Článek
Byl to obyčejný úterní večer. Seděli jsme s partnerkou u stolu a probírali, jak dlouho ještě vydrží kuchyň a podlaha. Firma, kterou jsme měli vyhlédnutou, zrovna volala, že mají volný termín na příští měsíc, ale zálohu potřebují do pátku. V aplikaci jsem měl předschválený úvěr. Řekl jsem, že když to vezmeme teď, nenecháme si ujít termín. Nebyl to rozmar, spíš pocit, že lepší šance dlouho nepřijde. Partnerka váhala, bála se dluhu, ale společný účet by to zvládl a já jsem to chtěl rozhodnout.
Peníze během chvilky, záloha zaplacená. Co by se pokazilo?
Žádost jsem v aplikaci vyplnil za deset minut. Ověření, podpis, potvrzení. Peníze byly během chvíle na účtu. Sazbu i splátku jsem si předem spočítal a vešlo se to do našeho rozpočtu. V nové práci se mi dařilo, i když jsem byl pořád ve zkušebce. Měl jsem pocit, že to bude v pohodě. Řekl jsem partnerce přesně, kolik zaplatíme měsíčně, jak to pokryjeme a že to zvládneme i s rezervou. Chvíli mlčela a pak kývla. „Ať ten termín nepropadne,“ dodala, spíš kvůli sobě než kvůli mně.
Druhý den jsem zajel do firmy a zaplatil zálohu šedesát tisíc korun. Ve smlouvě bylo, že když termín zrušíme, strhnou si dvacet procent z uhrazené zálohy na materiál a zbytek pošlou do sedmi dnů. Prošel jsem to očima, zeptal jsem se, jestli to tak bývá, a podepsal. Řekl jsem si, že rušit přece nebudeme. Doma jsme to večer trochu oslavili. Nic velkého, spíš úleva, že se to konečně pohne. Dětem jsem slíbil novou linku, zásuvky, které se nezasekávají, a pracovní desku, která se neloupe.
Na třetí den přišla rána a realita splátek
Třetí den si mě v práci zavolal šéf. Kvůli propadu zakázek ukončují některé pracovní poměry ve zkušební době a já jsem mezi nimi. Předal mi papíry a popřál hodně štěstí. Seděl jsem pak v autě a počítal v hlavě. Rozpočet, splátky, záloha, nájem. Ještě z parkoviště jsem volal do banky. Potvrdili mi, že mám právo do čtrnácti dnů odstoupit od smlouvy. Do třiceti dnů bych ale musel vrátit jistinu a navíc zaplatit úrok za dny, kdy jsem peníze měl. Najednou šlo o reálné závazky.
Zkusil jsem domluvit vrácení zálohy. Firma mi suše potvrdila to, co stálo ve smlouvě: dvacet procent je storno, zbytek pošlou do týdne. Po propočtu mi došlo, že na vrácení celé jistiny včas peníze nemám. I kdyby dorazilo osmdesát procent zálohy, na celou částku by to nestačilo. Večer jsme s partnerkou seděli nad účtem a psali si, co můžeme pozdržet a co ne. Došlo nám, že termín musíme zrušit a rekonstrukci odložit na neurčito. Dětem jsem řekl, že se plány mění. Ptaly se proč, a já neměl lepší vysvětlení než pravdu. Doma bylo napětí, i když nikdo nekřičel.
Jak jsme hasili škody a skládali nový plán
Další dny jsme počítali každou korunu. Protože bych do třiceti dnů jistinu nevrátil, upustil jsem od odstoupení od smlouvy. Začali jsme řešit, jak pokryjeme první splátky, než najdu práci. Prošel jsem inzeráty, rozeslal životopisy a mezitím jsem volal rodičům, jestli by nám nepůjčili na překlenutí období. Neříkalo se mi to snadno. Partnerka mi vyčetla, že jsem na to tlačil příliš rychle. Nebránil jsem se. Věděl jsem, že měla pravdu, a současně jsem cítil stud z toho, jak rychle se to celé změnilo. Plán na novou kuchyň se rozpadl a místo radosti jsme doma řešili splátkový kalendář.
Když teď přemýšlím, co jsem mohl udělat jinak, napadají mě samé samozřejmosti. Počkat až po zkušebce. Mít větší rezervu. Nepodléhat tlaku na termín. Dochází mi to až teď, když stojíme před realitou, kterou musíme zvládnout. V bance jsem si nastavil upozornění na splátky, domluvil jsem si možnost dočasného snížení splátek, kdyby bylo nejhůř. Mám jednoduchý plán: sehnat práci, dodržovat rozpočet a nepouštět se doma do velkých výdajů, dokud nebudu mít stabilní příjem. Není to nic velkého, ale je to jediné, na čem teď dokážu trvat.
