Článek
Instituce harému se v polygamních státech jako byla Osmanská říše, Čína, Indie, Persie a další, nevyskytovala tak často jak se může zdát. Vydržovat si více žen totiž bylo poněkud nákladné. Nejznámější harémy pochází z Osmanské a Perské říše.
Slovo harém pochází arabského slova haram – zákaz. Do harému byl mužům vstup přísně zakázán, směl vstoupit jedině panovník. A jak harém vypadal? Bylo to místo plné mramoru, drahých kovů a krásných květin, dalo by se říci taková zlatá klec. Ženy, které do něj jednou vstoupily, už se nikdy nedostaly ven. Žily si v luxusu a měly vše, co potřebovaly – lázně, skleníky, zahrady, jídelny, pokoje, nádvoří… Bylo to takové město ve městě pouze pro ženy.
Harém byl, co se týče složení, velmi pestrý. Byly zde otrokyně z různých částí světa, manželky, konkubíny, ale také sultánova matka. Měl poměrně jednoduchou hierarchii, ale postavení žen v něm bylo značně nejisté. Vše záleželo na oblíbenosti u panovníka. Ten mohl dát kteroukoli ženu popravit, ale také z ní udělat svoji konkubínu nebo dokonce manželku. Nejvyšší postavení a respektu se dostávalo sultánově matce, následovala jeho první manželka a poté další manželky, včetně jejich ženského příbuzenstva. Po manželkách přišli na řadu jeho dcery a synové do věku dvanácti let, pak museli z harému odejít. Až po nich jsou v hierarchii služebnice a kurtizány.
Každá obyvatelka měla svou funkci. Nejvíce bylo gedik – služebné, které nabízely hostům fíky, naklepávají polštáře a jinak se starají o pohodlí. Lepší postavení pak měli odalisky – poskytovali hudební doprovod, tanec a jinou zábavu. Ikabaly přišly do styku i se samotným sultánem, staraly se o sexuální předehru. Panovník od nich většinou odcházel za manželkami splnit své povinnosti, tj. zplodit co nejvíce potomků. Pak tu také měly své místo gözde neboli konkubíny, což byly aktuální sultánovy favoritky v posteli. Naproti tomu kadin sloužily jako sultánovy důvěrnice, radil se s nimi a měl rád jejich osobní blízkost. Ne všechny ženy ale byly předurčeny pro sultána, některé měly být provdány za významné politiky.
V harému se nacházeli také muži, říkalo se jim eunuchové, a to z toho důvodu, že byli vykastrovaní. Nesměli totiž jakkoli ohrozit sultána či nějak „naředit“ jeho vliv. Všechny děti musely být jen a pouze sultána. Jednalo se jak o bílé otroky z Balkánu, tak o černé eunuchy z Etiopie a Súdánu. Ti se těšili větší důvěře, o své genitálie přišli totiž úplně. Tito muži se zde starali o zásoby, přiřazování pokojů, korespondenci a fungovali jako osobní stráž.
Postavení žen, jak už bylo výše zmíněno, nebylo pevné a mohlo se měnit v závislosti na sultánově vůli či momentální náladě. Ženy tu pilně studovaly, aby stoupaly v hierarchii a žebříčku oblíbenosti. Stačila správná, trefná odpověď a žena mohla zaujmout sultána. V opačném případě mohla také skončit o hlavu kratší. Například sultán Ibrahim I. nechal utopit 280 žen ze svého harému.
Ženy v harému měly velmi významný vliv na chod státu, sultán měl toto místo jako útočiště, kde mohl odpočívat a relaxovat. Činil zde různá rozhodnutí, ženy navíc fungovaly jako překladatelky, tuto funkci často vykonávaly prosté gedik. Čímž měly možnost zaujmout. To, jak přeložily různá diplomatická psaní rozhodovalo o budoucích válkách, a to, jak odcházel sultán z harému spokojený zase ovlivňovalo státní politické klima. Tyto ženy se těšily větší důvěře než sultánovi rádci.
V Osmanských dějinách existuje období zvané sultanát žen, které existovalo v 16. a 17. století. Začíná příchodem konkubíny Roxelany, pocházela z Ukrajiny, odkud byla unesena Tatary a prodána jako otrokyně do paláce v Topkapi. Sultánem byl Sulejman I., kterého zaujala svou krásou a důvtipem natolik, že jí nejen psal básně, ale učinil ji i svou čtvrtou manželkou. Měla ovšem postavení hlavní manželky v nástupnické linii. Roxelana se přejmenovala na Hürrem Sultan, přijala islám a dostala titul „hlavní choť“. Tento titul pak používaly i její nástupkyně. Byla to jedna z nejmocnějších žen osmanských dějin, přijímala cizí posly, vyslance, odpovídala na dopisy panovníků a výrazně ovlivnila tehdejší zahraniční politiku. Zanechala po sobě také architektonickou stopu v Istanbulu, Mekce, Medíně a Edirne v podobě mešit, lázní a merdes.
