Článek
Ten den poslední českoslovenští vojáci opustili území Podkarpatské Rusi, a stáhli se na Slovensko, které bylo v té době samostatné. 15. března 1939 vpadli Němci do Čech, a následně vznikl Protektorát Čechy a Morava. Je jistě zajímavé, když si představíme, že se Adolf Hitler 16. března 1939 prochází po Pražském hradě, a ve stejnou dobu na východě republiky českoslovenští vojáci bojují, krvácí a umírají v boji proti nepřátelské armádě, která obsazuje zbytek znásilněné republiky. Tito muži tak na nejvýchodnějším cípu republiky bojovali za zemi, která již neexistovala. Neexistovala však na mapách, ale v jejich srdcích žila dále.
Českoslovenští vojáci na cvičení. Takto nějak probíhaly i boje na Podkarpatské Rusi v březnu 1939.
Arnošt Krč
Narodil se 5. srpna 1896 v Přemyslovicích u Prostějova. Vystudoval gymnázium v Kroměříži. Stejně jako ostatní mladé muže, i jeho čekal povolávací rozkaz do rakousko-uherské armády. Odveden byl v dubnu 1915 k 93. pěšímu pluku v Šumperku. V červenci 1915 byl již nasazen na východní frontě. 9. června 1916 byl jako vojín 20. pěšího pluku zajat Rusy. Dostal se do zajateckého tábora Darnice nedaleko Kyjeva. Zde si podal přihlášku do československých legií
Československé legie
23. července 1917 vstoupil do legií. Zpočátku byl zařazen v hodnosti vojína do záložního praporu. Následně byl přeložen do 4. střeleckého pluku „Prokopa Velikého“, se kterým se účastnil bojů u Bachmače proti Němcům, a následně i na magistrále či řece Volze proti bolševikům. 24. října 1918 byl povýšen na praporčíka. V roce 1919 se účastnil ochrany magistrály. V lednu 1920 byl raněn u jezera Bajkal při boji proti jednotkám atamana Semjonova, které se snažili zabránit evakuaci legií do Vladivostoku. V dubnu 1920 byl povýšen na poručíka. Vladivostok opustil na lodi „America“.
Služba republice
V srpnu 1921 se stal velitelem 7. roty pěšího pluku 45. Dostihla ho však válečná zranění, ze kterých se v letech 1922 – 1925 léčil v sanatoriu v Nové Vsi pod Pleší. V roce 1926 byl povýšen na štábního kapitána. V lednu 1928 velel poddůstojnické škole u pěšího pluku 45. Následně si prošel službou u 22. pěšího pluku v Jičíně (1929-1931) či u 4. pěšího pluku v Dobrušce (1936-1938). Za mobilizace v září 1938 velel 2. praporu 54. pěšího pluku v hodnosti majora. Na konci roku 1938 byl přemístěn na Podkarpatskou Rus a byl povýšen na podplukovníka. Zde působil jako velitel 2. praporu 45. pěšího pluku. U této jednotky zažil v březnu 1939 invazi maďarské armády na Podkarpatskou Rus.
Českoslovenští vojáci. Takhle vypadali i vojáci 2. praporu 45. pěšího pluku, kterým v březnových bojích na Podkarpatské Rusi velel Arnošt Krč.
Odboj
Po okupaci se vrátil do Protektorátu Čechy a Morava. V Dobrušce se podílel na založení odbojové organizace Obrana národa. V únoru 1940 byl však zatčen gestapem. V prosinci 1942 byl německým lidovým soudem odsouzen k doživotnímu vězení. Vězněn byl v Kaisheimu a Ambergu.
Po válce
Věznění naštěstí přežil a po osvobození se vrátil do Československa. Po krátké zdravotní dovolené byl jmenován velitelem strážního praporu v Olomouci. V dubnu 1948 byl ustanoven posádkovým velitelem v Olomouci. 23. října 1948 byl povýšen na plukovníka. V letech 1952 – 1953 působil jako velitel Vyšší školy důstojníků místních vojenských velitelství v Komorním Hrádku. V roce 1953 byl propuštěn do zálohy. Zemřel 1. září 1985 v Praze.
Antonín Zeman
Narodil se 3. června 1891 v obci Stříbřec v okrese Třeboň. Zde vychodil obecnou školu a jednoletou hospodářskou školu. 5. března 1913 byl odveden u pěšího pluku 29. Službu nastoupil 6. října 1913 u pluku tyrolských císařských myslivců č. 3. S plukem odjel po vypuknutí války na ruskou frontu, kde zpočátku velel družstvu, poté četě. 21. listopadu 1914 byl u Tarnova zajat, a následně pobýval v zajateckých táborech v Murmani a Čeljabinsku.
Československé legie
11. dubna 1916 se přihlásil do československých legií. 16. srpna téhož roku byl přijat do řad 1. československého střeleckého pluku. 30. března 1917 byl přemístěn k 3. střeleckému pluku, s nímž se účastnil legendární bitvy u Zborova dne 2. července 1917. V roce 1918 se účastnil bojů na magistrále proti bolševikům. Během bojů o Utkinský závod byl 13. září 1918 těžce raněn, a až do 6. prosince 1918 byl léčen v Jekatěrinburku. V roce 1919 absolvoval důstojnickou školu. Poté sloužil u 3. střeleckého pluku jako velitel čety, později kulometné roty. 1. ledna 1920 byl povýšen na nadporučíka. 22. dubna 1920 se vrátil do vlasti.
Ve službě republice
Po příjezdu do nově vzniklé republiky byl odeslán k 75. pěšímu pluku do Jindřichova Hradce. Tento pluk byl posléze v rámci unifikace přejmenován na 29. pěší pluk. 23. února 1921 se oženil s Annou Holickou. Manželům se narodila dcera Olga.. 30. září 1930 byl přemístěn k 45. pěšímu pluku na Podkarpatskou Rus, u kterého zastával funkce: zástupce velitele l. praporu, zatímní velitel ll. praporu, mobilizační důstojník pluku a l. pobočník velitele pluku. V roce 1935 absolvoval kurz pro velitele oddílů. V té době měl již hodnost podplukovníka.
Osudové roky republiky
Dne 1. prosince 1936 byl jmenován velitelem praporu Stráže obrany státu 38 v Chustu. Velitelem byl až do března 1939. S praporem zažil jak mobilizace v září 1938, tak události Mnichova i Vídeňskou arbitráž, která přiřknula části jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku. Dne 14. března 1939 vypuklo v Chustu povstání ukrajinských nacionalistů. Potlačení povstání se účastnil i prapor Stráže obrany státu Chust. Po potlačení povstání se prapor zapojil do bojů s maďarskou armádou, která 14. března 1939 v ranních hodinách zaútočila na v té době ještě československé území. Zemanův prapor ustoupil během bojů na území Rumunska.
Odboj
Po návratu do již okupované vlasti se zapojil do vojenské odbojové organizace Obrana národa. Zde spolupracoval i s rumunskou špionážní službou. Z důvodu hrozícího zatčení uprchl 12. ledna 1940 přes Balkán do Francie. Zde byl ustanoven velitelem II. praporu pěšího pluku 1, se kterým se účastnil v červnu 1940 ústupových bojů na francouzské frontě. Po porážce Francie se evakuoval na lodi Rod el Farag do Velké Británie.
Velká Británie
Zde se stal zatímním velitelem 1. pěšího praporu, později byl převelen k velitelské rotě, poté zase sloužil u 1. pěšího praporu, tentokrát však již jako zástupce velitele. Velitelem praporu se stal 4. října 1941. V roce 1943 absolvoval tříměsíční tankistický kurz. Poté byl ustanoven velitelem 1. tankového praporu Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii. 15. srpna 1944 se stal zástupcem velitele brigády. S brigádou odjel na přelomu srpna a září 1944 do Francie, kde se brigáda účastnila obléhání přístavu Dunkerque. Obléhání se českoslovenští vojáci účastnili až do 9. května 1945, kdy se německá posádka vzdala. Během války používal krycí jméno Barovský, aby uchránil svou rodinu. I přes to byla jeho manželka 17. září 1942 zatčena a vězněna v internačním táboře ve Svatobořicích.
Antonín Zeman ve Velké Británii
Konec války, začátek diktatury a závěr života
3. října 1945 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Byl ustanoven zatímním velitelem tankového vojska 1 vojenské oblasti v Praze. V poválečné době se však u něj začaly projevovat zdravotní obtíže a v polovině prosince 1947 mu byla udělena dovolená s plnými platy až do přeložení do výslužby. K tomu došlo 1. dubnu 1948. Po odchodu do penze se s manželkou odstěhoval z Prahy do své rodné obce. V červnu 1950 byl během léčení v nemocnici zatčen a vyšetřován. Nakonec byl po několika dnech propuštěn, avšak během jeho pobytu v nemocnici a ve vazbě došlo k násilnému vystěhování manželky z bytu. V listopadu 1950 byla Antonínu Zemanovi odejmuta hodnost brigádního generála. Nižším vojenským soudem v Praze byl dne 16. dubna 1951 odsouzen pro přečin nedbalého uchovávání státního tajemství k trestu vězení v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na jeden rok. V květnu 1953 mu byl rozhodnutím správních orgánů z politických důvodů snížen důchod o 60 %. Byl nucen nastoupit na lesní práce, přičemž se mu začala ozývat stará zranění. Důchod mu byl po odvolání navrácen. Zemřel 1. prosince 1956 v Českých Budějovicích.
Prameny
Marek, Jindřich – Válka o červeného medvěda. Svět křídel, 2019
Lášek, Radan – Velitelé praporů SOS. Codyprint, 2009
