Článek
Předpokládá se, že se svátek vyvinul z keltského svátku Beltain, kdy se zapalovali ohně na oslavu Slunce, zrození, nového začátku v přírodě a očisty od všeho starého. Slavil se přechod z temné poloviny roku do světlé. Pálení ohňů bylo slaveno hlavně v oblastech s německým obyvatelstvem, zde byla tato noc slavena jako Valpuržina. V ostatních částech Čech, Moravy a Slezska bylo častější zapalovat ohně až k 24. červnu v průběhu noci svatojánské, případně se topila Morana. Vliv na vznik tohoto svátku měli inkviziční procesy v 17. století.
Svátek se nejspíše ve větším slavit až v průběhu 19. století, kdy jsou zaznamenané první snahy církve tento „pohanský“ svátek zakázat. Ve snaze to alespoň trošku pokřesťanštit, pojmenovali tuto noc Filipojakubská. Za druhé světové války byl tento svátek zakázán kvůli nočnímu zatemnění. V době vlády komunistické strany se svátek zase ohnul, tak aby vyhovoval jejich narativu. Z pálení čarodějnic se tak staly vatry míru.
Valpuržina noc
Tuto noc mají temné síly větší moc než kdy jindy, proto před nimi musí lidé ochránit sebe, svou domácnost a dobytek. V tomto období se dobytek vyhání na pastviny, a právě tato rychlá změna mohla pro něj přestavovat obrovské zdravotní riziko, které pastevci přisuzovali právě zlým silám. Čarodějnice se měli podle nich v tuto noc slétat sabaty, kde posilovaly svou moc, aby mohly uhranout dobytek, snížit dojivost či seslat nemoci a neštěstí na lidi.
Proti čarodějnicím se lidé chránili různě, kropili dům svěcenou vodou, před vrata zapichovali pruty a trní, na prahy se dávala čerstvá tráva, jejíž stébla musela čarodějnice spočítat či pokládání svěcených předmětů na místa, kudy by mohla zlá moc vniknout dovnitř. Oheň se napřed pálil na vyvýšených místech, tento oheň se měl hořet výhradně ze dřeva a měli ho zapalovat pouze mladí lidé, jejich čistota ještě znásobila účinky plamenů. Pokud byl oheň zapálen z jiných věcí, mohli být zlé síly spíše přivolávány než odpuzovány Lidé také ohně přeskakovali a mysleli na věci, kterých se chtějí zbavit, aby poté získali nové schopnosti a zkvalitnili si život. Mezi ně mohli patřit schopnosti jako umění naslouchat, rozpoznat nekalost, naučit se říkat ne či se zbavit závislostí.
Popel se poté používal jako hnojivo na pole. K tomuto zvyku se postupně přidalo ještě zapalování proutěných košťat, která byla vyhazována do vzduchu. To mělo odradit čarodějnice od příletu. Oharky z těchto košťat se sbírali a nosili domů, protože se věřilo v jejich ochranou moc. Upálení figuríny čarodějnice byl další zastrašovací způsob, který byl s největší pravděpodobností inspirován inkvizičními procesy. V některých krajích se místo čarodějnice upaluje Morana, pohanská bohyně smrti, kterou uctívali Slované a Baltové. Na jaře končí její vláda, tak se topí nebo upaluje.
Tato noc měla pro naše předky i další význam – slavili plodnost. Muž a žena odcházeli v předvečer svatojakubské noci do lesa, kde si postavili přístřešek a zde spolu strávili noc. O pozitivní soulad se v tuto noc měli snažit hlavně páry, které se snažili o dítě. Pokud je počaté v průběhu této noci má mít celý život štěstí. Páry si mají připravit bohaté občerstvení a uspořádat pro sebe pořádnou oslavu.
V tomto období se také mohla uzavírat zkušební manželství na rok a den. Během tohoto období partneři zjistili, zda se k sobě hodí, pokud ne po uplynutí doby se prostě rozešli. Z této doby pochází také nejspíš tradice polibku na prvního máje pod rozkvetlou třešní. V Rakousku se do dnešních dní dochoval zvyk vysýpání cestičky lásky. Bílé vápno se vysypává mezi jednotlivými staveními, v nichž bydlí milenci. Na prvního máje ráno, tak všichni ví, kdo s kým chodí a samozřejmě se také odhalují nevěrníci.
Zdroje:
