Článek
Mládí a služba republice
Narodil se 1. července 1915 v rodině učitele v Krhové u Valašského Meziříčí. Ve Lhotce nad Bečvou chodil do obecné školy a následně navštěvoval gymnázium ve Valašském Meziříčí. Na jaře 1934 úspěšně maturoval. V témže roce nastoupil na základní vojenskou službu u dělostřeleckého pluku 107 v Olomouci. Jako inteligentní a schopný voják absolvoval školu pro důstojníky dělostřelectva v záloze při olomouckém Dělostřeleckém učilišti. Následně byl přemístěn do Hranic k dělostřeleckému pluku 108, u kterého sloužil až do září 1937. Rozhodl se pro kariéru vojáka z povolání, a tak nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích. Z té byl vyřazen v srpnu 1938 jako poručík dělostřelectva. Po ukončení studia byl zařazen k dělostřeleckému pluku 108, u kterého prožil mobilizaci, hořkost kapitulace i březnovou okupaci naší země.
„Byl to otřesný šok a potupa, když jsem jim musel coby vášnivý jezdec na koni předávat všechny koně pluku. To mě strašně bolelo, ponižovalo, ale také vedlo k rozhodnutí, že v žádném případě nebudu Němcům sloužit.“
Odchod za hranice
„Mnoho pro mě znamenal odkaz legií z první světové války. Chtěl jsem splnit přísahu, kterou jsem jako důstojník republice složil. A tak jsem sháněl cestu ven z protektorátu. Nakonec se to podařilo. V červnu 1939 jsme s kamarády nasedli do nákladního vagónu na uhlí a přikrčeni k jeho korbě jsme přejeli přes hranice do Polska.“
Rudolf Pernický v Polsku ale dlouho nepobyl. Stejně jako někteří českoslovenští dobrovolníci podepsal závazek ke službě ve francouzské cizinecké legii. Díky tomu odplul z Polska do Francie, kde nastoupil službu u 4. zuavského pluku koloniální pěchoty cizinecké legie. Následně byl poslán do Tunisu, kde sloužili i další muži, kteří utekli z okupované vlasti, aby bojovali proti Němcům. Zatím však nebyla vyhlášena válka, a oni tak trčeli ve francouzských afrických koloniích. Vše se mění v září 1939. Hitler 1. září 1939 napadl Polsko. 3. září vyhlásila Francie i Velká Británie Německu válku. Čechoslováci, kteří se nacházeli v cizinecké legii, byli postupně propouštěni a odesíláni k československé vojenské jednotce, která vznikala na jihu Francie v Agde. Mezi nimi byl i Rudolf Pernický. V Agde byl zařazen k dělostřeleckému pluku 1. československé divize. Dělostřelci se však kvůli nedokončenému výcviku nestihli v červnu 1940 zúčastnit bojů na francouzské frontě, a následně byla zahájena evakuace vojáků z poražené země.
Velká Británie
Po příjezdu do Velké Británie sloužil jako nezařazený důstojník u dělostřeleckého oddílu 1. československé smíšené brigády. 28. října 1940 byl povýšen na nadporučíka. Na konci roku 1941 byl vybrán pro speciální výcvik.
„K útvaru přijel důstojník z II. odboru MNO a ptal se: „Chceš? Jsi schopen?“ Odpověděl jsem, že chci. Vše bylo založeno na naprosté dobrovolnosti. To rozhodování ale bylo rok od roku složitější. Jako voják jsem samozřejmě takovýto úkol plnit chtěl, ale současně jsem jeho přijetím přebíral zodpovědnost za své nejdražší a nejbližší. Samozřejmě ti kluci, co seskočili do protektorátu v první vlně, nepředpokládali, že Němci, pokud parašutistu dopadnou a odhalí, budou vyhlazovat a vyvražďovat celé jejich rodiny. To si tehdy ještě nikdo nedovedl představit ani v těch nejhorších snech, ale postupem času jsme již věděli, že zde toto riziko existuje.“
Rudolf Pernický si prošel kurzem útočného boje ve Skotsku i paravýcvikem na STS 51 v Ringway. Následně se stal díky své inteligenci a schopnostem instruktorem našich parašutistů ve Velké Británii. Od června 1942 působil po dva roky na ll. odboru MNO u Zvláštní skupiny D, která měla na starosti parašutisty. Zde působil jako instruktor střelby, sabotáže i speciálního výcviku.
Rudolf Pernický
Operace TUNGSTEN
„Seskok jsme provedli rychle za sebou. V mém případě vše, hlavně krychlový nožní zásobník, bezvadně funguje. Během pádu sleduji směr, kde asi dopadne rotmistr Musil. Přistáváme na úzký pruh strniště asi 400 metrů od vesnice. Po zbavení se padáku a vybalení batohu z nožního zásobníku provádím sraz s Musilem, který mi hlásí, že se mu ihned po výskoku z letounu utrhl nožní zásobník. Nařizuji shromáždění našich padáků, ukládám svůj batoh do blízkého křoví a zahajujeme pátrání po zmizelém zásobníku, který nalézáme až po dvouhodinovém hledání.“
Dne 21. prosince 1944 byla do akce vyslána paraskupina Tungsten. Velitelem byl kapitán Rudolf Pernický, druhým členem výsadku byl rotmistr Leopold Musil. Úkolem skupiny bylo navázat spojení s vedením odbojové organizace R3, předat náhradní krystaly k vysílačce skupiny CALCIUM, urovnat spory mezi skupinou CALCIUM a R3 a zajišťovat příjem dodávek zbraní a vojenského materiálu.
„Terén, kterým jsme však doposud prošli, neodpovídá mapě pro určené místo seskoku. Odcházíme tedy směrem jihovýchodním napříč terénem. Asi po dvou hodinách chůze dorazili jsme k trati a vesnici, kde opět hledáme orientační tabulku. Opět bezvýsledně. Jelikož na silnici nastává ruch, dělníci začínají jezdit do zaměstnání a začíná svítat, odcházíme do blízkého lesa vyhledat úkryt přes den. Během dne se snažím orientovat z blízkého trigonometru, ale marně. Z nápisu na blízkém pomníku usuzuji, že jsme poblíž Kutné Hory.“
Mrazivý pochod sněhem
Skupina Tungsten byla vysazena zhruba 80 kilometrů vzdušnou čarou od plánovaného místa seskoku. Jelikož neměli kontakt na odboj v okolí Kutné Hory, museli se vydat až do vzdálené Studnice u Nového Města na Moravě. Pochod probíhal v noci po polních cestách, pěšinami či terénem. Pan Pernický jako instruktor parašutistů věděl, že případný kontakt s obyvatelstvem by mohl vést k udání, a tak se cestou vyhýbali obydleným místům. Přes den se skrývali v lese. Cesta však byla plná problémů. Jednak si musíme uvědomit, že byl prosinec, tudíž byl mráz a sníh, kterým se těžko pochodovalo, navíc s operačním materiálem. Na osobu se jednalo o 25 kg materiálu, který musel parašutista nést na zádech. Pan Pernický vzpomínal, že se jim popruhy zařezávaly do ramen. Dalším problémem byla mlha, která znemožňovala orientaci. No a nesmíme zapomenout na to, že parašutisté museli něco jíst. Do operace si vzali pouze jednu denní dávku dehydrované stravy, půl kila salámu a kilo čokolády. Vždy, než vyrazili na cestu, tak nabrali do šálku sníh, udělali oheň, rozpustili sníh a čokoládu, a tu následně vypili. To samé udělali ráno, když se začali připravovat k odpočinku. Během pochodu oslavili i Štědrý večer. Proběhl velmi skromně, a to tak, že si pan Pernický s Leopoldem Musilem popřáli na jedné mezi poblíž Čáslavi, a následně šli dál. Pro pana Pernického to však byly možná nejhezčí Vánoce v životě, protože je prožil při operačním nasazení. Velmi těžký pochod měli oba parašutisté při přechodu Železných hor a Českomoravské vysočiny, jelikož zde bylo velké množství sněhu. 29. prosince 1944 dorazil pan Pernický do Studnice k adresátovi Cyrilu Musilovi. Jednalo se o penzion se skokanským můstkem poblíž. V asi 7.30 se pan Pernický ohlásil Cyrilu Musilovi heslem „Zimě zdar!“ Musil měl při přivítání jednu ruku neustále v kapse, kde, jak se později pan Pernický dozvěděl, měl schovanou pistoli. Leopold Musil se však nedaleko cestou propadl v hlubokém sněhu do vody. Rudolf Pernický spolu s Cyrilem Musilem se vydali parašutistovi na pomoc.
„Nakonec jsme téměř půldruhého dne v Musilovic peřinách spali jako nemluvňata. Zatím nám otekly namrzlé nohy. Když jsme vstali, nemohli jsme vůbec chodit a chytali jsme se mátožně nábytku. Potom zavolali známého doktora, který přinesl masti proti omrzlinám.“
Během prvních dní navázali kontakty s odbojem. S partyzánem Zdeňkem Kafkou – Břízou, kapitánem generálního štábu Karlem Veselým – Štainerem či s podporučíkem Františkem Širokým, který byl příslušníkem paraskupiny CALCIUM. Následně začali vyhledávat vhodná místa pro příjem zbraní. Oba parašutisté se dočkali konce války a účastnili se osvobozovacích akcí.
Po válce, totalita a závěr života
Po skončení války působil Rudolf Pernický na II. odboru MNO. 1. srpna 1945 byl povýšen na majora. V roce 1947 se oženil. V letech 1946–1948 studoval na Vysoké škole válečné v Praze. Po ukončení studia sloužil jako přednosta I. oddělení na velitelství 14. divize. 1. listopadu 1948 byl však zatčen. „Zazvonil zvonek u dveří. Jdu otevřít a najednou jsem se ocitl na protější stěně s několika pistolemi na břiše. Vyslýchali mne dost nepříjemně v pověstném „Domečku“. Následně mne převezli na Pankrác.“ 3. března 1949 byl souzen a odsouzen k těžkému žaláři na 20 let. Uvažovalo se dokonce o trestu smrti, ale jako polehčující okolnost byla vzata jeho účast ve druhém odboji. Celkem ve vězení strávil jedenáct a půl roku. Zajímavostí jistě je, že když byl někam převážen, tak vždy byl spoután, zatímco ostatní vězni byli na volno. Tak se komunisté báli bývalého instruktora našich parašutistů. V květnu 1960 byl propuštěn na amnestii. Musel nastoupit do zaměstnání jako dělník. Pracoval v cihelně v Libčicích. S poukazem na špatný zdravotní stav se mu podařilo cihelnu opustit, a začal pracovat ve skladu drogerie, kde to dotáhl na vedoucího. Po listopadu 1989 byl Rudolf Pernický plně rehabilitován a v květnu 1993 povýšen do hodnosti generálmajora. Byl spoluzakladatelem a prvním předsedou Konfederace politických vězňů. V roce 2005 mu bylo propůjčeno státní vyznamenání Řád Bílého lva I. stupně. Téhož roku, 21. prosince 2005, zemřel v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.
Prameny
Marek, Jindřich – Muži v Ringway
