Článek
Byla neděle podvečer, míchala jsem večeři a dcera se právě vrátila od babičky. Sundala batůžek, prohrabala ho a mezi řečí prohlásila, že už k babičce nikdy nepůjde. V první chvíli jsem to brala jako běžný vzdor a únavu po víkendu. Jenže její tón byl jiný. Ztichla, dívala se do stolu a vyhýbala se mi pohledem. Stáhla jsem hrnec z plotny, odložila vařečku a sedly jsme si ke stolu. Řekla jsem, že mě zajímá, co se stalo, a že nikdo nikomu nebude nadávat. Chtěla jsem nejdřív situaci pochopit, než něco rozhodnu.
Co se stalo u babičky a první reakce
Rozbrečela se a mezi vzlyky mi řekla, že ji babička u sebe v bytě „na chvilku“ zamkla na klíč a odešla do obchodu. Vrátila se až po době, kterou dcera popsala jako „jeden díl pohádky“, tedy asi za patnáct až dvacet minut. Ujasnily jsme si, že to bylo dnes odpoledne. Doma byla sama, chodila po bytě a poslouchala, jestli někdo nejde po chodbě. Bála se, že kdyby se něco stalo, nikam se nedostane. Když se babička vrátila, vynadala jí a řekla jí, ať nevyvádí a nikomu o tom neříká. V tu chvíli jsem cítila úzkost. Bylo jasné, že se necítila v bezpečí.
Zavolala jsem mámě. Snažila jsem se mluvit klidně, bez obviňování, a přímo se zeptala, jestli dceru zamkla a jak dlouho byla pryč. Odpověděla, že byla jen na pár minut v sámošce naproti a že dveře zamyká, aby „nikdo nevlezl“, prý se to tak dřív dělalo normálně. Dodala, že dcera je přecitlivělá a že z toho děláme drama. Slyšela jsem v tom bagatelizaci a obranu. Uvědomila jsem si, že pokud to máma bere jako běžnou věc, nemusí to být ojedinělý exces. A že to nemůžu nechat být.
Volat policii? Rozhodování a příjezd hlídky
Chodila jsem po bytě a v hlavě jsem střídala varianty: promluvit si s mámou znovu, nebo to řešit oficiálně. Před dcerou jsem zůstala klidná, hrály jsme si a dělaly večeři, ale uvnitř se mi mísily strach a vztek. Potřebovala jsem vědět, jak postupovat, aby byla v bezpečí. Zavolala jsem na linku 158 s tím, že chci poradit. Operátor se zeptal na věk dcery, kdy se to stalo, jestli je v pořádku, kde bydlíme, kdo je teď doma a jestli hrozí bezprostřední nebezpečí. Nabídl, že pošlou hlídku. Souhlasila jsem.
Hlídka dorazila asi do půl hodiny. Posadili jsme se v obýváku a já popsala, co mi dcera řekla a jak reagovala máma. Jeden z policistů se dcery v mé přítomnosti jemně zeptal jen na pár nevodících otázek: kdy to bylo, jestli byla sama a jak dlouho. Potvrdila to, co už řekla mně. Sepsali úřední záznam k oznámení a dali mi číslo jednací. Řekli, že věc předají na OSPOD a že se nám ozvou. Dali mi i přímý kontakt na náš OSPOD a doporučili, abych dceru teď k babičce neposílala a dál ji nevyptávala. Třásla jsem se, ale ulevilo se mi, že to někdo bere vážně.
Večer jsem mámě napsala, že k ní dcera do vyjasnění situace nepůjde a že to budu řešit s OSPOD a případně dětským psychologem. Dceři jsem řekla, že nic neudělala špatně a že je moje práce ji chránit. Zalezla ke mně do ložnice a usnula vedle mě. Sedla jsem si k notesu, zapsala si číslo jednací, jména policistů a pár stručných poznámek k tomu, co řekla, a naplánovala, že ráno zavolám na OSPOD. Po prvním šoku mi zůstalo hlavně odhodlání nastavit jasné hranice a nedovolit, aby se to opakovalo.
