Článek
Nemocnice Fatebenefratelli je sama o sobě historicky významná, založena byla už v roce 1585 na Tiberském ostrově v Římě. Její nejzajímavější příběh se ovšem začal psát až v moderní historii. Na začátku 2. světové války Itálie přijala antisemitské zákony, což mělo na svědomí devět tisíc životů židovských obyvatel. Dalším následkem mimo jiné bylo vybudování židovského ghetta v blízkosti nemocnice. Podmínky v těchto ghettech se od těch nacházejících se na území okupovaném nacisty značně lišily, například rodiny od sebe nebyly rozdělovány.
Po vylodění spojeneckých vojsk na jihu Itálie se rychle začalo s transportem uvězněných židů do koncentračních táborů v Německu a Polsku. Takové deportace mývaly tragické následky, většina lidí je nepřežila. Když se o těchto skutečnostech dozvěděli doktoři nemocnice Fatebenefratelli, rozhodli se pomoci. A právě tehdy se zrodil Syndrom K.
Ředitelem nemocnice byl profesor Giovanni Borromeo. Profesor nikdy nesouhlasil s fašistickou ideologií, a proto odmítl dvě nabídky na vedoucí pozici v jiných nemocnicích, musel by totiž vstoupit do fašistické strany. Nemocnice Fatebenefratelli byla však pod záštitou církve a díky dohodám mezi ní a fašisty nemuseli na tyto zákony brát tolik ohled.
Giovanni Borromeo
Tento fakt napomohl k tomu, že v nemocnici mohla být umístěna vysílačka pro spojení s partyzány a jako lékaři zde sloužili židé či jiné mešiny. Nemocnice například umožnila pracovat židovskému lékaři Vittoriu Sacerdotimu pod falešnými doklady, zaměstnávala i antifašistického aktivistu Adriana Ossiciniho. Tito dva doktoři se na záchraně uprchlíků výrazně podíleli a díky nim víme, co se v dané nemocnici stalo. Doktor Sacerdoti byl prvním lékařem, který přijmul židovské uprchlíky jako pacienty.
Nemocnici neustále hrozila razie nacistů. Tomuto nebezpečí napomáhala i blízkost ghetta. Na to byly totiž podnikány zátahy. Jeden takový se stal v roce 1943 a židovští uprchlíci hledali útočiště právě v této nemocnici. Lékaři je schovali na speciální oddělení do karantény a všem byl diagnostikován onen syndrom, Syndrom K.
Toto označení vymyslel doktor Ossicini podle dvou nacistů, plukovníka Kesselringa, který vedl jednotky v Římě, a náčelníka Kapplera, který byl velitelem městské policie. Takto „diagnostikovaní“ uprchlíci byli pak pro personál nemocnice snadno odlišitelní od zbytku skutečně nemocných pacientů.
Syndrom K díky svému pojmenování připomínal Kochův syndrom neboli tuberkulózu. „Pacientům“ bylo doporučeno, aby vypadali nemocně a kašlali. Sestřenice doktora Sacerdotiho, která byla v nemocnici rovněž ukryta, později vzpomínala: „Když se nacisté objevili v nemocnici, někdo přišel do našeho pokoje a řekl: Musíte kašlat, musíte hodně kašlat, protože se bojí kašle. Nechtějí chytit strašlivou nemoc a nevstoupí k vám.“
Právě tato souvislost s tuberkulózou měla odradit nacistické vojáky od prohledávání nemocnice. Lékaři Němcům vysvětlili, že by se k místu, kde jsou hospitalizovaní pacienti se syndromem K, neměli moc přibližovat, protože se jedná o smrtící onemocnění. Tento smělý plán opravdu zafungoval a vojáci se nákazy obávali a nemocnici neprohledávali. Mysleli si, že se skutečně jedná o formu tuberkulózy či rakoviny. Němci byli znamí pro svůj strach z tyfu a tuberkulózy. Péči o pacienty s těmito chorobami nechávali na lékařích z řad vězňů.
Židovští „pacienti“ pak byli postupně přemisťováni do bezpečnějších úkrytů mimo nemocnici. Tento syndrom nezachránil pouze Židy, ale i politické disidenty a jiné režimu nepohodlné osoby. Neví se přesné číslo, kolik lidí bylo takto zachráněno. V porovnání s celkovými oběťmi války to není mnoho, ale přesto by se na tento statečný počin italského lékařského týmu nemělo zapomínat.
Zdroje:
