Článek
V období 9. a 10. století neměl papežský stolec zrovna nejlepší období, papeži se na trůně střídali jako na běžícím pásu. Mezi lety 896 a 904 byl dokonce každý rok jiný papež. Nejprapodivnější příběh se odehrál jistému Formosovi, jeho příběh začal jmenováním kardinálem v roce 864. Ambice a touha po církevní kariéře ho zavedly nejprve do Bulharska, tam navázal dobré vztahy s místním králem, a následně do Francie, kde se potkal s vládnoucím karolinským rodem. Karlu II. Holému, zakladateli a králi Západofrancké říše, doručil dopis, v němž ho papež Jan VIII. zval Říma, kde ho měl korunovat císařem Svaté říše římské.
Jenže politické intriky té doby se nevyhnuly ani královo vlastní rodině, jeho bratr král Východofranské říše Ludvík II. Němec si na císařskou korunu dělal také zálusk. Jeho nevlastní matka taktéž nesouhlasila s jeho korunovací, chtěla říši pro svého syna Ludvíka. Formosus tušil začátek konfliktu, a proto se rozhodl zmizet z Říma. Cestou vydrancoval několik klášterů, asi aby do svého exilu v Tours nedorazil s prázdnou. Brzo mu ale papež rozkázal se do Říma vrátit, ale Formosus se nedostavil, proto byl exkomunikován z církve. Papež se i nejspíš bál, že Formosa hromadí v Bulharsku moc a usiluje tam o arcibiskupský úřad. Boris Křtitel, bulharský vládce, opravdu chtěl, aby se Formosus stal arcibiskupem v Bulharsku, oficiálně k jmenování nikdy nedošlo.
Arnulf Korutanský
Papež Jan VIII. proti němu obvinění, do karet mu nahrával fakt, že tehdy nemohl arcibiskup zastávat úřad na dvou místech najednou. Obžaloval Formosa také ze příčení se císaři a spiknutí proti papežské stolici. Využil proti němu i vydrancované kláštery. Formosus neváhal a vydal se do Konstantinopole, kde se setkal s korutanským vévodou Arnulfem, nemanželským vnukem Ludvíka Němce. Pro papeže, který podporoval Karla Holého, to byla pouze voda na jeho mlýn.
Aby se Formosus vyhnul trestu, rozhodl se s papežem uzavřít v roce 878 dohodu – už nikdy se nevrátí do Říma a nebude vykonávat kněžské povinnosti. Vyhnul se vyobcování z církve, a protože se 9. století vyznačovalo značnou turbulentností, po smrti Jana VIII. byl Formosus novým papežem Marinem I. znovu jmenován do funkce arcibiskupa. Změny nastaly také na trůnu Svaté říše římské. K moci se dostal Karel III. Tlustý, který sjednotil větší část říše. Do opozice se proti němu postavil jeho synovec Arnulf snažící se o převrat. Nakonec strýce z trůnu odstranil, i když mu značně dopomohl fakt, že Karel dostal mrtvici a abdikoval. Boj o císařskou korunu začal a rozhodnout o vítězi měl papež.
Někdy v této době zvolila kardinálská konkláve Formosa papežem. Není známo, co k překvapivé volbě vedlo, ale nejspíš to mělo co dočinění s volbou císaře a politickými intrikami kolem. Císařskou korunu získal v roce 891 Wido ze Spoleta, tedy sok Formosova favorita Arnulfa. Wido pak donutil Formosa pomazat nejen jeho jako císaře, ale i jeho syna Lamberta. Roku 894 proběhla bitva, kdy se Arnulfovi podařilo dobýt celé území na sever od Pádu a na lombardských městech si vynutil uznání za krále. Wido mezitím zemřel a vdova Algitrude unesla papeže Formosa – snažila se ho donutit, aby uznal Lamberta císařem.
Císař Lambert (druhý zleva)
Arnulf proto podnikl druhé tažení do Itálie a Formosa osvobodil. Bitvu proti němu vedla Agiltrude, jejíž plán byl zbavit se všech karolinských vládců a získat bývalé státy říše pro svého syna. Jenže prohráli a Arnulf byl v únoru 896 korunován císařem Svaté říše římské. Jenže co čert nechtěl, u nového císaře, se projevila jeho dědičná choroba, ateroskleróza, která způsobila mozkovou příhodu, ochrnutí a následně i neschopnost vládnout. Zpátky do Německa ho odnesli na nosítkách, o tři roky později umírá. V Itálii sice zanechal svého levobočka Ratolda jako vzdorokrále, ale k ničemu to nebylo. Na scéně se znova objevuje Lambert a získává úplnou kontrolu na Itálií.
V dubnu 896 umírá papež Formosa, není dochováno, proč zemřel, možná to bylo věkem, dožil se úctyhodných osmdesáti let, další teorie naznačují přemíru stresu z nastalé situace, otravu, či vzbouřený dav. Konkláve zvolilo nového papeže, Bonifáce VI., devadesátiletého starce, který se na papežském stolci udržel pouhých patnáct dní. Dalším zvoleným papežem byl Štěpán IV., zde nepochybně Lambert využil svého vlivu, aby volbu ovlivnil. Lambert byl počátkem roku 897 zvolen císařem a toužil po pomstě na nenáviděném Formosovi. A k té využil právě svého papeže Štěpána.
Byla svolána synoda neboli shromáždění představitelů církve, během které se měl odehrát soudní proces s bývalým papežem Fromosou a Lambert ho tam chtěl osobně. Nechal proto jeho již sedm měsíců mrtvé tělo exhumovat z hrobky, posadit na papežský stolec, odít do papežského roucha a ověsit dalšími insigniemi. Pro všechny zúčastněné to musela být děsivá a nechutná podívaná. Takové zacházení s tělem papeže bylo něco neslýchaného. Papež Štěpán odříkal všechna Formosova provinění, včetně těch, které proti němu vznesl kdysi papež Jan VIII. Formosus byl shledán vinným, byly mu strhány všechny posvátná roucha a odznaky. Navíc mu byly uťaty tři prsty, ty, jimiž žehnal světu.
papež Štěpán VI.
Synoda dospěla k závěru, že Formosovo papežství je neplatné a zrušila veškeré jeho výnosy. Jeho tělo nechali pohřbít v obyčejném rouchu na hřbitově pro cizince. Ale Lambert požadoval ještě větší ponížení, Fomosovo tělo znovu vykopali, svázali, zatížili a hodili do Tibery. Císař byl spokojen, ale to netušil, že závěrečné dějství teprve přijde.
Římem se jako vlna prohnaly nepokoje spojené se Štěpánem VI. sedícím na papežské stolici, lidé ho považovali za hanobitele ostatků, k tomu všemu Tibera vyplavila ostatky Formosa a městem se začaly šířit zvěsti, že koná zázraky. To vedlo k povstání, kdy lid svrhl a uvěznil papeže. Jeho konec nebyl šťastný, neznámý pachatel ho v létě 897 uškrtil v kobce.
Co se dělo pak, připomínalo trošku pohádku O šíleně smutné princezně. Konkláve rychle zvolilo nového papeže Theodora II., který svolal sněm a nechal kompletně anulovat závěry a nařízení synody mrtvých, tím byl Formosus rehabilitován, důstojně pohřben se všemi papežskými náležitostmi ve Svatopetrské bazilice. V roce 898 byl zvolen nový papež Jan IX., který nejen potvrdil stanovisko Theodora II., ale i exkomunikoval sedm kardinálů účastnících se synody a zakázal je v budoucnu pořádat.
Pod Lambertem se znovu začala kývat židle, pokud je Formosovo panování platné, tak může být platná i císařská korunovace Arnulfa. Rozhodl se proto uspořádat v Ravenně koncil, kde se sešlo sedmdesát biskupů a dohodli se s Lambertem, že ho uznají císařem, pokud on uzná rehabilitaci Formosa. Přímo s papežem se pak Lambert ještě dohodl, že se on a všichni po něm jdoucí císaři se budou spolupodílet na volbě papeže, jako to bývalo za starých dob vládců z karlovského rodu. Oboustranně výhodná dohoda, že? Lambert si své vítězství moc dlouho neužil, zemřel týž rok. Byl s největší pravděpodobností zavražděn.
Když se na papežský stolec dostal Sergius III., jeden z biskupů, kteří se účastnili Formosova odsouzení a přežili, došlo k dalšímu zvratu. Anuloval Formosovu rehabilitaci, potvrdil jeho odsouzení a nechal na hrobku Štěpána VI. vytesat pochvalný epitaf. Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil. Tak nějak se uzavírá osud jednoho ambiciózního papeže, který neměl klid ani po smrti.
Zdroj:
https://www.stoplusjednicka.cz/synoda-mrtvych-proc-nechal-papez-stepan-viii-soudit-mrtvolu-sveho-predchudce
https://en.wikipedia.org/wiki/Lambert_of_Italy
https://en.wikipedia.org/wiki/Pope_Formosus
https://cs.wikipedia.org/wiki/Synoda_mrtvých
https://cs.wikipedia.org/wiki/Arnulf_Korutanský
