Článek
Po porážce republikánů v roce 1939 se zahraniční dobrovolníci tzv. interbrigadisté přesunuli přes Pyreneje do Francie. Zde byli internováni. Mezi internovanými se nacházeli i Čechoslováci. V září 1939 vypukla druhá světová válka. V té době se také začala rodit československá armáda ve Francii. Českoslovenští představitelé se dozvěděli o interbrigadistech ve francouzské internaci, a tak vyslali do těchto táborů Karla Lukase, který tyto lidi z táborů dostával do československé armády v Agde. Už ve Francii však tito lidé působili problémy. Mezi vojáky šířili, že je pošlou do Finska, aby bojovali proti Rudé armádě a další dezinformace. Nutno říci, že mnoho interbrigadistů byli členové KSČ. Našli se však mezi nimi i opravdoví vlastenci, kteří se odmítali na těchto věcech podílet. Po pádu Francie v červnu 1940 začala evakuace československých dobrovolníků do Velké Británie. Evakuovali se i někteří interbrigadisté. Uvádí se, že do československé armády ve Francii narukovalo asi 500 interbrigadistů, zatímco do Velké Británie jich dorazilo asi 200. Zbytek buď zůstal ve Francii, nebo se dobrodružnou cestou dostali do Protektorátu Čechy a Morava, kde se někteří zapojili do domácího odboje. Ovšem ani ve Velké Británii tzv. španěláci nedali pokoj. Zahraniční vedení KSČ v Londýně koordinovalo akci, během níž došlo ke vzpouře části československých vojáků v Cholmondeley. Vzbouřenci začali odmítat poslušnost svým velitelům, nazývali je fašisty, obviňovali je ze zbabělosti na frontě a kladli si nesmyslné požadavky. Velení nehodlalo se vzbouřenci vyjednávat, a tak 23. července 1940 byli tito vojáci odděleni od svých jednotek. Následně byli vyloučeni z československé armády a byli předáni Britům. Jednalo se o 539 osob. Opět se mezi interbrigadisty objevili praví vlastenci, kteří se odmítli na vzpouře podílet. Ti pak spolu s dalšími vojáky zahájili výcvik. Bývalí interbrigadisté sloužili jak u pozemní jednotky, tak i u letectva. Situace se změnila až po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941. Vzbouřencům bylo v prosinci 1941 umožněno znovu vstoupit do československé armády, což 316 z nich využilo. V září 1943 došlo k reorganizaci československé jednotky ve Velké Británii na 1. československou obrněnou brigádu. Ta odjela v září 1944 do Francie, kde v říjnu 1944 převzala obléhání německé posádky v přístavním městě Dunkerque. Obléhání trvalo až do 9. května 1945, kdy se Němci vzdali.
Michal Durkaj
Narodil se 12. května 1916 ve východoslovenské obci Malá Domaša. Po maturitě na gymnáziu se rozhodl studovat medicínu na pařížské Sorbonně. Tam se začal stýkat s levicově orientovanými studenty. Jeden z nich jej v roce 1937 přesvědčil, aby se vydal do Španělska. Zde působil jako pomocník lékaře a později jako šéflékař u mezinárodních brigád. Na počátku ledna 1939 se spolu s dalšími interbrigadisty přesunul do Francie, kde byli od února 1939 internováni. Michal Durkaj se dostal díky práci Karla Lukase 13. prosince 1939 do Agde, kde vznikala československá armáda ve Francii. Zde byl jako vojín zařazen k pěšímu pluku 1. S touto jednotkou se v červnu 1940 zúčastnil bojů na francouzské frontě. 27. června 1940 byl evakuován do Velké Británie. Zde patřil mezi interbrigadisty, kteří se odmítli účastnit vzpoury v Cholmondeley. Jak sám vzpomínal, nechtěl se vzdát své pušky v době, kdy byla očekávaná německá invaze.
„Tichý, pomalý až těžkopádný, spolehlivý, má smysl pro povinnost, ochotný, málo dbá svého zevnějšku. Potřebuje zdokonalení v praxi, vytrvalý, pozorný a ukázněný, dobrý postřeh.“ Takto vypadalo jeho hodnocení v době jeho studia na škole pro důstojníky v záloze.
Následně si prošel i britskou poddůstojnickou školou, kde byl hodnocen jako jeden z nejlepších vojáků, kteří byli do té doby na školu posláni z československé armády. Také absolvoval paravýcvik. Na začátku září 1944 se československá obrněná brigáda z Velké Británie přesunula do Francie. Zde v říjnu 1944 převzala obléhání přístavu Dunkerque, který bránila silná německá posádka. Michal Durkaj se účastnil několika průzkumných akcí. Během jedné z nich byl raněn výbuchem miny. 21. února 1945 byl povýšen na podporučíka. Po válce zůstal v armádě. 17. prosince 1949 byl zatčen a uvězněn. Komunisté jej chtěli odsoudit za zradu, ale Durkaj se odmítal ke smyšleným obviněním přiznat. Nakonec byl v roce 1950 odsouzen, vyhozen z armády a degradován na vojína. Do roku 1968 pracoval v civilním sektoru jako skladník, či jako dopravní referent ve stavebnictví. V roce 1968 se mohl díky uvolnění režimu do armády vrátit. Podařilo se mu získat zpět svou hodnost, kterou mu komunisté v 50. letech neprávem sebrali. Jenže pak přišla okupace vojsky Varšavské smlouvy. Začala Normalizace, během které probíhaly čistky v armádě i KSČ. Na základě kádrového rozkazu byl podplukovník Durkaj v roce 1971 odeslán do důchodu. Úplnou rehabilitaci dostal až po Sametové revoluci, kdy byl povýšen na plukovníka. Zemřel 30. března 1997 v Praze.
Ferdinand Pavelka
Narodil se 4. ledna 1914 ve Znojmě. Vychodil obecnou školu a čtyři roky měšťanky. Pracoval jako nádeník. 1. října 1935 nastoupil základní vojenskou službu u 11. roty pěšího pluku 24. Byl frekventantem poddůstojnické školy. V roce 1937 byl přeložen do zálohy. Následující rok odešel do Španělska, kde vstoupil do mezinárodních brigád. Bojoval jako kulometník na řece Ebro. Po porážce republikánské armády odešel do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie. Sloužil v Sýrii, odkud v červnu 1941 uprchl. V té době byla Sýrie obsazována spojeneckými vojsky a Pavelka byl Brity zajat. V zajateckém táboře v Palestině se přihlásil do československé zahraniční armády. 14. července nastoupil službu u Výcvikové roty Československého výcvikového střediska – Východního. 11. srpna 1941 složil přísahu a odjel k 3. rotě československého pěšího praporu 11 – východního. S touto jednotkou se účastnil obrany Tobruku. Na jaře 1942 byl přemístěn 6. rotě 501. praporu 200. čs. lehkého protiletadlového pluku – východního. Dne 7. března 1943 byl povýšen na svobodníka. Po konci války v Africe se československá jednotka přesunula do Velké Británie, kde se spojila s československou brigádou ve Velké Británii. Pavelka byl zařazen do velitelské roty motorizovaného praporu. V lednu 1944 vykonal vojenské řidičské zkoušky.
„Kamarádský, pracovitý, čistotný, ukázněný, jako voják tělesně zdatný, dobře vycvičen, jako šofér dobrý.“ Tak znělo hodnocení nadřízených.
V září 1944 se spolu s ostatními vojáky československé obrněné brigády vylodil ve Francii. V říjnu 1944 brigáda převzala obléhání přístavu Dunkerque. 26. ledna 1945 byl vyznamenán medailí Za chrabrost před nepřítelem a 2. března povýšen na desátníka. V dubnu 1945 provedli Němci u Dunkerque útok na továrnu Filature. Továrnu se jim podařilo dobýt, jelikož francouzské jednotky nebyly schopné své pozice udržet. Proto byly podniknuty pokusy o znovuzískání továrny do spojeneckých rukou. Během bojů o továrnu padlo celkem 49 československých vojáků. Mezi nimi i Ferdinand Pavelka, který padl při druhém útoku na továrnu dne 15. dubna 1945. V září 1959 byly jeho ostatky převezeny na Československý vojenský hřbitov La Targette.
Další španěláci u Dunkerque
Mezi interbrigadisty, kteří bojovali u Dunkerque se nacházel i otec známého zpěváka Miroslava „Mekyho“ Žbirky Šimon Žbirka. U tankových dílen sloužil Josef Pavel, který se v roce 1948 podílel na komunistickém převratu. V roce 1951 byl však komunisty zatčen a do roku 1955 vězněn. V roce 1968 se stal ministrem vnitra. Svými postoji (jako například podpora rehabilitace neprávem odsouzených v 50. letech, snaha o reformu StB či podpora vzniku organizace bývalých politických vězňů) si však znepřátelil řadu příslušníků Státní bezpečnosti. Po srpnové okupaci byl donucen k demisi a následně vyhozen z KSČ. Do smrti v roce 1973 byl sledován příslušníky StB. U Dunkerque položili život za vlast tři bývalí interbrigadisté. Kromě již zmíněného Ferdinanda Pavelky to byl Antonín Knot, který padl 5. listopadu 1944, když byl jeho tank zničen zásahem německého dělostřeleckého granátu a František Jaroš, který sloužil u ženijní roty. Jaroš se stejně jako Pavelka zúčastnil bitvy na řece Ebro, jako ženista československé armády ve Francii se účastnil bojů na francouzské frontě v červnu 1940, vyznamenal se během evakuace do Velké Británie, kdy se jako kulometčík podílel na sestřelení německého letadla, ve Velké Británii absolvoval paravýcvik. 21. listopadu 1944 zahynul při zneškodňování německé miny na frontě u Dunkerque. Uvádí se, že bývalých interbrigadistů sloužilo na frontě u Dunkerque asi 150. Někteří přímo u bojových jednotek, jiní u týlových útvarů. Dalších 40 interbrigadistů sloužilo za války u RAF. Mezi nimi i otec herce a zpěváka Josefa Laufera Maxmilián Laufer, který sloužil u RAF jako lékař.
Zdroje
Marek, Jindřich - Příběhy starých battledressů
Plachý, Jiří - Hvězdy a kříže od Dunkerque
Mikulka, Jiří – časopis Válka revue – článek Michal Durkaj
