21. srpen 1968: Tanky rozdrtily sen o socialismu s lidskou tváří

Bohužel nejznámějším 21. srpnem v našich moderních dějinách zůstává rok 1968. Právě tehdy byl násilně ukončen nadějně se rozvíjející proces demokratizace tehdejšího socialistického Československa. Pražské jaro, které mělo přinést větší svobodu slova, politickou reformu, omezení cenzury a postupnou proměnu celého systému, dostalo v noci z 20. na 21. srpna 1968 tvrdou ránu.

Do Československa vtrhla vojska pěti států Varšavské smlouvy. Hlavní úlohu hrála sovětská armáda, kterou doplnily jednotky Polska, Maďarska, Bulharska a Německé demokratické republiky. Invaze byla zdůvodňována údajnou hrozbou kontrarevoluce a potřebou zabránit tomu, aby se Československo vymklo z dosavadního sovětského mocenského prostoru. V pozdějších letech se s tímto přístupem spojila takzvaná Brežněvova doktrína, podle níž měl Sovětský svaz právo zasáhnout v socialistické zemi, pokud podle jeho názoru hrozilo ohrožení socialismu. Pro Československo však začala noc, která změnila jeho dějiny.

Samotný vpád začal už v hluboké noci z 20. na 21. srpna. Transportní letadla začala přivážet sovětské jednotky na pražské ruzyňské letiště a další významná letiště v zemi. Krátce před půlnocí začaly maďarské jednotky obsazovat některé oblasti jižního Slovenska. Přes hranice mezitím proudily další kolony obrněné techniky.

Do rána se invazním vojskům podařilo obsadit prakticky celé území Československa. Československá lidová armáda přitom nedostala rozkaz k ozbrojenému odporu. Ministr národní obrany Martin Dzúr nařídil jednotkám zachovat klid a neopouštět kasárna. Československá armáda tak proti mnohonásobné přesile nezasáhla. Nešlo však o kapitulaci československého vedení. Politický odpor proti invazi měl teprve začít.

Ve chvíli, kdy se po československých silnicích pohybovaly první tankové kolony, zasedalo v Praze předsednictvo ÚV KSČ. Řešilo především přípravu mimořádného XIV. sjezdu strany a další politický vývoj. Ve 23:40 přišel na jednání předseda vlády Oldřich Černík a oznámil přítomným, že Československo napadla vojska Varšavské smlouvy. Krátce po půlnoci dorazil prezident Ludvík Svoboda společně s ministrem vnitra Josefem Pavlem.

Předsednictvo ÚV KSČ následně v poměru 7:4 schválilo Provolání všemu lidu Československa. V něm konstatovalo, že k vojenskému zásahu došlo bez vědomí a souhlasu nejvyšších československých představitelů, a vyzvalo občany, aby zachovali klid a nekladli invazním jednotkám ozbrojený odpor. Provolání se brzy dostalo do rozhlasového vysílání a miliony lidí tak mohly slyšet potvrzení toho, čemu mnozí stále nemohli uvěřit: Československo bylo obsazováno armádami států, které ještě nedávno označovalo za své spojence.

Rozhlas a televize se navzdory okupaci snažily pokračovat ve vysílání. Okupanti se jejich činnost pokoušeli přerušit, ale českoslovenští novináři a technici dokázali vysílání přesouvat na různá místa a udržet ho v provozu. Vedle domácího vysílání se zároveň objevila také okupační propaganda. Jednou z jejích známých platforem se stala rozhlasová stanice Vltava.

Ještě před rozedněním obsadily sovětské jednotky budovu ÚV KSČ. Při zásahu jim pomáhali také někteří příslušníci Státní bezpečnosti. Zadrženi byli první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, předseda vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, předseda Národní fronty František Kriegel, člen předsednictva ÚV KSČ Josef Špaček a tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář. Zatímco Mlynář zůstal v Československu, ostatní byli později odvlečeni do Moskvy.

Okupanti přitom potřebovali něco mnohem důležitějšího než jen vojenskou kontrolu ulic. Potřebovali politickou legitimitu. Skupina československých komunistických představitelů, která byla ochotná s okupanty spolupracovat, se ještě téhož dne pokusila přesvědčit prezidenta Ludvíka Svobodu, aby jmenoval takzvanou dělnicko-rolnickou vládu. Jejím vznikem by se okupace mohla pokusit získat zdání legality.

Svoboda však tento požadavek odmítl. Byla to pro sovětské vedení zásadní komplikace. Vojensky se invaze vyvíjela přesně podle jeho představ, politicky však zdaleka ne.

Do Československa postupně dorazily obrovské vojenské síly. Během prvního dne invaze šlo přibližně o 200 000 vojáků, jejich počet však během dalších dnů narostl zhruba na půl milionu mužů. S nimi přijely tisíce kusů těžké techniky. Na území Československa se postupně dostalo přibližně 6 300 tanků, kolem 2 000 děl a stovky bojových letadel. Přítomna byla také raketová technika.

Československo přitom nemělo proti této síle reálnou možnost vojensky obstát. Politické vedení navíc vědělo, že případný ozbrojený odpor by mohl znamenat obrovské množství mrtvých a mohl by vést k ještě krvavějšímu zásahu. Jenže skutečnost, že armáda nedostala rozkaz bojovat, rozhodně neznamenala, že se obyvatelé Československa s okupací smířili. Právě naopak.

Od prvních hodin okupace vycházely do ulic tisíce a postupně desetitisíce lidí. Nebyli ozbrojeni. Jejich zbraní se staly především slova, nápisy, odvaha a snaha okupantům co nejvíce zkomplikovat jejich práci. Lidé odstraňovali nebo přemisťovali názvy ulic, směrové tabule a označení důležitých míst. Některé směrovky přepisovali tak, aby okupační vojáky zmátli. Kolony tanků tak někdy bloudily a nevěděly, kam vlastně jedou.

Dav se shromažďoval kolem tanků a obrněných transportérů. Lidé se snažili vojákům vysvětlit, že Československo žádnou kontrarevoluci nepotřebuje a že je nikdo nezval. Mnohdy s nimi diskutovali, ptali se jich, proč přijeli a co jim bylo řečeno o situaci v Československu. Na zdech a tancích se objevovaly nápisy jako „Dubček“, „Svoboda“ nebo „Okupanti, táhněte domů!“

Někteří lidé si sedali před tanky a snažili se jejich postup zastavit. Jiní blokovali komunikace, zdržovali kolony nebo se snažili vojáky přesvědčit, aby odmítli poslouchat rozkazy. Protest postupně zasáhl také podniky a obchody. Lidé se připojovali ke stávkám a dávali okupantům jednoznačně najevo, že příchod sovětských a dalších vojsk nepřijali. Československo nebylo vojensky schopné invazi zastavit. Ale okupanti velmi rychle pochopili, že obsadit zemi neznamená získat její obyvatele.

Odpor však nezůstal vždy pouze u slov. Jedním z nejdramatičtějších míst prvního dne okupace se stala budova Československého rozhlasu v Praze. Rozhlas byl pro obyvatele jedním z nejdůležitějších zdrojů informací a okupanti se proto snažili dostat jeho vysílání pod kontrolu. Před budovou se shromáždily davy lidí, které se pokoušely zabránit sovětským vojákům v proniknutí dovnitř. Napětí postupně narůstalo a v okolí rozhlasu došlo ke střelbě.

Lidé, kteří ještě před několika hodinami stáli v ulicích a snažili se s vojáky diskutovat, byli najednou vystaveni skutečné palbě. Podle novějších historických výzkumů zahynulo v souvislosti s boji a střelbou v okolí rozhlasu 17 lidí. Celkem si první den okupace podle současných historických zjištění vyžádal 22 lidských životů. Nebyla to poslední krev, která měla být v souvislosti s okupací prolita.

21. srpen 1968 znamenal definitivní konec iluze, že Československo bude moci samostatně pokračovat ve své vlastní podobě socialismu. Pražské jaro bylo rozdrceno vojenskou silou. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ dostala zásah, ze kterého se už československý reformní komunismus nevzpamatoval.

Důsledky však byly mnohem hlubší. Československá společnost, která měla k Sovětskému svazu po desetiletí převážně pozitivní vztah, dostala okupací obrovský šok. Pro mnoho lidí se obraz Sovětského svazu jako spojence a osvoboditele definitivně změnil. Tanky, které přijely v srpnu 1968, se staly symbolem toho, že Moskva je připravena použít vojenskou sílu, pokud se některá ze socialistických zemí vydá vlastní cestou.

A právě tady je možné vidět jeden z největších paradoxů celé invaze. Po vojenské stránce byla operace úspěšná. Po politické stránce však zdaleka ne. Sovětskému vedení se podařilo během několika hodin obsadit Československo. Nepodařilo se mu však vytvořit vládu, která by okupaci věrohodně legitimizovala. Nepodařilo se ani přesvědčit obyvatelstvo, že vojska přišla zemi „zachránit“.

Naopak. Obyvatelé Československa dali okupantům velmi rychle najevo, že jejich přítomnost odmítají. A přestože se později podařilo odpor postupně potlačit, společnost se s okupací a jejími důsledky vyrovnávala ještě dlouho. Rok 1968 tak neskončil 21. srpna.

Pro Československo právě 21. srpnem začalo plíživě dvacetiletí normalizace.

ZDROJE: