Článek
Adolf Loos se narodil v prosinci roku 1870 v Brně. Jeho otec byl kamenosochař Adolf Loos starší, on sám studoval ve Vídni sochařství a v Brně vybudoval jeden z největších kamenických závodů. Manželství jeho rodičů bylo smíšené a on sám se považoval za Evropana, což zcela odpovídalo tehdejšímu smýšlení v kosmopolitních centrech, jako bylo Brno a Vídeň, kde studoval a vyrůstal. Tehdy zde pohromadě žili Slované, Germáni, Židé a příslušníci dalších národností.
Jejich rodinný dům stával v místech dnešního hotelu Continental. Jeho otec bohužel zemřel, když bylo malému Adolfovi pouhých devět let. Neměl jednoduché dětství a stalo se z něj nezvladatelné dítě. Vychodil obecnou školu v Brně a poté vystřídal několik gymnázií, včetně církevního. Odborná studia absolvoval na průmyslové škole v Liberci a v Brně, dokonce krátce studoval na technické univerzitě v Drážďanech.
Více než studia ho zajímal bohémský život a málokterou školu dokončil. Již v 19 letech se mu povedlo nakazit se syfilidou. Jeho matka, která si s ním už nevěděla rady, ho vydědila a Adolf se tak musel spoléhat jenom sám na sebe. Přesto se mu povedlo v roce 1893 vycestovat do USA, kde bydlel nejdříve u příbuzných, později se živil pomocnými pracemi na stavbách, v hotelích, dokonce i jako pisatel uměleckých kritik. Procestoval Filadelfii, New York, ale nejvíce ho inspirovalo Chicago. Zde ho okouzlila jednoduchost a účelovost Chicagské školy.
Když se ve dvaceti šesti letech vrací, nastupuje vojenskou službu jako rezervní důstojník v Brně a Uherském Hradišti. Ihned poté, co vojenskou službu opouští, se vrhá do vídeňské intelektuální společnosti Karla Krause, Petra Altenberga a Egona Schieleho. Zakládá vlastní architektonický ateliér a píše eseje do významných listů a časopisů jako Die Zeit, Wage, Fremden Blatt a Neue Freie Presse. Právě díky nim získal svou první zakázku, krejčovský salón Ebenstein. O rok později následovala zakázka na kavárnu Museum, kde se ještě o mnoho let později scházeli umělci a intelektuálové. Následoval Looshaus, který byl díky své strohosti a umístění naproti Hofburgu trnem v oku císaři Josefu Františkovi.
Looshaus - budova, která urazila císaře
Právě Loosův styl postrádající všechny prvky oblíbené secese a historismu ve Vídni tolik vynikal. Místo ornamentů a ozdobných prvků se rozhodl využít luxusní přírodní materiály. Není divu, že se jeho nejznámější a zároveň nejprovokativnější esej jmenovala Ornament a zločin, kde označuje ornamenty za přežitek z historie, kterých se musí moderní doba zbavit. Tyto jeho texty měli jak obdivovatele, tak i zapřisáhlé odpůrce, především v konzervativním Rakousku.
Někdy v této době se Loos poprvé žení. Jeho první manželkou byla Lina Loosova, herečka a publicistka. Vlastním jménem Karolina Obertimpflerová. Brali se v jihomoravské Lednici, ale manželství jim vydrželo pouhé 3 roky. Lina si totiž našla milence, který posléze spáchal sebevraždu. O svém životě s Adolfem Loosem napsala divadelní hru Jak se člověk stává tím, čím je.
Po konci války a rozpadu Rakouska-Uherska se v roce 1919 žení podruhé. Jeho druhá žena, Elsie Altmannová, byla o třicet let mladší tanečnice a operetní zpěvačka. Toto manželství vydrželo sedm let, než se rozvedli. Příčinou s největší pravděpodobností byl i fakt, že se téměř neviděli, protože Elsie musela vydělávat na jejich životní styl na vysoké noze. Adolf Loos nikdy nedokázal zbohatnout, přestože byl úspěšný architekt. O jejich životě napsala knihu Můj život a Adolf Loos.
Právě v době jeho druhého manželství se intelektuální prostředí ve Vídni otřásá ve svých základech a razantně se mění. Může za to mimo jiné špatná hospodářská situace nově vznikající Rakouské republiky. Loos tak stále více obrací zrak ke své rodné zemi, k novému Československu. Zde moderní architektura měla spoustu obdivovatelů a spousta zdejších mladých tvůrců se inspirovalo právě u Loose.
Žil jsem dlouho ve Vídni a z tohoto města jsem nikdy neslyšel díků za svou činnost. V Československu jsem nežil a byl jsem tu gentlemansky přijímán vládou i jednotlivými osobami. Československo je ze všech zemí, které znám, nejklidnější, nejpilnější a nejspořádanější.
V průběhu války pracoval Loos na novém architektonickém konceptu, který zcela měnil pravidla uspořádání vnitřního prostoru, nazýval ho Raumplan (lze přeložit jako prostorový plán). Tento styl odmítal klasické členění domu do jednotlivých pater, místo toho měly místnosti výšku dle svého účelu a funkce. Místnosti zde často pronikají jedna do druhé a jsou rozčleněny do několika úrovní tvořící otevřený a plynulý prostor. Loos navrhoval schody v domech jako poměrně dost komplikované útvary.
Po válce vytvořil Loos na našem území několik realizací, z nichž některé lze navštívit dodnes. Například pro židovské podnikatele vytvořil rozsáhlý soubor bytových interiérů, Bauerovu vilu v Hrušovanech u Brna, Müllerovu vilu či Winternitzovu vilu v Praze.
V Plzni se nachází celkem 4 objekty, které si mohou návštěvníci prohlédnout. Ty zde Loos vytvořil ve dvou etapách, kdy zde pobýval (1907-1910 a 1927-1932). Mezi ně patří byty Voglových a Krausových nacházející se v domech číslo 10 a 12 na Klatovské třídě. Dnes se zde nachází budova Správy veřejného statku města Plzně, dochovaly se pouze dvě místnosti – obývací salón a jídelna. Další byty se nachází v Bendově ulici, kde se nachází salon a jídelna s protilehlými zrcadlovými stěnami. Dochovala se také koupelna, pracovna a ložnice s pokojem služebné.
Mezi domy patří dvougenerační bydlení manželů Brummelových a paní Hedviky Liebsteinové. Tento dům byl původně postaven v roce 1886 a v roce 1929 přestavěn podle návrhu architekta Loose. Dům v sobě skrývá pětipokojový byt v prvním poschodí. Pod širokou podestou schodišťové haly se pak vstupuje do druhého bytu patřící paní Hedvice. Dalším domem je Semlerova rezidence na Klatovské třídě. Celkem Loos v Plzni realizoval 13 bytových interiérů.
Brummelův dům
Právě v této době se mu začíná zhoršovat syfilida, kterou se v mládí nakazil. Od roku 1928 mu jeho rychle se zhoršující stav téměř neumožňoval samostatnou práci a musel se spoléhat na své spolupracovníky a asistenty. Uvrhla ho do chudoby a společenské izolace. Moc tomu nepřidal ani fakt, že byl na konci léta 1928 obviněn ze sexuálního obtěžování mladých dívek (8-10 let), které pro něho pracovaly jako modelky. Shledán vinným byl pouze částečně.
Právě při realizacích domů a bytů v Plzni se seznámil se svou třetí ženou Klárou Beckovou, dcerou investora Otty Becka. Jejich manželství skončilo po třech letech v roce 1932 rozvodem. Klára později napsala knihu Adolf Loos Privat, která vypovídá příběh nejen jejich života, ale také realizace jeho československých projektů.
Jeho nejznámější stavby jsou ty v Praze, konkrétně pak Müllerova a Winternitzova vila. Jako první z nich byla postavena Müllerova vila, stavba probíhala mezi lety 1928–1930 a byla tak stavěna ve stejných letech jako slavná vila Tugendhat. Nechal si ji postavit František Müller, ředitel stavební firmy Müller a Kapsa. Tato budova je klasickým představitelem raumplanu. Jako materiál byl zvolen železobetonový skelet. Uvnitř se nachází výzdoba například v podobě zeleného mramoru cipollino v obývacím pokoji a masivní mahagonový strop v jídelně. Základním tvarem je kvádr, jehož strohost velkých ploch hlavních stěn s malými okny udivují kolemjdoucí.
Müllerova vila
Původní návrh byl smeten ze stolu, stavba byla o patro vyšší a měla spoustu jiných nedostatků. Souboj s úředníky trval sedm měsíců, ale nakonec Müllerovi vyhráli. Střechu odkryli a vznikla tak velká terasa. Loos navíc zvládl vilu skvěle zpropagovat a objevily se i články, že město brání světovému architektovi v rozletu. Rodina se nastěhovala ještě než byla vila zkolaudovaná. Po komunistickém převratu byla znárodněna a vdově po panu Müllerovi nechali k užívání pouze dvě místnosti. Poté byla v restitucích vrácena, ale dědicové ji prodali hlavnímu městu Praha. Nyní je správcem Muzeum hlavního města Prahy, které celou vilu zrekonstruovalo podle původních fotek a otevřelo veřejnosti.
Jeho vůbec posledním realizovaným projektem byla právě stavba vily pro právníka JUDr. Josefa Winternitze v letech 1931–1932. Winternitz byl právním zástupem Františka Müllera a jeho firmy. Líbila se mu jeho vila, a právě proto si vybral Adolfa Loose a jeho kolegu Karla Lhotu jako projektanty své nové vily. I zde uplatil Loos svůj koncept raumplanu, i když ne tak komplikovaný jako v Müllerově vile. Zde je pouze šest úrovní. Místnosti se také nevykazují typickým nákladným materiálem, jako je třeba mramor. Uplatňují se zde spíše cihla, bílé omítky a dřevo. Loos sám dohlížel na stavbu ještě na podzim roku 1932, hlavní povinnosti už ale ležely na bedrech Karla Lhoty. Kolem této vily občas panují pochybnosti ohledně autorství, protože Karel Lhota pustil do světa informaci, že popírá Loosova autorství na vile.
Winternitzova vila
Hlavním prostorem zde byla obytná hala domu. Ve zvýšené úrovni na ni navazovala jídelna a malý obytný pokoj. V suterénu se nacházel byt domovníka, prádelna, sušárna, žehlírna, kotelna a sklad paliva (koksu). V přízemí se nachází hlavní obytný prostor rodiny. Obývací pokoj, hlavní dominanta vily, je řešen na dvou úrovních, spodní se otevírá do zahrady a na terasu, horní zahrnuje jídelnu spojenou s kuchyní a menší obývací pokoj. Kuchyni a k tomu knihovnu oddělují stěny, nejsou tak přímou součástí velkého prostoru. Po schodech nahoru se pak vystoupalo do soukromých pokojů členů rodiny. Ze všech tří pokojů se dalo vstoupit na velkou terasu. Nejvyšší patro obývala vychovatelka a kuchařka. Jejich pokoje přiléhají k nejvyšší terase s masivní pergolou, kterou rodina ráda využívala.
Rodina v roce 1941 skončila v koncentračním táboře, přežila pouze manželka s dcerou, Josef se synem skončili v plynové komoře. Město ještě během války zřídilo ve vile školku. Po válce se snažily získat vilu zpět, dokonce se jim to v roce 1948 povedlo, jenže nemohly zaplatit milionářskou daň, a tak raději darovaly vilu městu. Školka zde tak vydržela až do roku 1997. Dnes je majitelem vily pravnuk Josefa Winternitze. Vila je od roku 2020 též přístupna veřejnosti.
Adolf Loos už během soudního řízení v roce 1928 trpěl pokročilým stavem syfilidy, navíc se u něj začala projevovat demence. Umírá o pět let později v roce 1933 ve věku 62 let v Kalksburgu ve Vídni poté, co utrpěl mrtvičku. Pohřben byl ve Vídni na hřbitově Zentralfriedhof mezi ostatními velkými umělci a hudebníky, se kterými tak rád trávil čas po vídeňských kavárnách.
Zdroje:
Jaromír Sobotka, Kontroverzní vizionář, 100+1 Historie Speciál, léto 2025,
