Článek
Ladislav Ječmének
Narodil se 17. listopadu 1908 ve Vídni. Základní vojenskou službu v Československé armádě absolvoval u jezdectva, kde dosáhl hodnosti četaře. Jako civilní povolání před válkou uvedl malíř pokojů. S okupací republiky v březnu 1939 se nehodlal smířit, a tak 21. srpna 1939 překročil hranice do Polska, kde o týden později vstoupil do československé vojenské skupiny v Malých Bronowicích. Během bojů v září 1939 se zúčastnil protiletadlové obrany Tarnopolu, což bylo první bojové nasazení naší pozemní jednotky během druhé světové války. Po okupaci východních oblastí Polska Rudou armádou byl internován.
Buzuluk
Následně se stal členem tzv. Oranské skupiny, což byla skupina vojáků, kteří měli v případě sovětsko-německé války vybudovat československou vojenskou jednotku na východní frontě. Po vypuknutí války v červnu 1941 se začíná vše připravovat na její vznik. Jednotka se začíná tvořit v Buzuluku, kam 8. února 1942 přichází i Ladislav Ječmének. Zde absolvoval instruktorský kurz pro poddůstojníky a školu pro důstojníky v záloze. Původně se s ním počítalo jako s výsadkářem, který by byl vysazen jako radista na okupovaném území. Z toho však sešlo, a tak se stal velitelem 3. čety 2. roty 1. československého polního praporu. S touto jednotkou odešel na konci ledna 1943 na frontu.
Sokolovo
8. března 1943 jeho četa do bojů nezasáhla, ale z 9. na 10. března se zúčastnila protiútoku na Sokolovo.
„9. 3. 1943 jako chladnokrevný, rozhodný velitel, vedl svou četu do útoku po osvětleném, prudce ostřelovaném ledu. Se svou četou verval se na opevněný nepřátelský okraj osady, kde dobyl 5 domů a zničil kulometné hnízdo. V boji z blízka zabil několik vojáků z posádky dobytých domů.“
Kyjev a pravobřežní Ukrajina
Po odchodu z fronty se začíná československý prapor rozšiřovat v Novochopersku na brigádu. Ječmének byl povýšen na podporučíka a stal se 1. pomocníkem náčelníka štábu takového praporu. S tankovým praporem se zúčastnil osvobození Kyjeva.
„Dne 5. 11. a 6. 11. 1943 v době bojů o Kyjev doprovázel náčelníka štábu v prvních liniích tanků, nehledíc na nebezpečí v silné nepřátelské palbě, předával jeho rozkazy. Dne 9.11 1943 jako pomocník velitele smíšeného oddílu v bojích o vesnici Čerňachovo následoval se svým obrněným autem ihned za tanky, a když vlastní tanky byly zastaveny, obchvatným manévrem zničil obsluhu protitankového děla, zabil 15 Němců a tak přispěl k dalšímu postupu celé skupiny.“
1. československá samostatná brigáda se po osvobození Kyjeva účastnila bojů u Rudy, Bílé Cerkve, Žaškova a Buzovky. Právě během bojů u Buzovky 17. ledna 1944 Ladislav Ječmének padl.
Ladislav Ječmének stojí vpravo
Hynek Voráč
Narodil se 10. listopadu 1914 v Bohuslavicích v okrese Zábřeh. Před vojnou pracoval v zemědělství. Po absolvování základní vojenské služby zůstal v armádě jako délesloužící. Absolvoval poddůstojnickou školu. Sloužil u Hraničářského praporu 7, se kterým prožil mobilizaci v září 1938 i okupaci v březnu 1939. Po okupaci se rozhodl pro odchod do zahraničí. Utekl do Polska, kde byl 21. července 1939 prezentován u československé vojenské skupiny v Malých Bronowicích. Během bojů v září 1939 se nacházel s dalšími vojáky v čele s Ludvíkem Svobodou na východě Polska. 17. září 1939 napadla Polsko Rudá armáda, která Svobodovu skupinu zajala. Českoslovenští vojáci se tak ocitli v sovětské internaci.
Buzuluk
Hynek Voráč se stal členem tzv. Oranské skupiny. Do Buzuluku dorazil 7. února 1942. Zde absolvoval instruktorský kurz pro poddůstojníky a školu pro důstojníky v záloze. Stejně jako Ladislav Ječmének, byl i Hynek Voráč připravován pro vysazení na okupovaném území. Ovšem i z tohoto výsadku sešlo, a tak byl zařazen jako zástupce velitele 1. čety 3. roty 1. československého polního praporu. S touto jednotkou odchází na konci ledna 1943 na frontu.
Sokolovo
7. března 1943 byl Hynek Voráč povýšen na rotmistra. Zároveň převzal velení nad 3. četou 3. roty, jelikož její velitel rotmistr Karel Mucha onemocněl.
Když během boje 8. března 1943 Němci pronikali hlouběji do Sokolova, vyslal kapitán Lomský Jarošovi na pomoc jednu četu pěchoty a 10 sovětských tanků. Pod dvěma tanky se však probořil led, a tak do Sokolova dorazila pouze ona četa pěchoty. Původně měla být nasazena četa rotmistra Oldřicha Kvapila, ale sám Voráč se do akce dobrovolně přihlásil. Se svojí žádostí se musel obrátit telefonicky na Ludvíka Svobodu, který jeho žádosti vyhověl. V Sokolovu jeho četa provedla úspěšný protiútok, při kterém zatlačila německé vojáky trochu zpět. Spolu s dalšími vojáky se následně brání v jednom stavení, které je ale posléze zasaženo tankovým granátem. Hynek Voráč padl.
„Zasazen při vyvrcholení boje u Sokolova 8. 3. 1943. Když se nepřítel prorval do centra Sokolova, rotmistr Voráč dobře organisovaným protiútokem zadržel se svou četou nápor nepřítele vedený hlavní ulicí a pobil několik desítek nepřátel. Svým neohroženým odporem umožnil odsun raněných, strhnul tlak nepřítele na úsek své čety. Padl při novém zesíleném útoku nepřítele.“
Prameny
Brož, Miroslav - Kopecký, Milan a kol.: Sokolovo - Nezapomenutí hrdinové
Kopecký, Milan – Mojžíš, Milan – Kachel, Filip a kol. Sokolovo – První boj
