Článek
Do bytu jsem dorazila v pátek po šesté s kufrem a dvěma krabicemi. Klára s Tomášem mi podali ruce, znali jsme se zatím jen z inzerátu a jedné krátké prohlídky. V kuchyni chystali malou oslavu Tomášových narozenin, na stole ležely ubrousky a pár lahví. Usmála jsem se a popřála. Pravidla jsem si tentokrát nechala pro sebe. Nepřišla jsem sem dělat dozor. V hlavě jsem měla hlavně dva důvody, proč jsem to celé podstoupila: ušetřit nájem a nebýt každý večer sama v prázdném bytě. Řekla jsem, že si rychle vybalím a pak se zastavím. Byla jsem nervózní a zároveň se snažila působit normálně. Připadala jsem si trochu jako na návštěvě, i když jsem věděla, že tohle má být můj nový domov.
První kompromisy: nádobí, lednice a nevyžádané poznámky
V pokoji jsem otevřela kufr a položila krabice k posteli. Chvíli jsem hledala svůj hrnek a sáčky s čajem, abych si udělala něco teplého a uklidnila se. V kuchyni však byl dřez plný nádobí a pracovní plocha pokrytá věcmi na oslavu. Automaticky jsem sáhla po houbičce, ale Tomáš mě zastavil, ať to nechám, že to ráno uklidí. Požádala jsem o místo v lednici. Ukázali mi půl police a řekli, že zítra uvolní víc. Zatím ať to dám sem. Položila jsem nákup na provizorní místo a došlo mi, že sdílení znamená čekat, ptát se na samozřejmosti a nemít hned všechno po svém. Bylo to logické, jen jsem si na to musela zvyknout. Řekla jsem si, že první večer vydržím.
Kolem osmé se byt zaplnil lidmi. Předsíň se rychle zaplnila botami a bundami. Ze slušnosti jsem si sedla do obýváku, odmítla panáka a představila se. Někdo se mě ptal, odkud jsem, někdo, co dělám; přikyvovala jsem a odpovídala krátce. Jeden kluk se smíchem prohodil, jestli jsem něčí máma. Zabolelo to víc, než bych čekala. Odpověděla jsem, že jsem nová spolubydlící, usmála se a nechala to být. Po dvaceti minutách jsem se vytratila do pokoje. Neměla jsem sílu na společenské řeči s cizími lidmi, když jsem ještě ani nenašla své ponožky. Zavřela jsem dveře, posadila se na postel a zkoušela si srovnat věci v šuplíku, abych měla aspoň něco pod kontrolou. Z obýváku byl pořád slyšet smích.
Noční klid versus narozeninová euforie a vlastní hranice
Hluk postupně zesílil, na balkoně se kouřilo a kouř se valil dovnitř. Zavřela jsem okno, i když jsem tím přišla o vzduch. V deset večer, kdy u nás začíná noční klid, jsem poprosila, jestli by šlo ztlumit hudbu, že jsem unavená po stěhování. Přikývli a na chvíli to pomohlo. Po pár písničkách se to zase rozjelo. Zkusila jsem to ještě jednou. Odpověď byla krátká: „Je to jen dneska.“ Stála jsem na prahu obýváku a došlo mi, že v tomhle bytě nemám svůj klid, ale sdílený kompromis. Chápala jsem radost z narozenin, jen jsem potřebovala aspoň trochu prostoru pro sebe. Zhluboka jsem se nadechla a vrátila se do pokoje, protože jsem nechtěla hned dělat dusno.
Později jsem si chtěla dát sprchu, abych se zklidnila. Koupelna byla ale pořád obsazená hosty, kteří se tam upravovali. Čekala jsem na chodbě a držela si ručník pod paží, až jsem konečně vešla dovnitř. Za minutu někdo zaklepal, jestli to bude na dlouho. Odpověděla jsem, že ne, a zkrátila sprchu na pět minut. Když jsem se vrátila, našla jsem svůj hrnek s čajem na konferenčním stolku. Někdo ho asi omylem dopil. Vzala jsem ho beze slova, umyla a schovala zpátky do krabice. Nebyl to konec světa, ale cítila jsem, jak si začínám držet svoje věci stranou, jen abych měla jistotu. V duchu jsem si řekla, že si pár drobností radši označím.
Po půlnoci jsem vyšla na schodiště před byt a nadechla se čerstvého vzduchu. Uklidnilo mě to. Bylo mi jasné, že to není zlý úmysl, jen jiný rytmus života než ten, na který jsem zvyklá. Vrátila jsem se, ještě jednou poprosila o ztišení a šla do pokoje. Sedla jsem si ke stolu a napsala si pár bodů, co ráno probereme: ticho po desáté, jak se budeme střídat v koupelně a že když bude v bytě víc lidí, dáme si vědět dopředu. Do notýsku jsem si připsala i návrh na zkušební měsíc, ať víme, jestli nám to vyhovuje. Usnula jsem až kolem druhé s rozhodnutím začít hned ráno srozumitelnými pravidly. Věděla jsem, že to bude o domluvě a že první večer prostě musím přečkat.
