Článek
Středověký křesťan měl žít podle církevních pravidel, které definovali staří mnichové a poustevníci, jmenovitě například sv. Augustus a Tomáš Akvinský. Sice se tu a tam objevila nějaká myšlenka antických filozofů, ale nejuznávanější hodnotou byla zdrženlivost, a to na straně žen i mužů. Ovšem zcela jinak, než bychom si dnes mysleli, a zároveň poněkud rozporuplně. Církev si uvědomovala, že lidé musí mít sex, jinak lidstvo zanikne. Když už je ovšem nutností, stanovila si pravidla, za jakých to není hříšné.
Vše začalo biblickým příběhem o Adamovi a Evě, kde Eva svedla Adama, aby si ukousl jablka. To definovalo ženu sice jako slabou, ale zároveň tu, co svádí k sexu, a muže jako sváděného, odhodivšího všechen zdravý rozum a tím pádem neschopného ženě odolat. Ženy musely být neustále umravňovány, protože svým fyzickým touhám podléhaly častěji než muži.
Pravidlo číslo jedna: pár musel být oddán! Cizoložství bylo církví odsuzováno a považováno za vážný hřích. Další pravidla, která si církev nastavila byla: vyhnout se nahotě a souložit pouze v nočních hodinách a co nejméně (v žádném případě se účastníci nesměli bavit), muž měl mít na starosti veškerou aktivitu, žena měla být pouze pasivním účastníkem (nejlépe pokud se jí to vůbec nelíbilo). Byl také povolen pouze jeden typ polohy, a to takový, kde byl muž dominantní, tzv. misionářská poloha. Ostatní polohy, např. „psí způsob“, nebo ty, kde je žena takzvaně „nahoře“, byly považovány za hříšné a zrůdné.
Při aktu navíc nesměly probíhat žádné něžnosti, při kterých by žena mohla prožívat přílišnou slast a trvat tak na častějším pohlavním styku. Aby toho všeho nebylo málo, sex měl podle církve probíhat pouze za účelem plození dětí a jen ve vybrané dny. Zpočátku těchto dní bylo poměrně málo, pouze dva až pět dní do měsíce. Toto se postupně rozvolňovalo, některé dny ale zůstaly – víkendy, Velikonoce, Vánoce a další církevní svátky. Církev také velmi rychle stanovila, co je nepřirozené a abnormální. To se týkalo hlavně homosexuality, která byla například v antických časech naprosto běžná, ale i autoerotika nebo orální sex z člověka udělal sodomitu. Ve zkratce vše, co způsobovalo rozkoš nebo potěšení ze sexu, bylo hříšné.
Postupně si ale církev uvědomila, že udržet pohlavní styk pouze v manželství a v tak omezeném rozsahu může znamenat hrozbu pro společnost, hlavně pro mladé panny. Věřili totiž, že by mladí, takzvaně „nevyřádění“ muži mohli obrátit pozornost právě k nim. Církevní hodnostáři se proto rozhodli přivřít obě oči a vzít to ozkoušenou cestou. Právě v této době vznikají městské lázně, ve kterých se objevují lazebnice, ženy poskytující širokou škálu služeb, tj. koupele, masáže, bylinkářství, léčitelství, ale i erotické služby. Také se jim říkalo „počestné děvky“. Mimochodem, syn Karla IV.,
Václav IV., byl těmito lazebnicemi přímo posedlý. Na něj se ale nikdo skrz prsty nekoukal, tady totiž platilo pravidlo o svádějící ženě a sváděném muži. Ti tak vlastně za nic nemohli.
Lazebnice v lázních
Ale ani církevní služebníci se neřídili vlastními pravidly, například ve 14. století v Praze. Existuje dokument Protocollum visitationis archidiaconatus Pragensis z let 1379-1382, který obsahuje výslechy farářů, vikářů, oltářníků, zvoníků a sakristiánů. Jsou také doplněné o výpovědi osadníků a jiných významných osob, např. úředníků. A tady to začíná být zajímavé. Na otázku, zda mají problém se svými církevními služebníky, odpovídali, že mají problém s knězi a jejich sexualitou. Konkrétně například jeden kněz otevřeně žil s konkubínou, druhý kněz ve svém vlastním domě dokonce provozoval nevěstinec, jiný kněz často navštěvoval sexuální pracovnice, když byl pak konfrontován církví, poznamenal pouze, že jí vždy po aktu hned zaplatí a vyžene. Další kněz byl přistižen in flagranti v nevěstinci a když bleskurychle utíkal, zapomněl se jaksi obléct, takže pobíhal po pražských ulicích zcela nahý, kde ho viděli všechny jeho „ovečky“.
Další z důkazů, že v případě sexu platilo, že pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala, jsou poutnické odznaky, které dostávali poutníci, kteří dokončili cestu nebo se jí zúčastnili. Většina z těchto odznaků jsou normální, některé jsou však dost obscénní. Tyto odznaky zobrazují vulvu, jak samotnou, tak i mezi penisy. Liší se svým obsahem, některé zobrazují vulvu s korunou držící hůl ve tvaru penisu a jiné penisy nesoucí vulvu v procesí. Tyto odznaky nejspíše symbolizují to, že k sexu mohlo dojít i na pouti. Lidé, kteří pouť absolvovali, byli totiž pod plnou shovívavostí, což znamenalo, že všechny spáchané hříchy (jako třeba sex) byly odpuštěny. Také nám ukazují, že středověcí lidé se nebáli ukázat zájem v sexu a dokázali mít v tomto směru i smysl pro humor.
Odznak poutníků s vulvou a penisy
Zajímavá je také situace, do které se dostala v roce 1394 Eleanor Reichner v Londýně. Ten měl tou dobou pevně stanovená místa, kde smí a kde nesmí sexuální pracovnice provozovat své řemeslo. A Eleanor byla chycena uvnitř zdí City, kde toto bylo zakázané. Při výslechu vyšlo najevo, že normálně vídá klienty v okolí Toweru, kde je povoleno míti sex. Z výpovědi ovšem vyplývá velmi překvapivá věc, Eleanor se původně jmenovala John Reichner, ale roky žije jako žena a pracuje jako nevěstka v Londýně a Oxforshiru. Ale to že je trans, nebo že je nevěstka, nebylo to, co ji dostalo před soud. To bylo jen a pouze provozování řemesla na špatném místě.
Sex pro normálního středověkého člověka nebyl tak soukromou záležitostí jako pro nás dnes. Tehdy jednu místnost obývalo několik osob, klidně i několik generací. Pokud tak nechtěli riskovat v místnosti plné lidí, hledali si nějaké klidné místečko někde v přírodě. Což bylo rozhodně snazší na venkově než ve městě. Nejpravděpodobnější tedy je, že lidé byli zvyklí kolem sebe slyšet či vidět sex.
Tomu nebyli ušetřeni ani lidé z vyšších vrstev. V jejich ložnici se běžně pohybovalo služebnictvo, komorníci, úředníci a někdy také návštěvy. Aby tak měli manželé alespoň nějaké soukromí, kupovali si postele, které měly nebesa a závěsy, které mohli zatáhnout. Vládnoucí rodina nebyla o samotě dokonce ani při svatební noci, při té byli přítomni svědci, kteří mohli dosvědčit, že došlo k požadovanému aktu a vládnoucí rod bude pokračovat. Také dosvědčili to, že je sňatek platný. Bez sexu nebyl sňatek naplněn.
Ceremonie o svatební noci
To, že sexualita nebyl nijak choulostivou záležitostí, ukazují také zvyklosti, které se praktikovaly například při anulování manželství. To totiž bylo možné, pokud by byl jeden z manželů impotentní či neplodný. Neplodnost šla po nějaké době nepočetí dítěte prokázat. Ale jak prokázat tu impotenci? Nestačilo totiž prohlásit, že manžel je impotentní. To by se ženy mohly rozvádět jen proto, že se jim manžel nelíbí. Ve středověku neměli žádné vhodné lékařské testy, tak to dokazovali „ručně“. Skupina vážených městských paniček měla za úkol vzrušit daného muže. Byly instruovány mu ukázat ňadra, třít jeho mužství či použít jiných zbraní. Pokud se muž ani tak nevzrušil, byl prohlášen impotentním a sňatek byl zrušen.
Ve středověku byla sice nastavena pravidla, ale lidé si žili primárně podle svého a sexu si užívali plnými doušky. Lze říci, že tehdejší smýšlení o sexu bylo mnohdy otevřenější než dnes. Platilo tak pravidlo, že církevní ideály míní, člověk mění.
