Článek
Do Vladivostoku
Českoslovenští legionáři se počátkem roku 1918 nacházeli na Ukrajině, kde vznikal Československý armádní sbor. V březnu 1918 podepsali bolševici mír s Centrálními mocnostmi, čímž Rusko vystoupilo z války. Navíc se bolševici zřekli části území, mimo jiné i území Ukrajiny. To byl pro naše legionáře problém, a tak se začali přesouvat do nitra Ruska. V březnu 1918 byli legionáři nuceni svést boje u Bachmače proti postupující německé armádě, která se snažila legionářům přetnout ústupovou cestu a následně je obklíčit a zničit. Díky úporné obraně a silnému odhodlání našich vojáků se jim to však nepodařilo, a legionáři se tak mohli přesunout dále na východ. Masaryk rozhodl, že legie v Rusku se stanou součástí československé armády ve Francii, a právě proto se začala připravovat evakuace legionářů z Ruska do Francie. Ovšem před vypuknutím nepřátelství s bolševiky se podařilo dostat do Francie jen dvěma transportům o počtu zhruba 2 000 vojáků. Zbylí vojáci se začali přesouvat na východ do přístavu Vladivostok.
Problémy s bolševiky
Bolševici se podepsáním brestlitevského míru zavázali k propuštění válečných zajatců a jejich odeslání do zemí původu. Tyto transporty měly na železnici před ostatními vlaky přednost. Dále se zavázali k odzbrojení všech zahraničních bojovníků na svém území, tedy i československých legionářů. To byl ovšem pro bolševiky problém, jelikož jejich Rudá armáda se teprve tvořila, a tak na odzbrojení legionářů neměli dostatečné síly. Bolševici vymysleli plán, jak odzbrojení docílit. Došlo k dojednání dohody o odchodu legionářů z Ruska. Ta byla podmíněna kvótami na množství zbraní v jednotlivých transportech. Legionáři si mohli ponechat jen omezené počty pušek, pistolí a kulometů. Přebytečné zbraně museli vydat bolševikům. Kvůli tomu, že na železnici měly přednost transporty s propuštěnými válečnými zajatci, legionářské vlaky spíše stály na nádražích, než aby jely. Průjezd dále na východ si bolševici podmiňovali vydáváním dalších zbraní. To se legionářům nelíbilo, a tak po Čeljabinském incidentu, zadržení telegramu nařizující jejich plné odzbrojení a po přepadení legionářských vlaků na několika místech bolševiky, došlo k otevřenému nepřátelství.
Odevzdání zbraní čs. legionářů bolševikům v Penze, jaro 1918
Vzpomínky na říjen 1918
V říjnu 1918 už byly všechny legionářské jednotky, které byly počátkem konfliktu roztroušené po magistrále, spojené. Díky velice úspěšným bojům v létě 1918 se podařilo spojit napřed skupiny západně od jezera Bajkal, a po úspěšné bajkalské operaci došlo 31. srpna 1918 ve stanici Olovjannaja ke spojení i se skupinou Vladivostockou. Boje s bolševiky však neskončily. Jak o tom svědčí zápisky v deníku Rudolfa Tomaštíka.
„Dne 4. října ležíme před městem na mýtině porostlé nízkým křovím. Ryjeme narychlo zákopy. Daleko před námi na druhé straně města se rozpoutal boj. Nepřátelské dělostřelectvo jako by chvílemi sršeň píchl. Salva stíhá salvu. Již o nás tedy ví, neb náboje dopadají blízko naší obranné čáry. Bolševici podnikají útok, my protiútok. Nepřítel se seskupil k odporu na skalnatém kopci uprostřed města zvaném „Lysá Gora“. I na křídlech útok pokračuje, roty zmocnily se velkého železářského továrního podniku a přilehlých ulic. Mnoho bolševiků se vzdalo. Z obrněného vlaku byl zajat maďarský nadporučík. Postupujeme dolů po strništi, nepřátelské dělostřelectvo nás stále ostřeluje, bolševické jezdectvo se snaží ujeti z města. Naše děla a kulomety po nich pálí, zrovna když přejíždí most. Boj skončen v 16:00. Vlastní ztráty: 22 mrtvých a 112 raněných. Ubytováni jsme po domech a obyvatelstvo se k nám chová velmi přátelsky.“ Takto vzpomínal Rudolf Tomaštík na dobývání Nižného Tagilu. O 24 dní později je v Praze vyhlášena Československá republika. Ta, za kterou legionáři několik let bojovali.
Obrněný vlak Orlík poblíž Irkutsku
Sibiřské finále
Boje s bolševiky však budou pokračovat dále. Začátkem roku 1919 převzali legionáři ochranu transsibiřské magistrály v týlu kolčakovské armády. Československé jednotky byly rozmístěny v rajonech podél trati. Větší taktické celky měly štáby ve velkých městech, kde vojáci žili v kasárnách, zatímco někteří důstojníci si zařizovali soukromé byty. Jednotlivé roty sloužily doslova rozstrkány po malých venkovských nádražích a staničkách uprostřed tajgy. Zde se legionáři střetávali s bolševickými partyzánskými oddíly i s různými loupeživými bandami, které terorizovaly civilní obyvatelstvo. 7. února 1920 bylo podepsáno příměří mezi legionáři a bolševiky. Na základě příměří vydali legionáři bolševikům v Irkutsku ruský zlatý poklad, který se v té době nacházel pod ochranou československých jednotek. Tím skončily boje našich legionářů na Sibiři, a vojáci se v lodních transportech začali vracet do vlasti. Poslední transport opustil Vladivostok 2. září 1920 na lodi Heffron.
Prameny
Mojžíš, Milan. Československé legie 1914 – 1920. Katalog k výstavám Československé obce legionářské
Vácha, Dalibor. 1. světová. Legionáři: Na Sibiři proti všem
Československá obec legionářská. Rudolf Tomaštík – legionář, horák, hraničář, odbojář
