Článek
Sedím v open space v Karlíně, středa odpoledne, monitor, sluchátka, klasika. Vedle mě kolega zase nadává na drahej nájem a na to, že se svými zhruba osmdesáti tisíci měsíčně sotva vyjde. V hlavě si protočím oči, i když navenek dělám, že poslouchám. Pro mě je sto tisíc v Praze prostě základ. Poslední roky mi plat dost rychle rostl, v IT to tak nějak šlo samo a všichni kolem mě berou podobně nebo víc. Začal jsem to brát jako normu. V duchu si to zjednodušuju na to, že kdo má míň a pořád jen nadává, tak v práci hlavně pije kafe a kouká do zdi.
Jak se z firemní bubliny stane norma
Večer jdu s partou na pivo do hospody u metra, kam chodíme skoro každý týden. Kamarádka je zdravotní sestra, spolužák z gymplu učí na střední, bratránek je řidič, pendluje mezi Plzní a Prahou. Objednáme si pivo, chvíli se bavíme o blbostech, ale pak se to zase stočí na peníze a na drahý bydlení. Já už jsem z toho tématu unavenej, přijde mi, že to řešíme pořád dokola. A tak z plezíru, ale dost vážně prohodím, že v Praze je stovka základ a kdo má míň a fňuká, si za to může sám. Čekal jsem možná smích nebo nějaký protest, ale nebyl jsem připravený na to, jak to vyzní.
U stolu nastane na chvíli ticho. První se ozve kamarádka – zdravotní sestra. Bere i s příplatky sotva polovinu toho, co já. Začne mi celkem konkrétně popisovat svoje dvanáctky, noční, neděle a k tomu to, že ještě doučuje, aby vůbec zaplatila nájem garsonky na okraji Prahy. Jak to říká, cítím, jak se ve mně zvedá odpor a jak se cítím napadenej. Začnu se bránit, automaticky, bez přemýšlení. Říkám, že „stačí se sebrat, naučit se něco líp placenýho“ a že se dá přestěhovat tam, kde jsou lepší příležitosti. Argumentuju tím, že mně se to přece povedlo. Učitel se do mě pustí, že ne každej má čas, energii, nervy a zázemí začínat od nuly. Začneme se dohadovat, u stolu je najednou napjatá nálada a vidím, jak bratránek radši mlčí a kouká do stolu.
Když tvoje pravda narazí na realitu
Domů jedu naštvanej. V hlavě si přehrávám, co kdo řekl, a přesvědčuju sám sebe, že jenom nechtěli slyšet pravdu. Říkám si, že jsem to možná řekl drsně, ale že podstata sedí. Jenže stejně mi to vrtá hlavou. Druhý den v práci to mezi řečí nadhodím kolegyni z HR, čekám spíš pochopení. Vysvětlím jí, jak jsme se pohádali, a zopakuju tu svou větu o „základu 100k“. Ona se na mě podívá dost vážně a řekne, že v naší vlastní firmě má recepční necelých pětatřicet, lidi na supportu čtyřicet až pětačtyřicet a často jedou směny a víkendy, aby to finančně zvládli. V tu chvíli mi docvakne, že tady, v té samé budově, kde chodím na obědy a porady, je spousta lidí, kteří se na stovku ani neblíží.
Po obědě sedím sám u kafe v kuchyňce a začnu si srovnávat, proč vlastně beru těch sto jako samozřejmost a měřítko pro ostatní. Dojde mi, že jsem měl mnohem jednodušší start, než si rád připouštím. Rodiče mi v Praze pomohli s bydlením, na vysoké jsem nemusel řešit, jestli zaplatím nájem, a mohl jsem chodit na kurzy programování zadarmo, protože mi je platili. Nemusel jsem po večerech makat někde na kase nebo na benzínce. Když si zkusím představit, že bych do toho měl ještě směny v nemocnici jako ta kamarádka, úplně jinak mi dojde, co po ní vlastně požaduju. Najednou mi ten můj výrok z hospody zní v hlavě strašně povýšeně. Cítím se trapně a stydím se, ale zároveň ve mně pořád zůstává takové nepříjemné napětí, neochota si nahlas říct, že jsem se prostě mýlil.
Privilegium, stud a první skutečná omluva
Večer si otevřu naši skupinovou konverzaci a vidím, že je tam nezvykle ticho. Normálně tam někdo něco napíše skoro každý den, ale po včerejšku nic. Dojde mi, že jestli to nechám být, tak to mezi náma zůstane. Chvíli koukám na prázdné okno zprávy a pak začnu psát. Napíšu dlouhou zprávu, kde přiznávám, že jsem to s tím „sto tisíc jako základ“ přehnal. Popíšu, že žiju v prostředí IT platů, mám podporu od rodičů a že jsem to nikdy pořádně nebral v potaz. Že jsem si zjednodušil cizí životy na nějaký líní lidi, co „jen pijou kafe a koukaj do zdi“. Odejdu od mobilu a když se k němu za chvíli vrátím, čeká tam odpověď od kamarádky. Napíše, že je ráda, že jsem to pochopil, a že o tom klidně můžeme mluvit dál, jen ne v těch zkratkách. Uleví se mi víc, než bych čekal.
V následujících týdnech si začnu víc všímat lidí kolem sebe. Řidičů, co mě vozí ráno do práce. Prodavaček, které vidím cestou pro svačinu. Uklízeček, co po nás každý večer uklízejí kanceláře. Najednou mi dochází, jak jsou důležití pro každodenní fungování města, ve kterém si já v klidu žiju svůj IT život. Když pak někdo v kanclu pronese něco podobného jako já dřív, zarazím se. Nepustím se do velkých proslovů, jen řeknu, že ne každej má stejné možnosti a zázemí a že nevidíme celý příběh. Svojí stovku přestávám vnímat jako nějaký „pražský základ“, spíš ji beru jako privilegium, které není samozřejmé a na které měla vliv spousta věcí, co jsem si nevybojoval sám. V hlavě mi pořád zní ta moje původní věta z hospody a beru ji jako vlastní připomínku, jak rychle se dá ztratit kontakt s realitou ostatních.
