Článek
V úterý po práci jsem si uvařila čaj a těšila se, že konečně pustím nový díl seriálu. Pořád jsem v kabelce nosila sousedovy klíče. Nechal mi je minulý týden, abych mu zalévala kytky, a psal, že se dnes vrací. Řekla jsem si, že mu je hned vrátím, ať to neodkládám a nevyhrabu je až za tři dny mezi účtenkami. Oblékla jsem mikinu, zastrčila klíče do kapsy a šla o patro níž zazvonit. V hlavě jsem měla, že je to na pět minut a pak se vrátím k čaji.
Zazvoním a místo klíčů řeším potopu
Otevřel skoro hned, celý zadýchaný, a u prahu bylo mokro. Z chodby byl vidět pruh vody z koupelny. V ruce držel ručník a přehazoval ho po zemi sem a tam. „Promiň, zrovna to tady řeším,“ vyhrkl a už se skláněl k další kaluži. Zeptal se, jestli nemám mop nebo další hadry. Došlo mi, že když to necháme být, poteče to k sousedům pod námi a budeme to řešit všichni. Kývla jsem, řekla mu, ať chvilku počká, a rozběhla se k sobě pro kbelík, staré utěrky a co jsem ještě doma našla.
Za dvě minuty jsem byla zpátky s kbelíkem, hadry a jedním starým prostěradlem, které už používám jen na úklid. Podala jsem mu to a zatímco rychle vytíral, napadlo mě, že by bylo dobré zavřít přívod vody u pračky. „Zkusila bych nejdřív vytáhnout pračku ze zásuvky a pak ten ventil,“ řekla jsem. Přikývl, chytli jsme pračku z boku, posunuli ji o kousek a já našla malý kohoutek u hadice. Otočila jsem jím, napůl naslepo, a pořádně. „Přestává to přibývat,“ řekl. Bylo to hned znát. Na zemi už voda nepřibývala, takže jsme v klidu setřeli zbytek, vylili kbelík a dali do dveří staré ručníky, aby se to dál nešířilo.
Z úklidu k ventilům a pak k pizze
U toho mi povídal, že se právě vrátil z týdne pryč a první, co udělal, sundal povlečení a hodil ho do pračky, aby ho měl čisté. Říkal, že hadici asi špatně nasadil po posledním čištění filtru a že to nestihl zkontrolovat. Poděkoval mi a trochu rozpačitě se zeptal, jestli nevím, kde se zavírá voda pro celý byt, kdyby bylo nejhůř. Věděla jsem z dřívějška: skříňka u stoupaček v jeho koupelně, dole vpravo jsou kulové kohouty. Otevřeli jsme dvířka, ukázala jsem mu to a viděla jsem, jak si oddechl, že ví, kam sáhnout, kdyby se to někdy vymklo kontrole.
Zrovna když jsme sbírali mokré hadry do kbelíku, zavibroval mu telefon. Koukl na displej. „Kurýr,“ zamumlal a zvedl to. Měl objednanou pizzu ještě před tím zmatkem a kurýr už stál dole. Otočil se na mě: „Nechceš zůstat na kousek? Bylo by mi blbý ti jen zamávat ve dveřích.“ Zaváhala jsem, protože jsem měla v plánu polévku a čaj a byla jsem takhle v mikině a pantoflích. Pak jsem si řekla, že je hloupost dělat drahoty, stejně už jsem byla na nohou a měla jsem hlad. Sedla jsem si ke stolu a kývla.
Z neplánovaného setkání sousedské spojení
Při jídle jsme si povídali o domě. O tom, jak je v suterénu věčně chladno, ale sušárna se hodí, když prší. O jeho kytkách, co jsem mu zalévala, a jak jedna fikusová větev ožila, i když vypadala špatně. Smáli jsme se tomu, jak v paneláku znáš lidi podle kroků a zvuku klíčů, ale stejně netušíš, co dělají. Dala jsem mu klíče, které jsem přinesla, a vzali jsme si navzájem čísla, kdyby se zase něco stalo, nebo kdyby bylo potřeba něco předat. Nic velkého, jen to mít po ruce.
Když jsem za sebou zavírala svoje dveře, bylo o hodinu později, než jsem čekala. Čaj už byl studený a seriál mi neuteče. Měla jsem ale dobrý pocit, že jsem neudělala jen „vyřízení klíčů“ a rychle pryč. Večer, který měl být tichý a obyčejný, se změnil v sousedskou výpomoc a milé setkání. Neznamená to nic víc než to, že vedle bydlí někdo, komu můžu zazvonit, a on může zazvonit mně. A to se v baráku hodí.
