Článek
Narodila se jako Lucie Bernardová v roce 1912 v městečku Châtenay-sur-Seine do rodiny chudých farmářů. Protože byla chytré dítě, její rodiče doufali, že se stane učitelkou na základní škole. Lucie ale mířila výš. Odešla studovat do Paříže na Sorbonnu, jednu z nejprestižnějších univerzit na světě. V Paříži viděla rozdíl mezi chudším venkovem a okázalým městem a začala se zajímat o rovnost. Žila v Paříži v pokoji služebné a ve velké chudobě, někdy pracovala jako servírka, někdy jako suplující učitelka v mateřské škole. Postupně se z ní při studiích stala komunistka. Po dokončení školy nastoupila přece jen jako učitelka, ale na lyceu ve Štrasburku, kde vyučovala dějepis.
V roce 1936 navštívila olympijské hry v nacistickém Německu. Hitlerovy aktivity ji značně znepokojovaly. Přesto nepřestala toužit po dalším vzdělání a chystala se odjet na stipendium do New Yorku. Jenže vypukla válka.
Někdy v té době potkala Raymonda Samuela, který si kvůli antisemitismu změnil příjmení na Aubrac. Jeho rodiče byli odvezeni do koncentračních táborů, kde později zemřeli. Pár měsíců nato se vzali. Raymond patřil k vojákům, kteří bránili Francii, jenže ta na jaře 1940 po devíti měsících bojů nedokázala dál vzdorovat a do zajetí padlo asi dva miliony francouzských vojáků, mezi nimi i Raymond.
Lucie si velmi dobře uvědomovala, že jakmile manžela převezou do německého zajateckého tábora, jeho šance na jakoukoliv záchranu je téměř nulová. Nejprve se musela dostat do Sarrebourgu, kde byl Raymond zadržován. Pohybovat se v době války po Francii mimo služební povinnosti nebylo zrovna nejjednodušší. Nakonec si vymohla krátkou návštěvu, kdy Raymondovi předala propašované léky vyvolávající příznaky horečky. Jak si totiž Lucie spočítala, uprchnout z nemocnice je mnohem lehčí než z vězení. Z nemocnice ho pak propašovala v převleku, aniž by vzbudila nejmenší podezření. Vyfoukla nacistům vězně prakticky pod nosem. Pár se nakonec uchýlil do Lyonu, který byl stále svobodný.
Lucie získala místo na dívčí škole Edgara Quineta a Raymond pracoval jako inženýr. Odmítali porážku Francie a novou vládu. Na podzim roku 1940 se v Clermont-Ferrand setkala s Emmanuelem d'Astierem de la Vigeriem, který hledal lidi ochotné „něco udělat“, spolu s filozofem Jeanem Cavaillèsem. Tato malá skupina přijala název La Dernière Colonne (Poslední pilíř či opora, překl. autora).
leták francouzského odboje
Samuel velel polovojenským skupinám, než se pod vedením generála Delestrainta stal jedním z vůdců Tajné armády. Lucie pracovala na vydávání undergroundových novin a specializovala se na pomoc zatčeným při útěku. Několik let se jim dařilo žít dvojí život, jenže v březnu roku 1943 byl Raymond zatčen. Přesvědčil Gestapo, že pouze prodával zboží na černém trhu a byl tak na kauci propuštěn. V červnu téhož roku ho zatkli znovu, tentokrát spolu s vůdcem odboje Jeanem Moulinem. Tentokrát se mu nepovedlo uniknout pomocí výmluv, oba byli mučeni a Moulin krátce poté na následky zranění zemřel. Raymond měl být postaven před popravčí četu.
Do akce se tak musela zapojit Lucie. Vymyslela geniální a velmi, velmi riskantní plán. Hodlala využít jednoho ze zvláštních zákonů Francie. Vězeň odsouzený k popravě měl právo na svatbu se ženou, která s ním byla těhotná, aby byla zachována legitimita dítěte. Čistou náhodou totiž čekala jejich druhé dítě.
Navštívila věznici Montluc v Lyonu, kde se setkala se samotným Klausem Barbiem, Řezníkem z Lyonu. Vydávala se za bohatou dámu z vyšší společnosti a tvrdila, že je s Claudem Ermelinem (Raymondovo falešné jméno, které používal) zasnoubená a těhotná. Barbie sice zůstal neoblomný, ale Lucii se podařilo získat sympatie jednoho z vojáků. Apelovala na Gestapo, aby se její snoubenec mohl zachovat čestně a mohli se vzít předtím, než bude popraven. Nakonec si vymohla povolení.
Svatba se měla uskutečnit 21. října v sídle Gestapa, kam měli Raymonda převést v dodávce spolu s dalšími vězni. Auto se nikdy k sídlu nedostalo. Podle Luciina plánu ho přepadla malá skupina odbojářů, kteří pomohli všem vězňům uprchnout. Lucie a Raymond byli od té doby hledaní a museli se skrývat. Střídali jeden bezpečný úkryt za druhým, až je na začátku února 1944 vyzvedlo letadlo RAF a odvezlo do bezpečí Londýna, kde o dva dny později porodila holčičku.
Lucie Aubrac
Po válce se vrátili do Francie, kde Lucie zasedala v Poradním shromáždění nové francouzské prozatímní vlády. Později se vrátila k práci učitelky, nejprve vyučovala na Lycée d'Enghien, poté v Maroku a v Římě. Nadále bojovala za svobodu a podporovala další iniciativy usilující o odstranění diskriminace. Zapojila se například do boje za nezávislost Alžírska.
Později se objevila tvrzení, že Raymond byl informátorem a poskytl gestapu informace, které v roce 1943 vedly k zatčení jeho spolubojovníka Moulina. Toto tvrzení začal šířit Barbieho právník, který byl v té době souzen za své válečné zločiny. V reakci na tato obvinění sepsala Lucie vlastní paměti, v nichž vylíčila své působení v odboji. V roce 1996 jí byl za její zásluhy udělen Řád čestné legie – nejvyšší francouzské vyznamenání. Až do své smrti v roce 2007 Lucie svými příběhy cestovala po celé Francii, aby se s mladými lidmi na všech úrovních vzdělávání podělila o své zkušenosti Odboje.
Zdroje:
