Článek
Byla sobota dopoledne, taková ta nicotná, kdy člověk nikam nespěchá, ale vlastně neví, co se sebou. Byla jsem doma sama, v teplácích, po nedávném rozchodu a spíš jsem se jen poflakovala z místnosti do místnosti. Chvíli telefon, chvíli nějaký seriál, pak jsem zase zírala z okna. Šla jsem si na balkon zapálit, spíš ze zvyku než z potřeby, a jen tak jsem se rozhlížela po dvoře. V tu chvíli jsem zahlédla souseda z chodby, jak dole z auta vykládá nějaké krabice. Skoro bez přemýšlení jsem zvedla ruku a zamávala, takovým tím samozřejmým „čau“, co člověk dělá spíš automaticky než vědomě.
Když obyčejné mávnutí spustí něco nečekaného
On zvedl hlavu, zamával zpátky a já viděla, jak se na mě chvíli dívá. Pak zavřel kufr, zamkl auto a místo aby se vrátil k vykládání, vydal se směrem ke vchodu. V tu chvíli mi blesklo hlavou, že si možná myslí, že ho z toho balkonu zvu nahoru. Chtěla jsem už už zavolat něco jako „jen zdravím“, ale přes celý dvůr mi to přišlo hloupé. Doufala jsem, že si to vyloží jinak, že půjde prostě domů k sobě. Za pár minut ale zazvonil zvonek u mých dveří. Normálně jsem nadskočila, jak jsem ho vlastně nečekala. Otevřela jsem ve vytahaném tričku, s drdolem na hlavě, a on tam stál, trochu nejistý, a ptal se, jestli něco nepotřebuju, že jsem na něj tak mávala z balkonu.
V tu chvíli jsem úplně zrudla. Začala jsem koktat něco o tom, že jsem jen tak zdravila, že se omlouvám, jestli to vyznělo jinak. Bylo mi trapně, že kvůli mému mávnutí nechal práci u auta a šel až nahoru. Zároveň se ale zachoval hezky, neinvazivně, jen se prostě přišel zeptat. Nechtěla jsem, aby to skončilo ve dveřích nějakým rozpačitým „tak nic“. A tak jsem z pusy úplně bez přemýšlení vystřelila otázku, jestli nechce na kafe, když už je tady. Sama jsem se lekla, že to říkám nahlas. On se usmál, řekl, že klidně, že zrovna nespěchá, zul si boty, a najednou stál v předsíni.
Od nevinné kávy k atmosféře, která zhoustla
V kuchyni jsem rychlostí blesku shrnula bordel ze stolu na jednu hromadu, aby to aspoň trochu vypadalo, a zapnula konvici. Připadala jsem si křečovitě, ale snažila jsem se tvářit, že je to úplně normální situace. Sedli jsme si ke stolu s hrnky kafe a začali se bavit o baráku, kdo se kdy nastěhoval, kdo je nejtišší soused, klasické domovní drby. Postupně jsme se dostali k práci, k tomu, že jsem teď po rozchodu a zvykám si na byt sama, a on se mezi řečí zmínil, že je taky nějakou dobu sám. Po pár minutách to prvotní napětí opadlo. Překvapilo mě, jak je s ním zvládnutelné i ticho. Když se na chvilku odmlčel, nebylo to nepříjemné, jen jsme tam seděli každý se svým hrnkem a bylo mi v tom zvláštně dobře. Začala jsem si všímat, jak se na mě dívá, když se směju, a že mě z toho jeho pohledu příjemně znervózňuje žaludek.
Kafe se protáhlo mnohem víc, než jsem čekala. Najednou bylo o dost později, než jsem myslela, a on se zvedl, že mě už nebude zdržovat. Když šel do předsíně pro boty, všiml si rozviklané poličky na chodbě, o kterou jsem se už párkrát skoro přerazila. Jen tak mezi řečí poznamenal, že mi to jednou spadne na hlavu, a nabídl se, že mi to přišroubuje, že má nářadí hned vedle v bytě. Souhlasila jsem, přišlo mi to praktické a vlastně milé. Zabouchl za sebou dveře, za minutu byl zpátky se šroubovákem a já stála kousek od něj, jak jsem mu ukazovala, co je uvolněné. Když se tím zabýval, byli jsme u sebe dost blízko. Občas se mě při manipulaci s poličkou dotknul rukou, nějak úplně nevinně, ale já cítila, jak mi začíná bušit srdce rychleji. Měla jsem pocit, že tu blízkost vnímá taky, protože se na mě vždycky na chvíli podíval, než se zase vrátil k tomu šroubku.
Okamžik, kdy se všechno zlomilo
Když skončil, zaklapl šroubovák, zkusil poličku zatížit a řekl něco ve smyslu „teď už to drží“. Poděkovala jsem a v té vděčnosti a celém tom podivném nachytaném rozpoložení jsem mu spontánně položila ruku na předloktí. Udělala jsem to dřív, než jsem si stihla rozmyslet, jestli je to vhodné. On ruku neodtáhl. Naopak se ke mně trochu naklonil a na vteřinu jako by čekal, jestli ucuknu. Neucukla jsem, spíš jsem k němu instinktivně udělala malý krok. Ten okamžik se najednou natáhl, až z něj byl první polibek, opatrný a váhavý. Pak druhý, jistější. Ani nevím jak, během pár minut jsme se už líbali v ložnici a já v hlavě jen slyšela jednu myšlenku dokola: že jsem mu přitom ráno chtěla z balkonu jen úplně obyčejně zamávat.
