Článek
U štědrovečerního stolu jsme seděli všichni čtyři jako každý rok. Kapr, salát, cukroví, svíčky. Popřáli jsme si dobrou chuť a já čekal, že táta řekne něco o tom, že kapr je zase samá kost, nebo že salát je moc kyselý. Mlčel. Máma se v salátu jen dloubala a odsunovala vidličkou kousky mrkve. Ségra koukala do talíře a já jsem si najednou připadal jako host u cizích lidí. Ticho trvalo a já nevěděl, jak ho přerušit, ani jestli chci. Bylo mi úzko a přemýšlel jsem, jestli jsem něco zkazil já, nebo jestli se něco stalo jim.
Nesnesitelné ticho a první trhliny u stolu
Zkusil jsem mluvit o bezpečných tématech. O tom, že linecké se letos povedlo líp, že v práci jsme přežili uzávěrku a že se těším na volno. Odpovědi byly krátké, bez otázek zpátky. Máma řekla, že letos pekla míň. Táta jen, že je unavený. Ségra přikývla. Po dvou větách každé téma skončilo. Jako by se všichni báli rozvést cokoliv, co by se dotklo citlivých témat. Vstal jsem s tím, že dojdu pro ubrousky a doliju vodu, i když ubrousky ležely na poličce vedle. Potřeboval jsem z té místnosti aspoň na pár vteřin vypadnout a nadechnout se.
V kuchyni jsem se k mámě naklonil. „Je všechno v pořádku?“ řekl jsem potichu. Nepodívala se na mě hned. Opřela se o linku, přejela si dlaní po čele a řekla: „Po večeři si sedneme a řekneme vám to. Teď nechceme kazit tradici.“ Stáhl se mi žaludek. „Je to vážné?“ vyklouzlo ze mě. „Po večeři,“ zopakovala a zkusila se usmát, ale moc to nešlo. Vzal jsem sklenice a džbán a vrátil se ke stolu. Doléval jsem vodu, podal ubrousky, posadil se a jedl. Každé sousto jsem těžko polykal. Snažil jsem se vypadat normálně, ale hlavou mi běžely myšlenky. Kolik je hodin. Ještě ryba, salát, cukroví. Vydržet.
Rozvod pod stromkem: co zaznělo napoprvé
Po večeři jsme se přesunuli ke stromečku. Cinkl zvoneček, ale radost se nedostavila. Sedli jsme si. Táta si odkašlal a řekl, že se s mámou po Novém roce rozvedou. Že si už dlouho nerozumí, zkoušeli to dát dohromady, ale nechtějí to držet za každou cenu. Dodal, že to dnes nechtěli řešit, ale napětí by stejně všechno pokazilo a nechtějí dělat, že se nic neděje. Bylo ticho, jiné než u večeře. Ségře se rozklepala brada a začala brečet. Já jsem seděl a začal jsem si v hlavě sepisovat seznam. Kde bude bydlet táta. Co byt. Co pes. Co prarodiče. Jak to řekneme rodině. Byl jsem zaskočený a zároveň jsem potřeboval konkrétní informace.
„Kde budeš bydlet?“ zeptal jsem se nakonec. „A co byt a pes?“Táta řekl, že má od ledna pronajatou garsonku nedaleko. Je to dvacet minut pěšky odsud a zvládne to. Máma zůstane v bytě. Pes zatím zůstane u mámy, ale táta si ho bude brát o víkendech „Domluvíme si dny, ať v tom je pořádek,“ řekla máma. Zeptal jsem se ještě, jestli to ví někdo další. „Zatím ne,“ odpověděl táta. „Po svátcích to řekneme rodičům a komu bude potřeba.“ Mluvil klidně, bez obalu. Najednou jsem měl aspoň pár jasných věcí. Ulevilo se mi. Ségra si utírala oči, já jsem jí podal kapesník a ona mi stiskla ruku. Bylo to hrozné, ale bylo to snesitelnější.
Praktično, objetí a tichý plán na další dny
Dárky jsme rozbalili bez velkých proslovů. Nikdo se nepřetvařoval. Poděkovali jsme si, podívali se na sebe, občas se někdo na chvíli odmlčel a zadíval se před sebe. V kuchyni jsem pak stál vedle mámy u dřezu a myli jsme nádobí. Pára z horké vody šla do obličeje a aspoň něco se dělo. „Po svátcích přijedu a pomůžu tátovi s balením,“ řekl jsem. „Dobře,“ kývla. „Já mu pomůžu protřídit věci, ale na nošení budeš ty,“ dodala a na chvilku se jí ulevilo, že se mluví o praktických věcech. Táta přišel do kuchyně, opřel se o futra a navrhl, že bychom se mezi svátky sešli na kávě jen my tři. „Ať si v klidu popovídáme, bez stromečku,“ řekl. Souhlasil jsem. Ségra přikývla přes kuchyňský stůl, na kterém zůstaly drobky z cukroví.
Večer skončil jinak než jindy. Bez pohádek a dlouhých historek. Když jsem odcházel, objal jsem mámu i tátu zvlášť. Nebyla to žádná velká scéna. Jen potřeba se dotknout. Venku jsem nastoupil do auta a chvíli tam seděl v tichu. Bylo to smutné, ale zároveň jsem cítil zvláštní klid. Teď je jasné, co se děje. Nedá se to spravit jedním rozhovorem, ale dá se s tím něco dělat krok po kroku. V hlavě jsem si sepsal, co udělám příští týden. Kdy přijet, co zabalit, co říct babičce. Nečekal jsem, že si tohle někdy vyslechnu právě na Štědrý den. Ale jsem rád, že mi to řekli rovnou a bez přetvářky. Aspoň vím, na čem jsem a co můžu udělat teď já.
