Jan Sergěj Ingr. Voják a ministr národní obrany exilové vlády v Londýně

Mládí

Narodil se 2. září 1894 v obci Vlkoš nedaleko Kyjova. Obecnou školu absolvoval v rodné obci. Na podzim 1905 nastoupil studium na Českém státním reálném gymnáziu v Kyjově. V roce 1913 úspěšně maturoval. Původně chtěl studovat veterinární lékařství, ale v roce 1913 byl odveden na vojnu. Službu nastoupil u rakousko-uherského pěšího pluku 49 v Brně. Jako inteligentní mladík si prošel i školou na důstojníky v záloze.

První světová válka

Za normálních okolností by po skončení vojny šel dále studovat, jenomže v létě 1914 vypukla válka, a tak Ingr odešel se svojí jednotkou na ruskou frontu. Poblíž Lublina byl během bojů s Rusi raněn do nohy. Po vyléčení se vrátil zpátky na frontu, kde byl 15. září 1915 nedaleko Rovna zajat. V zajateckém táboře v Caricynu se dozvěděl o existenci československých jednotek, do kterých se následně přihlásil. V té době však carská místa nechtěla nijak moc rozšiřovat stavy u československých jednotek, a tak byl Ingrův nástup odkládán.

V boji za svobodu

Ingr tedy využil příležitosti vstoupit do 1. srbské dobrovolnické divize, která vznikala v Oděse. Spolu s ním v divizi sloužili i další Češi, jako například Vojtěch Luža, Robert Vobrátilek, Jaroslav Hrbek nebo Jiří Jaroš. Ingr byl zařazen v hodnosti podporučíka jako velitel čety u 2. pěšího pluku. V září 1916 se zúčastnil bojů v Dobrudži proti Bulharům, u Amzače proti Tukům a v říjnu 1916 ústupových bojů na Dunaji.

Po ukončení bojů v Dobrudži využilo mnoho Čechů nabídku k přestupu do československých jednotek v Rusku. Mezi nimi byl i Ingr. V prosinci 1916 byl zařazen jako velitel čety u 2. roty 1. československého střeleckého pluku. Na ruské frontě se účastnil řady průzkumných akcí a také několika úspěšných výpadů do nepřátelských zákopů. Na konci ledna 1917 se účastnil průzkumných akcí v Pinských močálech. 2. února 1917 přijal pravoslaví a začal používat jméno Sergěj. Následně byl odeslán jako emisař (náborář) do zajateckých táborů v Rusku. Po ukončení této činnosti byl zařazen jako velitel roty u 2. československého střeleckého pluku. S touto jednotkou se 2. července 1917 účastnil slavné bitvy u Zborova.

Na podzim 1917 se připravoval transport dobrovolníků z Ruska, kteří měli pomoci budovat československé jednotky ve Francii. Mezi dobrovolníky se ocitl i Ingr, který byl ve Francii zařazen jako velitel 4. roty 21. československého střeleckého pluku. Na jaře 1918 si prošel francouzským kurzem pro velitele rot a posléze byl zařazen k nově se tvořícímu 22. československému střeleckému pluku. Na konci srpna 1918 byl odeslán do Itálie. Zde byl zařazen k 33. československému střeleckému pluku. Po smrti velitele 5. roty převzal jeho funkci. Postupně byl povyšován až na kapitána. Též byl v nové hodnosti ustanoven velitelem 2. praporu. 19. prosince 1918 se vrátil do vlasti. Ovšem válka pro něj ještě neskončila. Ihned byl se svojí jednotkou odeslán na Slovensko, které muselo být československou armádou obsazeno. V lednu 1919 byl odeslán na Těšínsko, kde se zapojil do bojů proti Poláků, přičemž na nich dobyt Třinec a Jablunkov. Na jaře 1919 se znovu zapojil do bojů na Slovensku, kde úspěšně bojoval proti maďarským bolševikům na středním Hronu. Během těchto bojů byl povýšen na majora.

Meziválečné období

Po skončení války se rozhodl v armádě zůstat. Absolvoval stáže u dělostřelectva a jezdectva. 17. února 1920 se oženil. Manželům se narodili synové Ivo a Jiří. Zajímavostí jistě je, že byl kmotrem Dany Zátopkové. 30. července 1921 nastoupil studium na Válečné škole v Praze. Během služby vystřídal řadu funkcí. Byl například velitelem hraničářského praporu 5 v Chebu, velitelem pěšího pluku 38 v Berouně, přednostou 3. oddělení Hlavního štábu, velitelem 8. divize v Hranicích či velitelem 3. sboru v Brně. Během mobilizace v září 1938 sloužil u 4. armády generála Prchaly. V té době měl již hodnost divizního generála. Ingr patřil mezi nejtvrdší kritiky přijetí Mnichova.

Odboj

V březnu 1939 zasáhla Československo další tvrdá rána. Došlo k okupaci Čech a Moravy německou armádou. Československá armáda se nesměla bránit. Krátce po okupaci se začala tvořit odbojová organizace Obrana národa, která sdružovala bývalé důstojníky a vojáky. Velitelem organizace se stal armádní generál Josef Bílý, a jeho zástupcem se stal divizní generál Jan Sergěj Ingr. V domácím odboji však dlouho nezůstal. Edvard Beneš jej povolal do zahraničí, a tak 20. června 1939 přešel Ingr hranice do Polska. Následně odplul do Francie, kde zařídil při československém velvyslanectví vojenskou kancelář. Ta byla 17. listopadu 1939 přeměněna na Československou vojenskou správu. Po porážce Francie v červnu 1940 se Ingr osobně podílel na evakuaci československých vojáků do Velké Británie. Sám Francii opustil až na poslední lodi.

Velká Británie

Ve Velké Británii vznikla v létě 1940 československá prozatímní vláda. 21. července 1940 byl generál Ingr jmenován ministrem národní obrany. V této funkci působil až do 19. září 1944. V roce 1941 se zasloužil o vznik československé vojenské mise v Moskvě, jejímž prostřednictvím chtěl vybudovat v Sovětském svazu československou jednotku. Během formování praporu v Buzuluku jej v létě 1942 osobně navštívil. Byla to jeho jediná návštěva v Sovětském svazu, jelikož komunisté nechtěli, aby Ingr ovlivňoval vojáky na východní frontě. Po ukončení funkce ministra národní obrany stanul v čele Hlavního velitelství. 4. dubna 1945 se ujala moci nová vláda v Košicích. Českoslovenští komunisté požadovali, aby generálové Ingr, Neumann a Moravec byli zproštěni svých funkcí. Beneš to pod nátlakem komunistů udělal. Ingr poté žádal, aby byl vysazen jako parašutista do Protektorátu. Reakce na tuto žádost do konce války nepřišla.

Poválečná doba

Ingr po válce čelil pomluvám, lžím a urážkám. Jistě nepřekvapí, že za vším stáli komunisté. Byl sledován vojenským obranným zpravodajstvím, které v té době plně ovládali komunisté. Po konci války nebyl Ingr v armádě zařazen, a komunisté chtěli, aby to tak i zůstalo. V roce 1947 byl Ingr byl povýšen do hodnosti armádního generála a byl ustanoven mimořádným vyslancem v Haagu. Tohoto úřadu se ujal 1. ledna 1948. O dva měsíce později došlo v Československu k nástupu komunistů k moci. 4. března 1948 Ingr na svoji funkci rezignoval a následně odjel do Velké Británie. V té době prohlásil, že bude bojovat za obnovu demokracie ve své vlasti, a že osvobodí vlast od komunistického teroru.

Zahraniční protikomunistický odboj

Díky kontaktům v let druhé světové války začal připravovat československou exilovou zpravodajskou službu, která byla uznána Francií, Velkou Británií a USA. Ingr stanul v čele Komitétu pro podporu uprchlých československých důstojníků. Dosáhl taktéž toho, aby bývalí letci RAF, kteří uprchli z komunistického Československa, byli přijati do RAF. V listopadu 1951 se sešel s majorem Karlem Černým, se kterým plánoval vznik československé pozemní jednotky v rámci americké armády. Došlo tak k vytvoření 4091. strážní roty. Tato jednotka se měla stát zárodkem pro novou československou zahraniční armádu. V této jednotce se sešli jak vojáci, kteří za války bojovali na Západě, a tak i někteří, kteří bojovali na Východě. Ingr se v té době stal vojenským a politickým komentátorem Rádia Svobodná Evropa. Generál Ingr bohužel 17. června 1956 ve svém bytě v Paříži zemřel na selhání srdce. Ztráta generála Ingra byla velice těžká. Na Západě již nebyl nikdo, kdo by jej nahradil. Mnoho vysokých důstojníků bylo v té době vězněno v komunistických kriminálech v Československu. Pokud by Ingr neemigroval, skončil by v některém taky. A možná by skončil i na popravišti. Vždyť komunistům ležel v žaludku už na konci druhé světové války, stejně jako generál Píka, generál Liška či plukovník Lukas. Píka byl popraven, Liška dokázal i přes neustálé sledování uprchnout na Západ a Lukas byl umlácen příslušníky StB. Nezapomínejme, co jsou komunisté zač. Vrazi, násilníci a lháři. 2. září 2012 byly ostatky pana generála uloženy na hřbitově v rodné obci Vlkoš.

Prameny

Stehlík, Eduard. Černý, Karel. Seďa, Antonín – Legionáři s lipovou ratolestí III.

Stehlík, Eduard. Brabec, Martin – Češi proti Hitlerovi

Kopecký, Milan. Mojžíš, Milan. Kechel, Filip – Sokolovo – první boj

Vojenský historický ústav Praha, Vojenský historický ústav Bratislava – Vojenské osobnosti československého odboje 1939 – 1945