Článek
Sedím ráno v pražské tramvaji cestou do práce, v ruce kelímek kafe z automatu. V hlavě už mi běží úkoly, meetingy, deadliny, i když je teprve půl osmé. Mám docela dobrý pocit. Povedlo se mi dostat se do bodu, kdy si můžu dovolit bydlení, dovolenou, občas hezkou večeři. Plat kolem sto padesáti čistého mi připomíná, že jsem si na to všechno sakra máknul. Zároveň mě ale vytáčí, jak je všude narvaná doprava. Když se tramvaj rozjede, napadne mě, že bych vlastně klidně mohl jezdit autem, ale tramvaj je prostě rychlejší a praktičtější. A někde pod tím vším v sobě nosím přesvědčení: já jsem ten, kdo se snažil, kdo se vypracoval, kdo si tohle pohodlí zaslouží.
Když mě cizí stížnosti rozpalují do běla
Za mnou si sedne dvojice lidí, odhadem kolem čtyřiceti. Sotva si sednou, slyším: „Za tyhle platy se nedá žít, všechno se zdražuje, člověk jen platí a nic z toho.“ Automaticky se mi zvedne tlak. Tuhle větu slyším poslední roky všude: v hospodě, v čekárně u doktora, v komentářích na internetu. V hlavě mi naskočí naučená odpověď: kdybyste víc makali, kdybyste se zvedli a našli si jinou práci, nemuseli byste takhle brečet. Místo aby to ve mně jen zůstalo, vytáhnu si z batohu služební notebook a otevřu ho, i když vím, že v tramvaji stejně nic pořádného neudělám. Je to trochu hra na efekt pro mě samotného. Jako bych si potřeboval připomenout, že já nejsem ten, kdo si stěžuje, ale ten, kdo „maká“.
Na další zastávce přistoupí starší paní s taškami. Vypadá unaveně, postaví se kousek ode mě a chytí se madla. Chvilku jen tak stojí, pak se dá do řeči s chlapem vedle sebe. „Důchod mi sotva pokryje nájem a léky, už nevím, kde ušetřit,“ říká polohlasem, ale v té tiché ranní tramvaji to slyším jasně. Moje první reakce je zase stejná: každý měl přece čas si něco naspořit, zajistit se, myslet dopředu. A pak mi v hlavě naskočí máma. Je taky v důchodu, celý život pracovala, a stejně pořád počítá, jestli jí to vyjde. Jak zlevnit nákup, kde ušetřit, jestli může k zubaři soukromě, nebo to prostě vydrží. V tu chvíli si uvědomím, že ten jednoduchý argument „měl sis víc máknout“ najednou nedává smysl. U mámy bych ho nepoužil nikdy. A dojde mi, jak rychle jsem tu paní zařadil do škatulky, aniž o ní cokoliv vím.
Zjištění, že nebrečí jen ti ostatní
Vystoupím u kanceláře a cestou k budově mi v hlavě pořád zní všechny ty ranní věty. Fňukání, jak tomu v duchu říkám, promíchané s mými vlastními odsudky. Výtah je plný, všichni koukají do mobilu, klasika. Jeden kolega si povzdechne: „Já už bych nejradši dělal jen z chalupy, tady ve městě se to nedá.“ V tu chvíli mě napadne, že vlastně brečíme všichni. Jen každý na něco jiného. Někdo na peníze, někdo na dopravu, někdo na šéfa, někdo na to, že musí do kanceláře. A začnu si pokládat nepříjemnou otázku: nejsem náhodou zaslepený jenom tím, že se mi teď zrovna daří? Že mám zdraví, dobrý obor, hodně práce, a tak si můžu dovolit tvrdit, že „stačí víc makat“?
V kuchyňce si dělám další kafe a potkám kolegu, který má dvě malé děti a manželku na rodičovské. Sedneme si na chvíli ke stolu a on mi úplně na rovinu řekne: „Hele, i s naším platem je to občas fakt na krev.“ Začne vyjmenovávat: hypotéka, školka, dva kroužky pro starší dítě, benzín, jídlo. Mluví i o tom, jak se mu změnily priority. Že má nabídky na lépe placená místa, ale znamenalo by to víc přesčasů, cestování, méně času s dětmi. „Na papíře to vypadá super, realita je jiná,“ dodá. Poslouchám ho a uvědomuju si, že oba bereme v pražských poměrech hodně slušné peníze, ale žijeme úplně jiné životy. A najednou mi dochází, že moje rada „prostě víc makej“ u něj vlastně nedává smysl. Co by měl dělat víc? Spát čtyři hodiny denně?
Když se nadřazenost začne tiše rozpadat
Odpoledne jedu tramvají zpátky. Jsem unavený, hlava plná schůzek a mailů. Hned za dveřmi slyším dva lidi, jak si zase stěžují na šéfa, na tlak, na málo peněz. Reflex je pořád stejný: protočím v duchu oči. Ale tentokrát se přistihnu, že se u toho aspoň na chvilku zastavím. Napadne mě, jakou mají asi historii, vzdělání, jaké mají doma možnosti. Jestli třeba nemají někoho nemocného v rodině, dluhy, cokoliv. Dojde mi, že jsem měl vedle práce i kus štěstí. Narazil jsem na dobré lidi, dostal se do správného oboru ve správný čas, mám zdravé tělo, které mi dovolí hodně pracovat. Ten můj vnitřní pocit nadřazenosti se trochu zmenší. I když si pořád myslím, že část lidí by fakt mohla zabrat víc, už to pro mě není tak černobílé.
Večer to všechno vyprávím partnerce. Sedíme u večeře a já jí popisuju ten svůj ranní nafoukaný pocit v tramvaji, paní v důchodu, kolegu v kuchyňce. Řeknu jí, že mě překvapilo, jak rychle ostatní soudím podle sebe. Usměje se a docela klidně mi řekne: „Ty to děláš často. Potřebuješ si pořád dokola dokazovat, že si ten svůj plat zasloužíš.“ Chvíli mi to v hlavě šrotuje a pak musím uznat, že má pravdu. Lidi v tramvaji mě možná štvou i proto, že mi připomínají moje vlastní staré strachy. Strach, že jednou taky nebudu stíhat, že mi dojdou síly nebo štěstí. Jdu spát s pocitem, že je pro mě pořád snadné říct „víc makej“, ale že realita je pro spoustu lidí složitější, než jak ji vidím ze své současné pohodlné situace. A že by mi asi neublížilo, kdybych si to občas připomněl dřív, než začnu v duchu hodnotit cizí životy.
