byly určeny k vedení dalekých přehradných paleb za pomocí tří 10 cm houfnic vzor 38. Tyto houfnice se však do září 1938 nepodařilo konstrukčně dokončit a na opevnění se tak nedostaly. Blízkou ochranu objektu zajišťovaly lehké kulomety ve střílnách pod betonem a v pancéřových zvonech.
Dělostřelecký srub K-S 11 Na svahu, který je součástí dělostřelecké tvrze Hůrka
Otočná a výsuvná věž
Tyto věže měly vést daleké palby proti nepřátelským uskupením a v případě potřeby posilovat palebné přehrady tvořené linií těžkého opevnění. Ve výzbroji věže mělo být dvojče houfnic vzor 38, tedy stejné houfnice, jaké měly být v dělostřeleckých srubech. Ani věže ani houfnice se na pevnosti nikdy nedostaly.
Pěchotní sruby
Tvrzové pěchotní sruby měly plynule navazovat na linii těžkého opevnění okolo tvrze. Ve výzbroji měly lehké a těžké kulomety a protitankové kanony vzor 37.
Tvrzový pěchotní srub K-Bg-S 10 U boží muky dělostřelecké tvrze Hůrka
Podzemí
Podzemí se u každé tvrze více či méně lišilo, budováno však bylo podle stejných zásad. Při projektování se hlavně dbalo na ochranu před dělostřeleckou palbou a bombardováním. Projektanti se taktéž snažili, aby bylo podzemí co nejkratší, protože jeho výstavba byla časově i finančně náročná. V podzemí se nacházely muniční sklady, kasárna, kanceláře, strojovna, filtrovna, nemocnice, kuchyně, sociální zařízení. Na podlaze se nacházely koleje, po kterých se na vozících přepravoval materiál ze svážnice do skladů, a ze skladů k bojovým srubům.
Kalný podzim 1938
29. září 1938 byla v Mnichově zahájena konference představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie, na níž bylo rozhodnuto o odstoupení našich pohraničních území nacistickému Německu. Vláda republiky se následujícího dne mnichovskému diktátu podrobila. K obraně připravená a odhodlaná armáda byla nucena ustoupit z hranic bez boje.
„Prvním zprávám o kapitulaci jsme vůbec nechtěli uvěřit. Mysleli jsme si, že jsou to jenom fámy. Jenže se ukázalo, že je to otřesná skutečnost. Vojáci se začali houfovat, nadávali, vykřikovali, že je z objektů nikdo nedostane a že nikam nepůjdou. Musíte to pochopit. My jsme byli připraveni, že tam všichni do jednoho zůstaneme. Po vyhlášení mobilizace si kluci posedali po bedýnkách s municí a psali dopisy na rozloučenou.“
„Byli jsme připraveni vést boj až do úplného konce i za cenu sebeobětování. A nebrali jsme to jako něco výjimečného. Byli jsme mladí, sebevědomí důstojníci svobodné a demokratické republiky, pro kterou jsme byli připraveni přinést jakoukoliv oběť. A byli jsme přesvědčeni, že republiku ubráníme. Ubráníme, nebo padneme. Jinou možnost jsme si nepřipouštěli.“
Jednotky německé armády. Které obsazovaly naše území, věnovaly hned od počátku našim pevnostem mimořádnou pozornost. Dokonce Adolf Hitler si přijel do okolí Králík prohlédnout pevnostní systém, před kterým ho jeho generálové varovali. Část pevnostní linie v okolí Králík Němci proměnili na cvičiště, kde se připravovali k útoku na francouzské a belgické pevnosti. Následně bylo opevnění vystaveno německým zkouškám, kdy byly pevnosti ostřelovány i speciálními protibetonovými střelami. Němci vytrhali většinu pancéřových částí, které pak použili pro svá opevnění.
Tvrze dnes
Dnes jsou dělostřelecké tvrze vyhledávaným turistickým cílem, hlavně pro milovníky historie a bunkrů. Mezi nejnavštěvovanější bezesporu patří dělostřelecké tvrze Bouda a Hůrka. Dále je veřejnosti přístupná dělostřelecká tvrz Hanička, Skutina, Dobrošov a Stachelberg. Armáda České republiky neustále využívá dělostřelecké tvrze Adam a Smolkov. V přístupných tvrzích jsou vybudována muzea, která návštěvníkům přiblíží důvody opevňování, stavbu pevností a představí i vybavení, které by vojáci během bojů používali. Nejzajímavější je samotné podzemí, které řadu návštěvníků ohromí. Jen pozor na nízkou teplotu. Takže když se vydáte na prohlídku i v období parného léta, vezměte si s sebou teplé oblečení.
Prameny
Stehlík, Eduard. Pohraniční pevnosti – Pardubický kraj. Tváře, 2024
Michlíček, Jiří. Časopis II. světová – Betonoví obři na stráži republiky
