Článek
Sobotní odpoledne jsme seděli s partnerem v malém bistru u náměstí, dojedli pozdní oběd a já už v hlavě počítala čas. Tramvaj nám jela za pár minut, a tak jsem mávla na číšnici a poprosila o účet. Chtěla jsem to vzít na sebe, minule platil on a už jsme to tak nějak střídali. Všechno působilo rutinně a klidně, takový ten závěr jídla, kdy člověk sáhne do tašky pro peněženku a zároveň sleduje displej s odjezdy. Vytáhla jsem kartu, položila ji před sebe a čekala, až číšnice přijde s účtenkou a terminálem. V hlavě jsem si už urovnávala, kolik nechám spropitné.
Účet je pryč: narozeniny, gesto a rozpačité ticho
Číšnice přišla, položila účtenku a terminál na stůl a já hned řekla, že zaplatím kartou. Na vteřinu se zarazila, podívala se směrem k oknu a ztišila hlas: „Máte to zaplacené, posílá to pán u okna. Prý má narozeniny a chtěl někomu udělat radost.“ Podívali jsme se k oknu. Pán u něj seděl sám, usmál se a lehce zvedl sklenici. Nevěděla jsem, jak se tvářit. Kartu jsem pořád držela mezi prsty, tělem už napůl na odchodu, ale najednou se situace změnila. Někomu to možná přijde jako maličkost, mně to hned změnilo plán.
Zůstala jsem sedět s kartou v ruce a zeptala se číšnice, jestli to máme nechat tak, jak to je. Řekla, že když budeme chtít, klidně to přepíše a vystaví nám náš účet, jen by jí to zabralo pár minut. Partner se na mě podíval a potichu řekl: „Nerad zůstávám někomu dlužen.“ Rozuměla jsem tomu. Mně to přišlo milé, zároveň mi bylo nepříjemné jen tak přijmout cizí gesto bez reakce. Ani ne kvůli penězům, spíš kvůli pocitu, že jsme do toho byli vtaženi a teď hledáme, jak na to reagovat. Koukli jsme na sebe a bylo jasné, že potřebujeme rychlé řešení, protože tramvaj nepočká a nechceme dlouhé dohadování.
Jak vrátit radost: malá odpověď, velký účinek
Naklonila jsem se k partnerovi a navrhla, že to přijmeme, ale něco vrátíme. Ne jako protiúčet, spíš malou odpověď. Napadlo mě poslat pánovi kávu nebo dezert a zaplatit to zvlášť, podle toho, co by chtěl. Číšnice přikývla, že se ho zeptá a dá to na náš účet. Udělalo se mi líp. Přišlo mi spravedlivé nechat si jeho gesto, ale nezůstat bez vlastní reakce. Měla jsem tak pocit, že pořád platím já, jen jinak než jsem původně plánovala. Partner kývl, že je to v pořádku, a já jsem kartu položila zpátky na stůl, tentokrát bez rozpaků.
Nakonec si pán vybral espresso. Zaplatila jsem za něj, nechala větší spropitné, abych poděkovala i obsluze, která nám s tím pomohla. Poprosila jsem číšnici, aby mu od nás vyřídila: „Díky a ať se daří.“ Když jsme se zvedali, na chvilku jsme se u jeho stolu zastavili a poděkovali mu osobně. Usmál se, řekl, že má dnes narozeniny a že si tím jen chtěl udělat hezčí den. Nepůsobilo to okázale, spíš jako drobná radost člověka, který si podobné maličkosti rád dopřává. Podali jsme si ruce, popřáli mu všechno nejlepší a tím to pro nás skončilo.
Venku ze mě opadlo napětí, které se ve mně nahromadilo, když se situace nečekaně zvrtla, a s partnerem jsme se tomu zasmáli. Řekli jsme si, že příště klidně hned řekneme, že chceme platit sami, pokud nám to nebude příjemné. Někdy je jednodušší to prostě říct. Tentokrát se z rozpačité chvilky stalo krátké milé setkání, které nám zabralo pět minut a zanechalo po sobě dobrý pocit. Nebyl to velký příběh, ale pomohl mi ujasnit si, že se dá poděkovat a zároveň si ohlídat vlastní hranice. A že se to nevylučuje, když člověk hledá jednoduché, jasné řešení.
