Článek
Kristina se narodila v prosinci roku 1626 na královském hradě Tre Kronor králi Gustavu Adolfovi a jeho ženě Marie Eleonoře jako v pořadí třetí potomek. Dva z jejích sourozenců se ale narodili mrtví a jedna starší sestra zemřela v pouhém jednom roce. Po narození Kristiny se zprvu předpokládalo, kvůli její bujné kštici a silnému hlasu, že je to chlapec. Po chvilce si však porodní bábi uvědomily svou chybu a všichni kromě krále upadly do rozpaků. Ten se radoval, protože dcera bude chytrá, když ze všech udělala blázny. Její matka si k ní ale cestu nikdy nenašla, chtěla chlapce. Později byla popisována jako zuřivá a labilní a byla jí zakázána výchova dcery, aby svou nestabilnost nepřenesla na ní.
Když byly Kristině 3 roky, odjel král Gustav Adolf do Německa, aby se zapojil do třicetileté války a bojoval za protestantismus. Tušil, že se nemusí vrátit, proto zajistil, aby v takovém případě to byla Kristina, kdo usedne na švédský trůn. Zároveň přikázal svému maršálovi Axelu Gustafssonovi Banérovi, aby pro ni zajistil vzdělání, které jinak dostávají mužští členové rodu.
Přestože byla Kristinina matka považována za nejkrásnější královnu v Evropě, její labilita a hysterické a depresivní sklony se nejvíce projevily právě při králově tažení do Německa. Když se Gustav Adolf nevrátil v avizovanou dobu, napsala svému švagrovi Janu Kazimírovi, že bez něj nechce žít a chce zemřít. Aby se předešlo jakékoli katastrofě, odcestovala královna v roce 1631 do Německa, kde se poblíž Hanau setkala se svým manželem. Ten ovšem zemřel na bojišti o pouhý rok později a královna se musela vrátit s jeho nabalzamovaným tělem. Odmítala ho nechat pohřbít, pokud bude ona žít, když jí to odepřeli, snažila se pohřeb alespoň co nejvíce oddálit. Rakev musela být na její žádost neustále otevřená a ona k ní chodila se na zesnulého manžela dívat, dokonce ho i přes pokročilejší stav rozkladu hladila. Nakonec se ho v roce 1634 povedlo hraběti Axelovi Oxenstiernovi nechat pohřbít v kostele v Riddarholemenu. Královna se ho pokusila vykopat, proto musel k hrobu nechat postavit stráže.
Kristina, která byla dříve svojí matkou ignorována, se najednou ocitla v centru zájmu svojí matky. Jenže král Gustav ještě před svojí smrtí rozhodl, že by se o ni měla postarat jeho nevlastní sestra Kateřina Švédská a nevlastní bratr Carl Gyllenhielm jako regent. Marie nechala Kateřinu vykázat z Tre Kronor. Oxenstiernovi se v roce 1634 povedlo zavést novou ústavu, která stanovila, že král musí mít tajnou radu, jíž předsedal. O dva roky později ztratila Marie Eleonora rodičovská práva, protože dle královské rady výchovu zanedbávala, a navíc měla na dceru špatný vliv. Nově byla královna internována na hradě Gripsholm.
mladá Kristina Švédská
Po smrti Kristininy tety jí musely být jmenovány nové pěstounky, královská rada proto přeorganizovala Kristininu „domácnost“. Pozici hlavní dvorní dámy a pozici královské guvernantky rozdělily mezi celkem 4 ženy. Povedlo se jim tak docílit, že Kristina si k žádné nevytvořila hlubší pouto. Ve svých pamětech o nich obvykle zmiňuje jen proto, aby je porovnala se svou postavou, přičemž spokojeně uznává, že je mužnější než ony. Nejspíše i díky svému vzdělání a výchově upřednostňovala mužské koníčky nad ženskými, chodila jako muž, oblékala se jako muž a uměla nadávat jako vojáci. Dokonce si i oholila hlavu a nosila pánskou paruku. Byla popisována jako mužnější s hlubokým hlasem. Její současník John Bargrave ji popisoval více jako dětinskou až šílenou.
Kristině se vskutku dle přání zesnulého krále dostalo vzdělání, které tenkrát dostávali pouze mužští potomci. Teolog Johannes Matthiae Gothus ji vyučoval náboženství, filozofii, řečtinu a latinu a kancléř Oxenstierna ji učil politice. Kristina se ráda učila klidně i deset hodin denně, ovládala také několik jazyků, kromě švédštiny to byly ještě němčina, nizozemština, dánština, francouzština, italština, arabština a hebrejština. Právě její nadprůměrné vzdělání a láska k učení ovlivnilo jedno z jejích zásadních budoucích rozhodnutí.
Jediné, co budoucí královně chybělo, byl ženich. Všichni v jejím okolí se poohlíželi po Karlu Gustavovi, Kristininu bratranci. Kristina o tom však nechtěla ani slyšet, prý by mohl být regenty považován za špeha. Karel byl ale do Kristiny zamilovaný, a dokonce se krátce zasnoubili. Nakonec se Karel Gustav přidal k vojskům k Evropě a začal se velmi přátelit s alkoholem. To ale nevěděl, že Kristina ho sice nechtěla za manžela, neměla v úmyslu se totiž vůbec vdávat, ale měla s ním úplně jiné plány. Označila ho za svého vyvoleného a snažila se ho prosadit jako svého následníka na švédském trůnu. Kristina cítila odpor k manželství a velmi jí fascinovala panenská královna Alžběta I. a katolické náboženství s jeho aspekty celibátu.
Nedokázala bych snést, že mě muž využívá jako rolník, který obdělává svoje pole.
V roce 1644 se Kristina stává plnoletou a je uznána za královnu, korunovace je kvůli válce u Torstensona odložena. Kancléř Oxenstierna postupně zjišťoval, že královniny a jeho názory se začínají rozcházet. Například na jednání o míru se Svatou říší římskou do vestfálského města Osnabrück vyslal svého syna, aby argumentoval proti. Naopak Kristina vyslala svého vlastního delegáta Johana Adlera, chtěla mír za každou cenu. Ten byl nakonec podepsán v roce 1648, čímž skončily veškeré evropské náboženské války, kterou rozpoutala defenestrace královských místodržitelů v Praze, vzepření se násilné rekatolizaci českých zemí a bitva na Bílé hoře. Z této války získalo Švédsko jako odškodnění 5 milionů tolarů, ze kterých bylo především zaplaceno vojsko. Dále získalo Západní Pomořansko, Wismar, arcibiskupství Brémy a biskupství Verden, čímž získali křeslo a hlas ve sněmu Svaté říše římské.
Ještě před podepsáním míru obsadila švédská armáda Malou Stranu při bleskovém útoku. Hned jak se to královna dozvěděla, přikázala Karlu Gustavovi, aby obsadili Pražský hrad a zaměřili se na uměleckou sbírku Rudolfa II. jako na jejich válečnou kořist. Měli ji vyhradit pro švédskou korunu. Dalším dopisem nařizovala vzetí nejcennějších kusů do úschovy. Tato sbírka byla považována za ztělesnění panovnického uměleckého chápání. A nebyla sama, kdo po ní toužil a kdo využil příležitosti. I Maxmilián I. Bavorský si odvezl 1500 vozů s uměleckými předměty a Sasové 50 vozů.
Švédsko si odvezlo celkem 500 obrazů, 70 bronzových soch, 370 vědeckých přístrojů, 400 indických kuriozit, stovky korálů, slonoviny, drahých kamenů, jantaru a dalších věcí. Mezi ně patřily bronzové plastiky rudolfinského dvorního umělce Adriaena de Vries ze zahrad Valdštejnského paláce, Rudolf II. jako Vertumnus, Codex Argenteus (Stříbrná Bible), Codex Gigas (Ďáblova Bible), rožmberská knihovna, díla Leonarda da Vinciho, Rafaela, Tiziana, Rubense a nespočty dalších uměleckých předmětů. Den po skončení rabování byl podepsán vestfálský mír. O tomto faktu dodnes panují pochybnosti, protože není zcela jasné, kdy konvoj opustil území Českého království. Před podepsáním míru je to považováno za válečnou kořist, po podepsání míru je to loupež.
Codex Gigas
Tyto umělecká díla nebyla jediná, která si Švédové odvezly. Vyplenili i knihovny jezuitů u Sv. Mikuláše, premonstrátů na Strahově, zámecké knihovny Dietrichsteinů z Mikulova a jezuitskou knihovnu v Olomouci, vzali si i stříbrné rakve Pernštejnů.
Předměty byly po Vltavě a Labi dopraveny do Meklenburska a následně přes Baltské moře do Švédska. Koncem listopadu 1648 dorazily sbírky do pevnosti Dömitz, kde přečkaly zimu. Následující rok v dubnu doputovaly do Švédska, kde byly rozvezeny do královských paláců, největší část skočila v Gripsholmském paláci. Proti tomuto jednání podali císařští vyslanci na mírových jednáních důrazný protest, ale neuspěli.
Korunovace proběhla až v roce 1650 a korunovační průvod byl tak dlouhý, že když první kočáry dorazily do Storkyrkanu, tak poslední ještě neopustily Jacobsdal. Následující rok prodělala nervové zhroucení, který by se dnes klasifikoval jako syndrom vyhoření. Také si stěžovala na špatný zrak, křivá záda a trpěla vysokým tlakem. Historici dnes spekulují o popisu vzhledu Kristiny, protože většina informací nejsou více než drby. Její současníci ale například shodují, že měla rozdílně vysoká ramena.
Nikdo z dvorních lékařů jí nedokázal pomoct. Až francouzský lékař Pierre Bourdelot, který přijel do Švédska roku 1652. Nevěřil v pouštění žilou, místo toho doporučil dostatek spánku, teplé koupele a zdravá jídla. Požádal jí o odstranění knih z jejích komnat a ukončení jejího tvrdého studia. Bourdelot nenápadnými prostředky měnil její dosavadní styl smýšlení.
Kristina začala komunikovat s Antoniem Macedem, tajemníkem a tlumočníkem portugalského velvyslance. Zajímala se o katolictví a katolické vědce, jako byli Koperník, Brahe, Kepler a další. Do Švédska za ní přijeli Paolo Casati a Francesco Malines, jezuité vzdělaní v přírodní vědách a teologii. Přibližně v polovině května se Kristina, vychovaná luteránka, rozhodla stát katoličkou. V únoru 1654 oznámila radě svůj plán abdikovat. Původně žádala 200 000 rikstalerů ročně, místo toho dostala panství Norrköping a ostrovy Gotland, Öland, Ösel a Poel a Wolgast a Neukloster v Meklebursku a Pomořansku.
Ale její víra nebyla jediný důvod její abdikace, druhý byl rostoucí nespokojenost s její vládou. Byla totiž velmi marnotratná a rozdávačná. Během 10 let její vlády ustanovila 17 nových hrabat, 46 baronů, 428 nižších šlechticů a zvýšila počet šlechtických rodin na dvojnásobek. A ke šlechtickému titulu náleží správná apanáž, aby tohoto dosáhla, prodala nebo zastavila korunní majetek, který měl roční výnos 1 200 000 rikstalerů.
Abdikace proběhla v červnu 1654, kdy byly Kristině na ceremoniálu na hradě Uppsala postupně odebírány veškeré její regálie. Karel Gustav byl korunován později téhož dne a Kristina krátce na to opustila rodné Švédsko v pánském oblečení. Dánsko projela jako hrabě Dohna. Učinila tak kvůli špatným vztahům mezi Švédskem a Dánskem, nemohla si být jistá bezpečnou cestou. Již před svou cestou Kristina sbalila a poslala do zahraniční cenné knihy, sochy, obrazy a tapisérie ze Stockholmského hradu. Tím značně zmenšila jeho podklady, ale zároveň je zachránila od požáru, který později hrad postihl.
Kristinina abdikace
Při cestě navštívila Filipa III., vévodu z Holštýnska-Gottorpu, který měl dvě dcery. A protože byla toho názoru, že její bratranec by se měl oženit, poslala mu dopisy, v nichž mu doporučila vévodovy dcery. Karel věřil jejímu doporučení a oženil se s Hedvikou Eleonorou. Na nějaký čas se usadila v jižním Nizozemsku v Antverpách. Navštěvovala ji tu tehdejší smetánka Evropy – rakouský arcivévoda Leopold Vilém, princ de Condé, velvyslanec Pierre Chanut a další. Každý večer pořádala večírky. Když jednoho dne došly peníze, prodala nějaké své tapisérie a šperky. Když ani to nepomohlo, pozval ji arcivévoda do svého paláce v Coudenbergu.
V prosinci 1654 konvertovala ke katolické víře, pokřtěna byla jako Kristina Augusta a přijala jméno Kristina Alexandra. Svou konverzi tajila pro případ, že by se švédská rada rozhodla jí přestat platit alimenty. To udělala až o rok později, kdy se svým doprovodem 255 lidí a 247 koní vyrazila na cestu do Itálie. V Hofkirche pak oznámila svůj přechod ke katolicismu, na oslavu byla uvedena opera L'Argia od Antonia Cestiho. Ferdinanda Karla, rakouského arcivévodu, to tenkrát málem zruinovalo. Když dorazila do Vatikánu byla na několik měsíců jedinou starostí papeže a jeho dvora. Na její počest se konaly slavnosti, ohňostroje, souboje, akrobacie a šlechtici soupeřili o její pozornost.
Kristina se usadila v Palazzo Farnese, které patřilo vévodovi z Parmy. Zde navázala velmi blízký vztah s kardinálem Decio Azzolino, zůstal ale pouze veskrze přátelský, přestože Kristina k němu nejspíš chovala hlubší city. Dokonce změnila oblečení, začala prozměnu nosit šaty s tak hlubokým výstřihem, že byla pokárána papežem. V této době se také dozvěděla, že Švédsko zabavilo všechny její příjmy, protože konvertovala.
Ambice bývalé královně rozhodně nechyběly. Rozhodla se stát prostředníkem mezi Francií a Španělskem v jejich sporu o Neapoli. A to tak, že ji sama pomocí francouzských vojsk dobude a bude jí vládnout. Po své smrti plánovala odkázat korunu Francii. Při návštěvě Paříže, kde měla jednat s králem, šokovala místní dámy svým mužným vzhledem a chováním, volnou konverzací a vystupováním, kdy například tleskala v divadle, zkřížila si nohy a podobně. Dohodu s Ludvíkem XIV. nakonec úspěšně uzavřela a on ji doporučil jako Neapolskou královnu. Pro ni to znamenalo finanční nezávislost a pro Francii po její smrti neapolskou korunu. Ke korunovaci ovšem nikdy nedošlo.
Svou popularitu si zničila popravou Monaldeschiho, bývalého velitele francouzské strany v Římě, ve svých bytech v paláci Fontainebleau. Byla totiž přesvědčena, že jí zradil. Protože Monaldeschi patřil do její družiny, měla plnou pravomoc k jeho popravě, přesto se stala pro mnoho zemí nežádoucím hostem. Nakonec se vrátila do Říma a usadila se v paláci Riario.
Když v dubnu 1660 zemřel její bratranec Karel Gustav, jeho synovi bylo teprve 5 let, rozhodla se vypravit do Švédska, aby v případě smrti dědice mohla znovu převzít trůn. Jenže jako katoličce jí to duchovenstvo odmítlo povolit. Kněží v jejím doprovodu nesměli sloužit mše. Nakonec odešla do Norrköpingu a podruhé se zřekla trůnu. O dva roky později se vrátila do Říma, kde zůstala čtyři nekonfliktní roky, než ji další stížnosti a obvinění donutili vrátit se do Švédska. Tentokrát ale obdržela dekret, který ji nařizoval držet se pouze ve švédském Pomořansku. Rozhodla se proto zůstat v Hamburku, kde se dozvěděla o zvolení nového papeže Klementa IX. Na jeho počest uspořádala oslavu, která rozzuřila místní luterány natolik, že po Kristině stříleli a pokusili se jí zajmout. Musela prchnout v přestrojení zadními dveřmi.
Vrátila se zpět do Říma, stále se považovala za královnu a velmi se zajímala o divadlo. Když nový papež Inocenc XI. zakázal ženám vystupovat na jevišti a zpívat nebo nosit dekolty, Kristina se jich zastala a nechala je hrát ve svém paláci. Napsala také rozhořčený dopis francouzskému velvyslanci poté, co byla zrušena práva francouzských hugenotů. Přiměla papeže Klementa X., aby zakázal zvyk pronásledovat Židy ulicemi během karnevalu. Celý život byla k přesvědčení ostatních velmi tolerantní.
Kristina Švédská, potrétována ve stáří
V jejích posledních letech života se změnila, Francois Maximilian Mission ji popsal následovně: „Je jí přes šedesát let, je velmi malé postavy, mimořádně tlustá a korpulentní. Její pleť, hlas a tvář jsou mužské. Má velký nos, velké modré oči, blond obočí a dvojitou bradu, ze které jí vyrůstá několik chomáčků vousů. Její horní ret trochu vyčnívá. Její vlasy jsou světle kaštanové barvy a dlouhé jen na dlaň; nosí je napudrované a neučesané, zježené na hlavě. Je velmi usměvavá a ochotná. Jejímu oblečení byste sotva uvěřili: pánské sako z černého saténu, sahající až ke kolenům a zapnuté až na knoflíky; velmi krátká černá sukně a pánské boty; místo kravaty velká mašle z černých stuh; a pásek pevně stažený pod břichem, který až příliš dobře odhaloval jeho kulatost.“
Christina onemocněla ve dvaašedesáti letech po návštěvě chrámů v Kampánii, již v té době trpěla cukrovkou. Rozvinula se u ní akutní streptokoková bakteriální infekce a poté i zápal plic s vysokými horečkami. Zemřela v dubnu 1689 v Palazzo Corsini. Pohřbena byla v bazilice sv. Petra ve vatikánských jeskyních. Jako svého dědice jmenovala Azzolina, který ale zemřel pouhé dva měsíce po ní. Jeho jediným dědicem byl jeho synovec, který Kristininy umělecké sbírky velmi rychle rozprodal.
Její sexuální orientace byla diskutována za jejího života i po ní. Existují vášnivé dopisy, které psala několika ženám. Její současníci jí malovávali jako lesbu, prostitutku, hermafrodita a ateistku, těžko říct, co bylo horší. Nejspíše udržovala vztahy i s několika muži. Dle popisu jejího vzhledu se někteří historici domnívali, že mohla být intersexuální osobou. To vedlo v roce 1965 antropologa Carla Hermana Hjortsjö k vyšetření jejích ostatků. Na základě tohoto průzkumu a zpráv jejích lékařů, kteří zaznamenali její menstruaci, konstatoval, že měla typicky ženskou strukturu těla.
Některé z příznaků by tak mohly být způsobeny syndromem polycystických vaječníků, komplexní multiendokrinní poruchou zahrnující hirsutismus (růst ochlupení mužského typu) v důsledku zvýšené hladiny androgenních hormonů a abdominální obezitu v důsledku defektů receptorů inzulínového hormonu. Autorka Veronica Buckley mimo jiné naznačila, že její nízké chápání potřeby většiny společenských norem, malá touha jednat, oblékat se nebo dodržovat jiné společenské normy a její preference nosit, jednat a dělat pouze to, co považovala za logicky praktické, naznačují, že mohla mít pervazivní vývojovou poruchu, jako je autismus.
Zdroje:
Veronica Buckley, Christina Queen of Sweden: The restless life of a European Eccentric
