Článek
Dopoledne pracuju z domova v činžáku, notebook mám na stole v kuchyni a mezi maily čekám balík. Je to jen malý organizér do skříňky, nic zásadního, ale chci ho převzít a mít klid. Za deset minut mi začíná porada a nechci riskovat, že zrovna zazvoní a já budu přepínat mezi okny a domovním telefonem. Interkom už nějakou dobu chraptí, tak když zazvoní, vezmu si klíče a mobil a seběhnu radši dolů. V plánu mám jen rychle podepsat, vzít krabici a vrátit se k práci.
Jediná otázka, která mi rozbušila srdce
U dveří stojí kurýr, dodávka přiražená ke chodníku, v ruce terminál. Pozdravíme se, on mi podá terminál a požádá o podpis. Beru pero, spíš ze zvyku než že by to bylo nutné, a v tu chvíli na mě pohlédne a mezi řečí pronese: „Jste doma sama?“ Zaskočí mě to. Se samotným převzetím to nesouvisí a není to otázka, kterou chci řešit s cizím člověkem u domovních dveří. Krabice není velká ani těžká. Automaticky odpovím: „Ne, nejsem,“ abych to utnula, vezmu balík a jdu dovnitř.
Vyjdu po schodech a přes pootevřené okno slyším, jak nastartuje a odjíždí. V bytě zamknu a na chvíli si sednu na židli, i když je přede mnou ta porada. Srdce mi buší víc, než by u převzetí balíku dávalo smysl. Štve mě, že mě rozhodila jedna věta. Zároveň chápu, proč. Ptát se, jestli jsem doma sama, je přes čáru, zvlášť když je jasné, že jsem to já, kdo si přebírá zásilku. Nechci si v hlavě budovat scénáře, ale pořád na to myslím. Vypnu notifikace, připojím se na poradu a říkám si, že se k tomu vrátím po skončení.
Co mi pomohlo a jak to řeším
Po poradě vytáhnu telefon a napíšu kamarádce. Popíšu jí přesně, co se stalo, i to, jak jsem odpověděla a jak mi z toho bylo. Odepíše skoro hned. Napíše, že taková otázka je nevhodná, že to není nezávazná konverzace, ale osobní věc, a že si mám nastavit bezkontaktní doručení nebo si radši vybrat výdejní místo. Čtu to a cítím úlevu, že nejsem přehnaně citlivá. Potřebuju mít pocit, že pro to něco dělám, tak udělám konkrétní krok. Ta prostá podpora mě uklidní víc, než bych čekala.
Otevřu aplikaci dopravce a projdu nastavení doručení. Najdu volbu, že balík může být ponechán u dveří bytu bez podpisu, a zaškrtnu souhlas, že je to na vlastní riziko. Do poznámky napíšu krátce a věcně, že otázka na to, zda jsem doma sama, mi byla nepříjemná a nepůsobila profesionálně. Nechci podávat formální stížnost, spíš chci, aby se to neopakovalo a nebralo se to jako běžná řeč. Potvrdím změny a po odeslání cítím, že mám situaci víc ve svých rukou.
Večer potkám na chodbě sousedku, vynáší odpadky a zastaví se. Jen tak mezi řečí jí to řeknu. Řekne, že když bude doma, klidně mi balíky převezme. Vyměníme si čísla. Domluvíme se, že dáme krátkou poznámku pro kurýry ke schránkám nebo přímo na dveře bytu, ať je jasné, jak si přeji doručení. Když za sebou zavírám dveře, mám v hlavě připravenou větu: „Na osobní otázky neodpovídám, děkuju.“ A cítím se ve vlastním domě jistěji.
