Šarlota Meklenbursko-Střelická: byla britská královna skutečně černoška?

Princezna Sofie Šarlota Meklenbursko-Střelická se narodila v roce 1744 jako nejmladší dcera vévody Karla Ludvíka Fridricha Meklenburského a princezny Alžběty Albertiny Sasko-Hildburghausenské. Navzdory jejímu zasnoubení s budoucím králem Anglie Jiřím III. se jí dostalo pouze průměrného vzdělání, což vyvolalo v její budoucí zemi obavy. Rodiče jí proto rychle najali učitele z řad významných osob, kteří jí měli vzdělání doplnit. Takoví jako Burchard Genzmer či Friderike Elisabeth von Grabow ji vzdělávali v literatuře, botanice a jazycích. Rozšířili jí znalosti také z dovedností jako jsou tance, zpěv, vyšívání, vedení domácnosti a náboženství.

Jiří III. nastoupil na trůn ve svých dvaadvaceti letech. Před tím byl zamilovaný do Sarah Lennoxové, kterou si chtěl vzít. Jenže jeho matka neměla pro jeho lásku velkého pochopení. Nakonec se tedy podvolil, že se ožení podle jejího výběru a se Sarah se rozešel. Ale to mu nezabránilo v častých avantýrách. Jeho poradci a matka ho nemohli nechat dlouho svobodného. Jako manželku mu proto vybrali o pět let mladší Šarlotu, která pocházela z malého bezvýznamného vévodství. Předpokládali, že nebude mít žádné zkušenosti ani zájem o politiku či mocenské intriky. Jejich odhad byl správný a Šarlota se na příkaz svého manžela do politiky skutečně nemíchala.

Oslavy zasnoubení trvaly tři měsíce, teprve poté vyrazila Šarlota za doprovodu svého bratra vévody Adolfa Frederika a britské eskorty na obtížnou cestu do Anglie. Cestou je zasáhly tři bouře na moři, než se jim podařilo zakotvit v Harwichi. V září 1761 se král poprvé osobně setkal se svou nevěstou, svatba proběhla v St. James Palace v královské kapli šest hodin po jejím příjezdu do Londýna, oddal je tradičně arcibiskup z Canterbury Thomas Secker. O dva týdny později se ve Westminsterském opatství konala korunovace.

Šarlota z počátku neuměla moc dobře anglicky, proto se povětšinou styděla mluvit na veřejnosti. V soukromí ale byla prý velmi komunikativní, takže tento svůj nedostatek brzo překonala. Ani ne rok po svatbě se narodil jejich první potomek Jiří. V té době ještě jako oficiální rezidence královského páru sloužil právě St. James Palace, jenže král zakoupil nedaleký Buckingham House, který poskytoval mnohem více soukromí. Kolem roku 1762 se tam král s královnou přestěhovali, Šarlota si tuto rezidenci natolik oblíbila, že se jí začalo říkat Královnin dům. Zde se také narodila většina z jejích 15 dětí. Ani jedno těhotenství si neužívala a toužila, aby toto období skončilo. Jiří, i přes svou pověst podivína a despoty, byl Šarlotě celé manželství věrný a hleděl si jí.

Vše ovšem nebylo zalité sluncem, jak se mohlo na první pohled zdát. A jak se říká, za vším hledej ženu. V tomto případě spíše tchyni. Z dopisní korespondence mezi Šarlotou a jejím bratrem Karlem vyplývá její frustrace, osamělost a komplikovaná povaha vztahu mezi ní a královnou matkou. Augusta, královna matka, jí neustále ztěžovala a znesnadňovala život na britském dvoře. Trvala na přísném dodržování protokolu, čímž Šarlotě značně zasahovala do navazování nových kontaktů. Dokonce jí vybírala sloužící a dvorní dámy, většina z nich měla sloužit jako donašeči a Augustini špioni.

Jenže na rozdíl od Augusty upřednostňovali Jiří se Šarlotou více neformální a domácí život. Často se zdržovali na svých venkovských panstvích v Kew a Richmondu. To u některých dvořanů, zvyklých na přísnou etiketu a projevy vznešenosti vyvolávalo značné pobouření. Lady Mary Cokeová si například stěžovala, když se král, královna, její bratr princ Ernest a lady Effinghamová sami procházeli Richmondem.

Jiří i Šarlota byli obdivovatelé hudby, zvláště německých komponentů. V roce 1764 přijel do Londýna osmiletý Wolfgang Amadeus Mozart, byl pozván na královský dvůr, kde mu Johann Christian Bach, syn Johana Sebastiana Bacha, předložil obtížná díla Händela, Bacha a Ábela. Královna s králem byli uchváceni, vše zahrál bez chyby. Později Mozart věnoval královně šest sonát známých jako Opus 3.

Svůj slib o tom, že se nebude přímo vměšovat do politiky Šarlota dodržela… Tak jak by ho dodržela jakákoli jiná žena. Její vliv byl velmi diskrétní a nepřímý, doporučovala osoby na úřady a informovala se například na německé otázky. Mezi ně patřila i válka o bavorské dědictví a je více než pravděpodobné, že to byl právě její vliv, který přiměl krále v roce 1785 podpořit britskou intervenci v konfliktu mezi Josefem II. a Karlem Theodorem.

Další královninou zálibou byla botanika. Objevitelé jako James Cook či sir Joseph Banks přiváželi ze svých cest neustále nějaké nové rostliny a královna se postarala o jejich řádné pěstování. Jedna z exotických květin tak dokonce nese její jméno – Strelitzia reginae. Královna byla také mecenáška umění, je po ní pojmenován vzor pro zdobení porcelánu – Queen Charlotte. Také nezahálela a založila sirotčince a stala se patronkou Generální porodnice – dnes Queen Charlotte's and Chelsea Hospital.

Královna také založila tradici zdobení stromku v Británii a jejích koloniích. Nejprve zdobila pouze jednu tisovou větev, jak to bylo tradicí v jejím rodném Meklenbursku-Střelicku, poté spolu se svými dvorními dámami zpívala koledy a rozdávala dárky. V roce 1800 uspořádala velkou vánoční party pro děti všech rodin ve Windsoru, jedna větvička už nestačila. Nechala donést celý strom, který nechala ozdobit pozlátkem, sklem, ozdobami a ovocem. Zdobení stromku se poté stalo populární mezi šlechtou a brzy se rozšířilo po celé Británii.

Jenže pak nastal zvrat. Král onemocněl duševní nemocí mezi říjnem 1788 a březnem 1789. Trpěl nejspíše porfyrií, což je dědičná metabolická porucha, jejíž projevy zahrnují červený až hnědý nádech zubů a moči, ustupující dásně, takže nemocný člověk má pak tzv. upíří zuby. Porfyrie také způsobuje poškození nervů a neklid s psychotickými stavy. U horších forem se může projevit i epilepsie. Další možnou diagnózou je bipolární porucha.

Šarlota byla změnou chování svého manžela zděšena a po jednom z jeho záchvatů s ním odmítala zůstat o samotě. V té době začaly boje mezi Šarlotou a jejím synem, budoucím králem Jiřím IV. Jiří neinformoval svoji matku o příjezdu doktora Warrena, který měl vyšetřit krále. Syn Jiří chtěl otce převést do Kew a matku poslat do Královnina domu nebo do Windsoru. Ta se mu ale postavila a trvala na tom, že kam půjde král, půjde i ona. Nakonec byla královna odvezena do Kew odděleně od svého manžela. Pravidelně ho s dcerami navštěvovaly, přestože to nebyly zrovna příjemné návštěvy. Král je pořád objímal a odmítal je pouštět.

Konflikt mezi královnou a princem z Walesu se nadále stupňoval, navzájem se podezřívali z touhy převzít regentství. Pokud by se králova nemoc stala trvalou měl by se regentem stát Jiří, byl už totiž plnoletý. Šarlota ho proto podezírala, že se snaží pomocí doktora Warrena prohlásit krále za duševně nemocného a převzít regentství. Naopak stoupenci prince Jiřího podezřívali královnu, že chce prohlásit krále za duševně zdravého, aby jí jmenoval regentkou a poté ho prohlásit za duševně nemocného a převzít regentství.

V roce 1789 byl uzákoněn nový regentský zákon, který ustanovil prince z Walesu regentem v případě, že by se král trvale zbláznil a královnu jako poručnici pro samotného krále, jeho dvůr a nezletilé děti. To celý konflikt mezi matkou a synem ještě vyostřilo. Skandál nastal ve chvíli, kdy se Šarlota rozhodla nepozvat svého syna na koncert konaný na oslavu uzdravení krále. Toho se hned chytly různé plátky, které chrlily královninu karikaturu jako nepřirozenou matku. Na to reagoval deník The Times, který to označil za nejvíce urážlivý útok na královnu. Nakonec se přece jen se synem z královniny inciativy v březnu 1791 udobřili.

V důsledku královy nemoci a útoků na její osobu, se Šarlotina povaha změnila. Najednou měla prudší povahu, nechtěla se ukazovat na veřejnosti, dokonce ani na koncertech, které tak milovala. Trochu útěchy nalezla v plánování a dekorování nové rezidence – Frogmore House. Avšak o několik let později, v roce 1804 se královo zdraví opět zhoršilo, což mělo za následek zhoršení manželských vztahů. Šarlota se nyní svému manželovi úplně vyhýbala, spala v oddělené ložnici, jedla odděleně a odmítala s ním trávit čas o samotě.

V roce 1811 se králův stav natrvalo zhoršil a jeho syn Jiří se plně ujímá regentství. Šarlota dostává do péče svého nemocného manžela, kterého ale nemůže kvůli jeho občasným násilnickým reakcím často navštěvovat. Předpokládá se, že se od roku 1812 neviděli. Během regentství svého syna, musela navíc královna zastávat i roli první dámy v zastoupení, protože princ a jeho manželka se odcizili. Byla tak hostitelkou na oficiálních recepcích svého syna, například na slavnostech pořádaných na oslavu porážky Napoleona. Postupem času její popularita upadala a na jedné recepci v roce 1817 se jí dav dokonce posmíval.

Zemřela o rok později v Kew, kde jí držel její nejstarší syn za ruku. Její manžel byl v takovém stavu, že si nejspíše ani neuvědomil, že Šarlota zemřela, byl již slepý, hluchý, chromý a duševně nemocný. Následoval ji o rok později. Šarlota se stala nejdéle sloužící manželkou v historii Británie, dohromady tento titul nosila 57 let a 70 dní.

O částečně africkém původu po letech vyrukoval znovu Netflix se seriálem Královna Šarlota: Příběh Bridgertonových, kdy do její role obsadil černošku. První taková domněnka, ze které seriál nejspíše čerpá se objevila v roce 1929 v knize Racial Mixture as the Basic Principle of Life vydanou německým historikem Brunoldem Springerem. Usoudil tak na základě jejího alternativního portrétu od Allana Ramsayho a dobových popisů jejího vzhledu, kdy byla popisována jako žena se širokými nosními dírkami a těžkými rty. Jamajsko-americký amatérský historik J.A. Rogers se se Springerem v jeho knize Sex and Race: Volume I z roku 1940 shodl, tvrdil, že královna musí být míšenka či černoška. Její portréty však nebyly nijak atypické pro danou dobu a nelze je považovat za důkaz jejího skutečného vzhledu.

Zastánci této teorie se také opírají o deník barona Stockmara, osobního lékaře Leopolda I. Belgického, který navštívil dvůr dva roky před královninou smrtí. Popisuje ji jako malou, křivou, s opravdovou mulatskou tváří. Otázka je, nakolik je jako zdroj důvěryhodný, protože stejně nelichotivě popisuje i Šarlotiny děti. Stockmar byl navíc jediný, kdo měl během jejího života narážku na její vzhled. Další vodu na mlýn přilil Mario de Valdes y Cocom, genealog, který tvrdil, že tyto rysy zdědila po své předkyni Madraganě, milence portugalského krále Alfonsa III., ta měla být buďto Maurkou nebo mozarabkou, což Valdes mylně interpretoval jako černošku. Madraganu a Šarlotu dělí celkem 15 generací, jakýkoli genetický přenos od předka tak vzdáleného by byl natolik zředěný, že by na její vzhled neměl prakticky žádný vliv. Navíc Maur se během středověku nepoužíval k popisu rasy, jak si Valdes myslel, ale k vyjádření náboženské příslušnosti. Madragana byla nejspíše iberského původu.

Většina historiků se shodne, že ač je toto tvrzení mezi širokou veřejností populární, zakládá se na špatném výkladu jednoho obrazu, domněnce, že nejspíše nikdy neexistující černošské geny se přenesly patnáct generací a jednom nepříliš důvěryhodném deníku. Historik Andrew Roberts popisuje tato tvrzení jako „naprostý nesmysl“ a připisuje jejich veřejnou popularitu váhání historiků otevřeně se k nim vyjadřovat kvůli jejich „kulturnímu faktoru trápení“. Takže milý Netflixy, je mi líto, ale opět špatně.

Zdroje:

https://www.stoplusjednicka.cz/sarlota-meklenbursko-strelicka-cerna-kralovna-na-britskem-trunu

https://en.wikipedia.org/wiki/Charlotte_of_Mecklenburg-Strelitz

https://nypost.com/2021/11/13/real-queen-bridgerton-wasnt-biracial-but-she-was-a-badass/