Zima 1943/1944. Čechoslováci táhnou pravobřežní Ukrajinou

1. československá samostatná brigáda v SSSR

Brigáda se začala tvořit v létě 1943. Tvořili ji jak vojáci, kteří prošli boji u Sokolova, tak i nováčci z náhradního pluku. Většina těchto vojáků byli Rusíni nebo Židé, kteří po překročení hranic byli uvězněni ve stalinských koncentračních táborech systému Gulag. Jejich propuštění a zařazení do československé vojenské jednotky, byla práce náčelníka československé vojenské mise v Moskvě Heliodora Píky. Brigáda disponovala 2 pěšími prapory, tankovým praporem, dělostřeleckým plukem, ženijní a spojovací rotou, zdravotnictvem a dalšími jednotkami. Důstojnický sbor byl rozšířen o důstojníky z Velké Británie. Šlo mimo jiné o tyto důstojníky: Miroslav Kukla – velitel 2. pěšího praporu, Otmar Záhora – velitel 1. roty 2. praporu, později velitel 2. praporu, Gustav Krátký – velitel tankového praporu, Vladimír Přikryl – zástupce velitele brigády, Josef Kholl – velitel 1. pěšího praporu, který přišel k jednotce ze Středního východu, a další důstojníci, kteří přicházeli na východní frontu během následujících měsíců či let.

Ruda

„Stále zřetelněji se před námi v řídnoucí mlze objevovala celá osada. Nízké domky s malými okny podél dlouhé ulice. Uprostřed osady velká zděná budova, kolem ní vysoká zeď jako hradba. Velký cukrovar. Osada byla rozdělena malým údolíčkem s odkalovací nádrží cukrovaru na dvě části. Byla to obyčejná osada jako kterákoliv jiná. Rozdíl byl v tom, že v Rudě bylo plno nepřátel“. Takto vzpomínal účastník těchto bojů Oldřich Kvapil, který v té době velel četě samopalníků. Dne 30. prosince 8.45 vyrazili do útoku českoslovenští vojáci. Cestou míjeli mrtvoly rudoarmějců, kteří se pokoušeli vesnici dobýt před nimi. Prvních 500 metrů překonali naši vojáci kryti mlhou, ale následně Němci spustili palbu, která přehradila další cestu. Němci měli množství dobře zamaskovaných a opevněných kulometů, střílejících z domků i jejich střech na západním okraji Rudy, a také opěrný bod v cukrovaru v jihozápadní části vesnice. Čechoslováci se mohli opřít o podporu tanků, která byla rozhodující pro úspěch boje. Díky podpoře tanků s výsadky samopalníků se mohli hnout vpřed též pěšáci či kulometčíci. Během bojů se vyznamenali osádky tanků „Jaroš“, „Sokolovo“, „Bachmač“ a „Lidice“. K úspěchu bojů přispěla též odvážná akce nadporučíka Šindelky, který se svou rotou zajistil most přes řeku Rostavicu, což byla pro Němce jediná ústupová cesta. I když se je snažili Němci vytlačit, podařilo se jim pozice udržet a zničit samohybné dělo a dva těžké kulomety. Během bojů přišla brigáda o 51 padlých a přes 150 raněných. Boje však ještě pokračují.

Směr Bílá Cerkev

Po vytlačení nepřítele z Rudy se brigáda přeskupila, přičemž vojákům byl dopřán alespoň krátký odpočinek. V 18.00 obnovili Čechoslováci postup a vyrazili směrem k Matjuši, kde se nepřítel na západním okraji obce snažil zřídit novou obranu. Energický útok 1. praporu ale Němce překvapil a donutil ke spěšnému ústupu až k řece Ross. Průzkumné četě a 1. pěší rotě se dokonce podařilo u Čmirovky proniknout po ledě na druhý břeh a dosáhnout lesa jihovýchodně od vesnice. Tam je však zastavil protiútok, a tak nezbylo, než počkat na hlavní síly. Krátce po 11. hodině překonali řeku vojáci obou pěších praporů. Vojáci vyčistili les, ale za ním jejich postup zastavily protiútoky pěchoty s podporou tanků a minometné palby. Naši se tak museli stáhnout zpět do lesa, přičemž 2. prapor, který utrpěl značné ztráty, byl odsunut do Čmirovky ke krátkému odpočinku. Předmostí tedy držel 1. prapor kapitána Kholla s podporou jedné pěší čety od 2. praporu.

Krvavá kóta

Pozdě večer posledního dne roku 1943 byl vydán rozkaz k novému útoku, tentokrát na kótu 208,4 ve snaze odříznout Bílou Cerkev z jihu. Úder měl být zahájen po dělostřelecké přípravě ve 23.00. Vzhledem k opožděnému postupu sousedů a tím pádem nezajištěným křídlům však Čechoslováci v určený čas nevyrazili a první hodiny nového roku strávili čekáním na rudoarmějce. Nakonec na rozkaz sovětského velení zaútočili ve 4.00 bez podpory sousedů. Útok pod rouškou tmy proběhl hladce a za dvě hodiny se důležitá kóta nacházela v držení čs. pěšáků, kteří na ní zaujali kruhovou obranu. Z výšiny pak těžké kulomety svou palbou ovládly silnici vedoucí od jihu k Bílé Cerkvi, čímž zásadně narušily německé přesuny. I přes tento úspěch však předsunuté postavení Čechoslováků nebylo nijak pevné. Kvůli zmrzlé půdě se vojáci mohli zakopávat jen do sněhu, zároveň zápasili s obrovskou únavou a postrádali protitankové kanony. Ženisté se sice snažili vybudovat most přes řeku, ale stavba trvala příliš dlouho. Podařilo se jim zbudovat z lehkých loděk improvizované soulodí coby přívoz. Soulodí však mohlo přepravit jen kanony ráže 45mm. Na kótu se však kvůli těžkému lesnímu terénu podařilo dostat jen jediné dělo, neboť dělostřelci je museli tahat ručně. Zastupující velitel brigády podplukovník Vladimír Přikryl se sice snažil získat pomoc pro stavbu mostu či posily, ale neuspěl. 1. ledna v 10.50 zahájili Němci útok na kótu s pěchotou podporovanou tanky a obrněnými transportéry. Naši se sice drželi statečně, ale náporu Němců odolat nedokázali. „Pěchota bez protitankových zbraní, nedostatečně zakopaná, je v takovém případě úplně bezmocná. Tanky drtí pěšáky kulometnou palbou a svými pásy. Viděl jsem fašistické tanky, jak honily jednotlivé vojáky desítky metrů ve vysokém sněhu, aby je nakonec zaživa pohřbily pod svými pásy, viděl jsem, jak se ranění vojáci raději zastřelili, než aby se dostali do zajetí. Bylo to hrozné, protože jsme byli bezmocní.“ Takto vzpomínal na boje o kótu velitel kulometné čety Arnošt Steiner. Naši vojáci se nakonec z kóty stáhli. Zachytili se nakonec na předmostí, kde se s dělostřeleckou podporou bránili dotírajícím Němcům.

Závěr

Boje u Bílé Cerkve dle účastníků předčili boje o Sokolovo i Kyjev. Naši měli více než 100 padlých, téměř 300 raněných a kolem 50 nezvěstných. Sami vyřadili kolem 1000 Němců, 17 tanků, pět útočných děl a další vojenský materiál. Během bojů se vyznamenali dělostřelci František Král a Jaroslav Perný. Dále mířič desátník Molnár, který zasáhl německý tank na vzdálenost 1 300 metrů. Celá brigáda obdržela Řád Bohdana Chmelnického.

Vladimír Blažek

Byl bratrancem manželky Ludvíka Svobody Ireny, roz. Stratilové. V prvorepublikové armádě sloužil jako četař délesloužící u kulometné roty hraničářského praporu 1 „České družiny“. V srpnu 1939 uprchl do Polska. V hodnosti podporučíka jako velitel kulometné roty se účastnil bojů na pravobřežní Ukrajině. Dne 31. prosince 1943 padl při boji o kótu 208,4.

Prameny

Brož, Miroslav - Kopecký, Milan a kol. Sokolovo - Nezapomenutí hrdinové

Brož, Miroslav - Kopecký, Milan. - Československé vojenské jednotky na východě

Sehnálek, Petr - II. světová. Novoroční peklo Bílá Cerkev 1943 - 1944