Článek
Mládí
Josef Buršík se narodil 11. září 1911 ve Starém Postřekově. Po absolvování měšťanky v Domažlicích pokračoval ve studiu na nižší průmyslové škole v Plzni. Krátce po jejím dokončení začal pracovat jako stavební asistent u firmy Kuželka v Klenčí. U této firmy působil až do roku 1933, kdy nastoupil základní vojenskou službu u 18. pěšího pluku. Po odchodu z uniformy získal zaměstnání u firmy Václava Střebského. U této firmy pracoval jako projektant a stavební dozor i na výstavbě opevnění.
Mobilizace, okupace a odchod za hranice
V září 1938 se vztahy s Německem zhoršily natolik, že 23. září 1938 byla vyhlášena mobilizace. V rámci ní nastoupil Josef Buršík ke svému 18. pěšímu pluku, s nímž chtěl bránit republiku před agresorem. Bohužel přišel „Mnichov“ a sním i odstoupení pohraničí Německu. Josef Buršík již nesehnal místo u firmy Václava Střebského, a tak, jelikož jeho rodiště bylo nyní začleněno do Německa, byl pracovně nasazen u stavební firmy v Německu. Právě v jedné zdejší hospodě došlo k incidentu, kdy se přítomným esesmanům nelíbilo, že zde skupinka Čechů zpívá písničky. Esesmani dostali od Čechů, mezi nimiž nechyběl ani Buršík, pěknou nakládačku. Poté musel Josef Buršík uprchnout přes hranice do Polska.
V Polsku a internace v SSSR
Do Polska se dostal 10. srpna 1939. O 15 dní později se připojil čs. vojenské jednotce pod velením Ludvíka Svobody. Po napadení Polska jednotka ustupovala, aby nepadla do německého zajetí. Když 17. září 1939 bylo Polsko napadeno i Sovětským svazem, byla československá jednotka zajata Rudou armádou. Josef Buršík tak žil od září 1939 do února 1942 v lágrech NKVD.
Vznik jednotky v SSSR a boj u Sokolova
Po 22. červnu 1941 bylo jasné, že teď, když je Sovětský svaz ve válce s Německem, vznikne na jeho území československá vojenská jednotka. Základem této jednotky se stala takzvaná Oranská skupina. V této skupině byl i Josef Buršík. Původně byl připravován pro vysazení v Protektorátu jako parašutista, ale kvůli vývoji na frontě z toho sešlo. A tak byl Buršík 8. února 1943 prezentován v Buzuluku. Stal se velitelem 3. čety 1. pěší roty. Čs. samostatného polního praporu v SSSR. S jednotkou odjíždí v lednu 1943 na frontu. Zde se 8. března 1943 účastní obrany obce Sokolovo, za což byl vyznamenán. V návrhu na vyznamenání se píše: „V sokolovském boji bránil daleko vysunutý úsek. Obklíčen nepřátelskými tanky zůstával dále na vykázaném místě, niče postupující pěchotu nepřítele. Na svém místě setrval do setmění, když už nepřátelské tanky pronikly na druhý okraj osady a Sokolovo bylo v plamenech. Teprve tehdy probil se se svou četou z hořící osady.“ Za tyto boje obdržel čs. válečný kříž 1939 a sovětský Řád rudé hvězdy.
Z pěšáka tankistou
Po bojích u Sokolova se začala rodit Československá samostatná brigáda, jejíž součástí se stal tankový prapor. Několik našich vojáků si prošlo tankovým učilištěm v Tambově. Mezi nimi i Josef Buršík, který později převzal funkci velitele roty středních tanku T-34/76. Stal se tak prvním velitelem našich tankistů, kteří bojovali v „téčkách“. Známější Richard Tesařík obdržel funkci velitele roty lehkých tanků T-70. Brigáda se v září 1943 přepravovala na frontu k nejslavnějšímu nasazení během tažení Ukrajinou. Ke Kyjevu.
Tanky míří na Kyjev
5. listopadu 1943 v 13.10 vyrazil tankový prapor do útoku. Buršík do boje vyrazil ve svém tanku pojmenovaný ŽIŽKA. Účastnil se bojů o továrnu Bolševik, kdy se mu podařilo zasáhnout obrněný transportér s municí a jedno samohybné dělo. Boje pokročovaly u filmových ateliérů a v oblasti hlavního osobního nádraží Kyjev I. Právě za tyto boje obdržel spolu s Antonínem Sochorem a již zmíněným Richardem Tesaříkem titul Hrdina SSSR. „V souvislosti s tou Zlatou hvězdou se mi vybavuje ještě jedna vzpomínka. Nosil ji na frontě hrdě a stále. Zlobili jsme ho dotazy, zda nám dá zlato, až ho budeme potřebovat na zuby. Bral to naše škádlení s humorem, vždycky se usmíval.“ Vzpomínala na vyznamenání Věra Tichá.
Konec války a začátek diktatury
Josef Buršík převzal funkci velitele 2. tankového praporu 1. čs. tankové brigády. V čele praporu bojoval během Ostravské operace. Na tyto boje vzpomínal „Létali jsme z levého křídla frontové linie na pravé, hned zase do středu sestavy. Prostě tam, kde to hořelo. Ať už šlo o zaslepení díry v obraně nebo o průlom nepřátelského uskupení. Ani jeden den jsme si nemohli dopřát potřebný odpočinek.“ Válka 8. května 1945 skončila. Buršík působil jako velitel tankových jednotek. Na podzim 1945 byl poslán na Vojenskou akademii tankových a mechanizovaných vojsk do Moskvy, ale pro nález tuberkulózy se musel brzy vrátit a nastoupit léčbu. V dubnu 1948 musel ze zdravotních důvodů armádu opustit.
Vězení a útěk za hranice
V té době ho však již sledovala vojenská kontrarozvědka. 11. listopadu 1949 byl zatčen a uvězněn. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k deseti letům vězení a ztrátu vojenské hodnosti. Po odvolání mu trest zvýšili na 14 let. Byl poslán do věznice na Mírově, ale kvůli špatnému zdravotnímu stavu byl přesunut do vojenské nemocnice Hradisko v Olomouci. Odtud v srpnu 1950 utekl za pomoci rodiny a přátel. Podařilo se mu i s manželkou dostat do Německa, kde se podrobil časově náročné léčbě tuberkulózy. V roce 1955 odešel do Velké Británie, kde pracoval v projektové kanceláři. Po okupaci Československa v srpnu 1968 formálně vrátil svá sovětská vyznamenání na sovětském velvyslanectví v Londýně. Formálně, jelikož mu všechna vyznamenání sebrali komunisté po odsouzení. V Londýně se účastnil protestních akcí proti okupaci své vlasti. Kromě toho působil i v několika exilových organizacích jako například Sokol nebo Československá obec legionářská.
Závěr života – Nelituj oběti
Nelituj oběti je kniha, kterou sepsal Josef Buršík na základě svého života. Kniha však obsahuje několik historických nepřesností. Teprve po Sametové revoluci se dočkal rehabilitace a povýšení do hodnosti generálmajora. Zemřel 30. června 2002 v Northamptonu ve Velké Británii.
Prameny
Brož, Miroslav - Kopecký, Milan a kol. Sokolovo - Nezapomenutí hrdinové
Brabec, Martin - Stehlík, Eduard. Češi proti Hitlerovi
Štér, Roman. - Válka revue speciál Čs. hrdinové. Ten, jehož vymazali z fotografie.
