Smutná pravda o Bílé paní Rožmberské: byla obětí domácího násilí

Perchta z Rožmberka se narodila roku 1430 do velmi vlivné české šlechtické rodiny. Její otec Oldřich byl její hlavou a spravoval rozsáhlé panství, které se mu v době husitských zmatků podařilo proměnit v dominium. Zvládal totiž vždy stát na té správné straně. Stal se tak mocný, že konkuroval Jiřímu z Poděbrad na post českého krále. Oldřich byl konzervativní katolík, tím se tudíž řídila celá jeho rodina včetně žen. Těm bylo vyhrazené podřízené postavení, přesto si žily v přepychu a pohodlí, doprovázené početným fraucimorem a služebnými.

Perchta měla tři bratry a tři sestry, díky způsobu výchovy na rožmberském dvoře měli mezi sebou mimořádně dobré vztahy, které se později ukázaly být užitečné. Oldřich měl pro všechny své děti přesné plány o jejich budoucnosti. Chlapci se měli dát na politickou dráhu (u Jošta se mu to nepovedlo, stal se biskupem). Děvčata se měla stát nástrojem sňatkové politiky, v těch časech naprosto běžný jev, hlavně mezi českou a moravskou šlechtou.

V šesti letech zemřela Perchtina matka Kateřina z Vartenberka, a ta tak byla dána na výchovu své tetě Perchtě z Kravař. Dostalo se jí neobyčejně dobrého vzdělání, mluvila česky, německy, latinsky, znala rytířskou literaturu a naučila se vést šlechtickou domácnost. Také se mohla účastnit různých slavností a setkávat se s významnými hosty. Jedním z takových hostů byl i Aleš ze Šternberka se svým synem Petrem, do kterého se Perchta zamilovala. Oldřich ale s výběrem své dcery nesouhlasil, měl pro ni mnohem výhodnější partii. Jeho soupeření s Jindřichem z Poděbrad rod zadlužilo, a tak dojednal sňatek s Janem V. z Lichtenštejna. Byl to rakouský Němec a patřil mezi přední moravskou šlechtu vlastnící rozsáhlá panství v Mikulově a Valticích. Takové příbuzenství s nejbohatším moravským rodem bylo více než výhodné i pro tak mocný rod, jakým byli Rožmberkové. Toto osudové rozhodnutí mělo na svědomí další nešťastný vývoj Perchtina života.

Od svatby se snažila svého otce Perchta odradit. Zjistila, že k ní, trpělivé a jemné dámě, se on se svou surovou a sobeckou povahou vůbec nehodí. Přesto se svatba mezi Perchtou a Janem odehrála na Krumlově v roce 1449. Jan si poté svou manželku odvezl k sobě na mikulovské panství. Až zde Perchta odhalila realitu ještě horší, než si dovedla ve svých nejdivočejších snech představit. Krom tyranského manžela, vyvdala i tyranskou tchyni a dvě švagrové, Alžbětu a Barboru, která nejspíše trpěla jakousi psychickou chorobou. Sama Perchta ji označovala za bláznivou. Nějaký čas se snažila v duchu své přísně křesťanské výchovy být dobrou podřízenou manželkou. Už o necelý rok později začala psát však otci dopisy, později i oběma bratrům. Právě těchto dochovaných 32 dopisů je důkazem manželských svárů a nenávisti mezi Janem a Perchtou a vypovídají o hrůzách a strádání, která musela vytrpět.

Perchta byla prý ubytovaná v malé hradní síni, bez otopu a bez peřin. Veškeré hmotné věno, které si sebou přivezla jí totiž zabavila tchyně Hedvika z Pottendorfu, nádobí, stříbro, plátno, šaty… Zbyli jí pouze její sloužící, kteří jí věrně sloužili a starali se i o její bezpečnost. Zprvu se zdálo, že problémy způsobuje především rozdílný životný styl a hrubiánská povaha jejího manžela, ale další dopisy odhalují jiné závažné důvody, které nebylo v Perchtině síle vyřešit. Její otec se, při domlouvání sňatku s Lichtenštejny, zavázal vyplatit věno 1000 kop grošů. Zoufalá finanční situace Rožmberků mu ale neumožnila vyplatit všechno najednou, a tak se domluvil na splátkách. Ty však ale vázly. Lichtenštejnové při uzavírání sňatku s bohatým věnem nepochybně počítali a teď se jim nedostávalo.

„Také prosím o to věno, abyste mu je dali, neboť o něm stále mluví.“

Rodina ovšem nereagovala a Perchtina situace se postupně zhoršovala. Perchta tedy hledala pomoc u místního purkrabího. Jenže zjistila, že ten to „táhne“ s paní Hedvikou, jak sama zmiňuje, muchlovali se přímo před ní a připojili k tomu i její švagrové! Všichni čtyři se prý scházeli potají v hradní věži… To bylo nanejvýš skandální.

Perchta se i musela zadlužit, protože peníze, které jí sem tam rodina poslala nestačily a od svého manžela se nedočkala ani groše. Postupně proti ní bylo podněcováno i místní služebnictvo a byly jí upírány i základní potřeby, takže trpěla hladem a zimou a stala se z ní prakticky žebračka. Přesto její dopisy zůstaly bez odpovědi či byla vyzývána k větší pokoře a k trpělivosti. Pohled na věc změnili Rožmberkové až po nějakém čase, když jim došlo, že za konflikty nemůže Perchta, která se pouze málo snaží. Pravděpodobně to také dost postrčily zvěsti, které se začaly šířit po okolí, že ji rodina nechala napospas tyranovi. Skandál si nemohli dovolit. Její bratr biskup Jošt už byl ze zoufalství orodovat u krále Jiřího z Poděbrad. Snažili se zasáhnout i jiní šlechtici. Podezřelý Rožmberkům byl také fakt, že se Jan snažil zabránit odjezdu Perchty do Krumlova.

Perchtě se dokonce donesly řeči, že se ji tchyně pokouší otrávit a začala se bát o svůj život, psala dopisy na všechny strany. Toto bylo adresováno jejímu otci: „A milý pane, byla jsem od dobrých lidí varována, abych se měla na pozoru před manželovou matkou, neboť se domlouvají, aby mne otrávili, ale bojí se mojí čeledi, aby Vám to neudala.“ Jan se snažil zbavit i jejího služebnictva, protože jak sama Perchta zmiňovala, byli by nežádoucími svědky. Že se tak nestalo, bylo nejspíš díky moci Rožmberského rodu.

Po donesení této zprávy už museli Rožmberkové zasáhnout. Je možné, že právě dopisy Perchty jim posloužily jako hlavní zbraň. Několik se jich totiž nedochovalo, je proto pravděpodobné, že obsahovaly informace o připravovaném zločinu. Poté, co zajistily Perchtě lepší životní podmínky, byly nejspíše zničeny, aby nepadly do nepravých rukou. Také to mohl být důvod pokračující nenávistí mezi manželi. Jan s největší pravděpodobností nevěděl, že dopisy byly zničeny.

Rožmberkové také vyrovnali dluhy a její bratr Jindřich navštívil svého švagra a sestru, aby zjistil, jak se věci skutečně mají. Nejspíše proběhla ostrá výměna názorů, ale postavení paní Perchty se tak skutečně zlepšilo a měla mnohem větší volnost. Také věno bylo dorovnáno. V roce 1452 tak mohla odjet na svatbu své sestry v Krumlově. Pobyt v rodině byl pro ni skutečnou vzpruhou a s návratem domů do Mikulova nijak nespěchala. Na nějaký čas také odjela k Jindřichovi do Jindřichova Hradce, aby mu pomohla s výchovou dětí. K manželovi se vrátila až po delším čase.

I přes to, že Jan s Perchtou se spíše nesnášeli, než milovali, zplodili spolu dvě děti, které bohužel zemřely v dětství, Alžbětu a Andrease. Jan z Lichtenštejna zemřel v roce 1473, kdy si prý nechal Perchtu ke své smrtelné posteli zavolat. Ta odmítla, kdo by se jí divil. Po jeho smrti se vrátila na jihočeská panství a starala se o děti svých zemřelých bratrů. Byla také velmi aktivní v charitě a její popularita mezi poddanými jen stoupala. Zemřela v roce 1476, přežila manžela, obě své děti a všechny své bratry. Byla pohřbena v rodinné hrobce Lichtenštejnů ve vídeňském kostele Panny Marie.

Perchta byla jako Bílá paní identifikována tak trochu omylem. Bylo to částečně díky dopisům dochovaným v rožmberském archivu v Třeboni a částečně dílem historika Bohuslava Balbína (1621–1688). Ten po přečtení těchto dopisů o pohnutém osudu paní Perchty nabyl dojmu, že právě ona je Bílou paní z Rožmberka. Dokonce ji ztotožnil na jednom z obrazů v Jindřichově Hradci (sám totiž před tím údajně Bílou paní viděl), na kterém je žena v bílých šatech, ovšem ty jsou z jiné doby, než ve které žila Perchta. Tento omyl si neuvědomil, a tak vznikla souvislost mezi Bílou paní z Rožmberka a Perchtou.

Zdroje:

Osudy českých šlechtičen, Slávka Poberová, 2023

Záhadné postavy českých dějin, Vladimír Liška, 2015

https://cs.wikipedia.org/wiki/Perchta_z_Rožmberka