Článek
Ráno u kuchyňského stolu mám kávu, otevřené internetové bankovnictví a ticho v bytě. Zrovna mi mají poslat důchod. Výplatní termín nám připadá na pondělí. Dívám se na připsanou částku a je to méně, než jsem si roky představoval. Říkal jsem si, že když jsem celý život odváděl sociální pojištění, nějak to bude v pohodě. Jenže ten pocit se nedostavil. Místo toho jsem cítil zklamání. Zavřel jsem aplikaci, vytáhl ze šuplíku sešit a začal si psát pevné výdaje, abych to měl přehledně na papíře.
Rozpočet na papíře a studená sprcha na úřadě
Začal jsem nájmem, pokračoval energiemi, pojištěním a mobilem. Čísla jsem odčítal jedno po druhém a na konci mi vyšla suma, ze které se dá vyžít, ale je jasné, že z toho nic neušetřím. Žádné rezervy, žádné menší radosti bez přemýšlení. Zavolal jsem na manželku do obýváku, aby se na to podívala se mnou. Přisedla si, prošli jsme to položku po položce a oba jsme mlčeli. „Pojďme dnes na sociálku,“ navrhl jsem. Vzali jsme rozhodnutí o přiznání důchodu, složku s papíry a domluvili se, že tam půjdeme odpoledne, protože mají delší úřední hodiny.
Na okresní správě sociálního zabezpečení jsme seděli v čekárně mezi lidmi v podobné situaci. Když na nás přišla řada, úřednice byla věcná a rychlá. Vytiskla mi rozpis výpočtu a prstem ukázala, co mělo vliv na výši. Roky, kdy jsem byl OSVČ a platil jen minimální zálohy, snížily můj osobní vyměřovací základ, a tím i procentní výměru důchodu. „Podle předpisů je to v pořádku,“ řekla. „Pokud s něčím nesouhlasíte, můžete do třiceti dnů podat námitku.“ Dodala, že pokud by nám rozpočet nevycházel, máme se informovat na Úřadu práce o příspěvku na bydlení. Vzal jsem papír, poděkoval a cestou ke dveřím jsem cítil, že jsem na to příliš spoléhal.
Telefonát, schůzka a světlo na konci tunelu
V autě bylo ticho a přemýšlel jsem o možnostech. Nechtěl jsem hned volat dětem a prosit o pomoc. Nechci dělat drastické škrty, dokud to není nutné. Vytáhl jsem telefon a zavolal bývalému šéfovi. „Nešlo by domluvit něco lehčího na pár hodin týdně?“ zeptal jsem se. Vím, že pár kolegů si v důchodu přivydělává, proto jsem se nebál ozvat. Nebyl překvapený, spíš rád, že volám. Domluvili jsme si schůzku na zítřek odpoledne, ať to probereme osobně.
Druhý den jsme seděli v jeho kanceláři a položil přede mě kávu. Prošli jsme, co by dávalo smysl. „Mohl bys chodit jednou až dvakrát týdně. Zaučovat nováčky a občas dohlídnout na sklad. Ty věci znáš,“ řekl. Je jasné, že už nepůjde o plný úvazek, ale to ani nechci. Domluvili jsme se na dohodě o provedení práce, pár hodin týdně, jasná sazba, jednoduché papíry. Není to zázrak, ale k důchodu to něco přidá a navíc zůstanu mezi lidmi. Přikývl jsem a cítil úlevu, že to máme domluvené.
Malé kroky, konkrétní plán a střízlivá naděje
Večer jsem zase seděl u sešitu a procházel položky důkladněji. Zrušil jsem zbytečný balíček u televize, který skoro nepoužíváme. Online jsem zadal změnu mobilního tarifu na levnější, projeví se to od příštího měsíce. S manželkou jsme se domluvili, že budeme plánovat nákupy víc dopředu a zkusíme líp hlídat letáky, abychom nekupovali narychlo. Do obálky jsem si hned odložil pár stovek jako malou rezervu, abych měl aspoň něco stranou. Až přijde přivýdělek, přidám. Nadšení to není, ale mám konkrétní plán a cítím se líp.
Je zvláštní, jak rychle člověk zjistí, že představa „v pohodě“ důchodu neodpovídá realitě. Nevyčítám si, že jsem byl OSVČ a platil minimum, tehdy mi to dávalo smysl. Jen jsem se nepřipravil včas a měl jsem přehnaná očekávání. Teď vím, s čím pracuju. Na účtu je méně, ale nejsme bez šance. Mám rozpočet, první drobné kroky úspor a domluvenou práci, která mě nezničí. Je to obyčejný plán na obyčejný život. Nic velkého, ale potřeboval jsem to.
