Článek
Opevňování republiky
V polovině třicátých let minulého století zareagovala Československá republika na rostoucí ohrožení ze strany agresivního Německa budováním moderní a výborně vyzbrojené armády. V roce 1934 se Československo po vzoru svého francouzského spojence rozhodlo zahájit budování mohutného systému stálého opevnění, jenž měl významně posílit obranyschopnost republiky v případě jejího napadení. V srpnu 1934 se vypravila skupina československých ženijních specialistů na exkurzi do Francie na Maginotovu linii. 20. března 1935 byla zřízena Rada pro opevňování (RO) jako řídící a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako výkonný orgán opevňování ČSR. ŘOP, jako integrální součást Hlavního štábu, zodpovídalo za realizaci chválených opevňovacích programů, a to od projekce až po vlastní výstavbu. V čele ŘOP stanul divizní generál Karel Husárek. Výstavbu opevnění prováděly prověřené a spolehlivé civilní stavební firmy. Na dodržování postupů dohlížel vojenský stavební dozor.
Generál Karel Husárek stál v čele Ředitelství opevňovacích prací
Lehké opevnění
Lehké opevnění představují malé pevnůstky pro 2 – 8 mužů, které byly vyzbrojeny lehkými a těžkými kulomety. Úkolem těchto pevnůstek bylo zdržet nepřítele a způsobit mu citelné ztráty, a tak usnadnit polní armádě ústupové boje, či získat čas na plnou mobilizaci a zformování jednotek. Lehké opevnění se dělí na dva typy
Lehké opevnění vzor 36
Tento typ pevnůstek se začal budovat během roku 1936. Jedná se o malé a stavebně nenáročné objekty. Skládají se z jediné místnosti, do které se vchází z týlové části. Tyto objekty mají jednu až tři nepancéřované střílny. Zbraně se nacházely na dřevěných stolcích u střílen. Objekty vzor 36 byly konstruovány pro vedení čelních paleb, tedy střílny byly namířeny přímo proti nepříteli. Tím se liší od ostatních objektů našeho opevnění, které byly konstruovány pro vedení bočních paleb. Celkem bylo vybudováno 858 těchto staveb. Postaveny byly jak v Čechách, tak i na jižní Moravě a u Bratislavy.
Lehký objekt vzor 36
Lehké opevnění vzor 37
Těmto objektům se lidově říká řopík. Byly konstruovány pro vedení bočních paleb. To znamená, že objekty se navzájem kryly palbou a zároveň postřelovaly systém protipěchotních a protitankových překážek, a tím znemožňovaly nepříteli mezi bunkry proniknout.
Na fotografii můžete vidět systém protitankových překážek, které byly rozmístěny mezi jednotlivými objekty.
Oproti předchozímu typu byly zbraně v objektech umístěny v pancéřových střílnách ve speciálních lafetách. Vchod do objektu se nachází z týlové strany. Jako první jsou mřížové dveře. Hned naproti nim se nachází malá střílna, která měla bránit vchod v případě, že nepřítel pronikl do týlu pevnůstky. Pro obranu vchodu se počítalo s použitím pistole či pušky. Následuje zalomení vstupní chodbičky buď vpravo, nebo vlevo. Poslední překážkou pro vstup dovnitř jsou pancéřové dveře o síle 10 mm. Když už překonáte tyto překážky, ocitnete se ve střelecké místnosti. Zde se nachází buď lehký, nebo těžký kulomet, který je umístěn v lafetě ve střílně. Pod zbraní se nachází střelecká lavice se žlabem, do kterého padaly vystřílené nábojnice, které by jinak ztěžovaly pohyb posádky. Nad střílnou se nachází sběrač zplodin, které jsou přetlakem vyváděny ven z objektu vývodnými otvory. U kulometu se nacházeli dva vojáci. Jeden byl střelec a druhý nabíječ. Třetí voják stál u periskopu a pozoroval okolí.
Pohled do střelecké místnosti lehkého objektu vzor 37. Nad střílnou můžete vidět panoramatickou mapu, která se měla používat pro střelbu za snížené viditelnosti.
Dále se přesunete do malé a úzké chodbičky, kde uvidíte střílnu na obranu vchodu z druhé strany. Dále se zde nachází ruční ventilátor na vytváření přetlaku uvnitř objektu, čímž bylo jednak zabráněno vniknutí bojových plynů do objektu, a zároveň byly ven vyháněny zplodiny vzniklé při střelbě. Vzduch pro ventilátor byl nasáván ve vstupní chodbičce. Na stěně byly zavěšeny pušky, které by vojáci použili při případném opuštění pevnůstky během boje. Po projití touto chodbičkou se dostanete do druhé střelecké místnosti, která je obdobná té první. Zde vás jistě zaujme taková divná trubka s poklopem nahoře. Jedná se o granátový skluz, který měl v případě proniknutí nepřítele do týlu objektu, jej zneškodnit. V objektech se dále nacházela nádoba pitné vody, ženijní nářadí, petrolejky, vařič či kamínka atd.
Momentálně jsem vám popsal, jak vypadá typ A, tedy ten nejčastější. Existují však i další typy jako B, C, D, E, které byly určeny pro kulomety, a typy F, G, H a K určené pro protitankové kanony.
Objekty vzor 37 byly také maskované. Součástí maskování byl hliněný zához čelní strany objektu, který byl zatravněn. Dále se používaly různé maskovací nátěry. Dále se na stropě objektu se nacházela armovací oka, na která se dala umístit maskovací síť. U čelní zdi je patrné oboustranné prodloužení, což bylo z důvodu, aby nepřítel nemohl palbou ohrozit střílny objektu.
Celkem bylo postaveno přes 9 000 objektů vzor 37 ve 120 různých variantách. Postaveny byly v Čechách, na Moravě, na Slovensku i Podkarpatské Rusi.
Objektům vzor 37 se lidově říká řopík
Kapitulace bez boje
29. září 1938 byla v Mnichově zahájena konference představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie, na níž bylo rozhodnuto o odstoupení našich pohraničních území nacistickému Německu. Vláda republiky se následujícího dne mnichovskému diktátu podrobila. K obraně připravená a odhodlaná armáda byla nucena ustoupit z hranic bez boje. Pohraniční pevnosti se tak staly němými svědky té doby. Již nikdy Mnichov!
Československá armáda byla v roce 1938 zrazena politickým rozhodnutím
Prameny
Holobrádek, Petr. Válka revue speciál Československé opevnění. Malé, ale nebezpečné
Stehlík, Eduard. Pohraniční pevnosti – Pardubický kraj. Tváře, 2024
Svoboda, Tomáš. Lakosil, Jan. Čermák, Ladislav. Velká kniha o malých bunkrech. Mladá fronta, 2011
