Článek
Bylo úterý pozdě odpoledne. Stála jsem v kuchyni u prkénka a krájela zeleninu na večeři. Dcera si vysypala obsah aktovky na stůl a mezi sešity vytáhla test z matematiky. Položila ho přede mě bez komentáře. Automaticky jsem začala hledat známku a v hlavě se mi už formovala poznámka o pozornosti v hodině. Minule jí nevyšla slovní úloha, byla jsem přesvědčená, že se nesoustředí, a na jazyku jsem měla připravené „Tak co se dělo tentokrát?“. Vzala jsem papír do ruky a čekala, až najdu důvod, proč jí to zase ujelo.
Jedna věta změnila rozhovor u večeře
Byla tam trojka. Ale hned pod čarou drobným písmem věta: „Mžourá na tabuli, prosím zvažte vyšetření zraku u očního lékaře.“ Zastavila jsem se. Přečetla jsem si to znovu, abych si byla jistá, že to chápu správně. Najednou mi došlo, proč si poslední týdny víc přivírala oči a proč si doma oddalovala sešit od obličeje. Ten můj připravený komentář jsem odložila. Nadechla jsem se a místo kázání jsem se zeptala klidně: „Vidíš na tabuli? “ Cítila jsem, že místo hodnocení chci zjistit, co se děje.
Pokrčila rameny. „Někdy ne. Když sedím za vyššími spolužáky,“ řekla a dívala se přitom někam bokem. Přiznala, že se styděla říct paní učitelce, ať ji přesadí. A doma nechtěla otevírat téma brýlí. „Nechci vypadat blbě,“ dodala potichu. Došlo mi, že v tom testu nejspíš některé příklady jen tipovala, protože neviděla zadání. Obejmula jsem ji a řekla, že to není její vina a že na to spolu půjdeme. Žádné dlouhé řeči, jen tohle a chvíli ticha. V tu chvíli mi připadalo důležité, aby věděla, že je v bezpečí a že se to dá řešit.
Okamžitý plán: přesadit, objednat, ověřit doma
Ještě v kuchyni jsem otevřela Komens v Bakalářích a napsala třídní, jestli by dcera mohla sedět blíž k tabuli, ideálně hned od dalšího dne. Nechtěla jsem čekat, až se to samo zlepší, protože se to očividně nezlepšovalo. Odpověď přišla ještě ten den večer: paní učitelka ji zítra přesadí a děkuje za informaci. Mezitím jsem hledala termín u očního. Nejbližší vyšetření bylo za dva týdny, což mi přišlo snesitelné, když bude sedět vpředu. Aspoň mezitím nebude tápat při opisování a zbytečně se trápit.
Večer jsme si to doma zkusily orientačně ověřit. Napsala jsem na papír pár velkých i menších čísel a písmen, postavila ho na poličku a odešla na druhý konec pokoje. Z pár kroků četla bez problémů. Když jsem zvětšila vzdálenost na zhruba tři až čtyři metry, už hádala. Bylo vidět, jak se jí ulevilo, že si to nemusí obhajovat nějakými výmluvami. „A brýle musí být ošklivé? “ zeptala se po chvíli. Ujistila jsem ji, že si může vybrat takové, jaké se jí budou líbit, a že se spolu půjdeme podívat. Neřešily jsme dioptrie ani značky, jen jsme si řekly, že má právo se cítit v pohodě.
Ráno jsem jí připomněla, ať si sedne dopředu a kdykoli řekne, že něco nevidí. Přikývla a tvářila se odhodlaněji než včera. Odpoledne mi po příchodu domů hlásila, že to bylo lepší, prý najednou stíhala opisovat a paní učitelka byla milá. Test jsem podepsala a do rohu jsem krátce připsala, že řešíme vyšetření zraku a termín máme domluvený. V hlavě jsem si udělala poznámku pro sebe: příště se nejdřív zeptám na důvod a až pak budu řešit známku. Ne proto, že by známky nebyly důležité, ale protože je důležitější rozumět tomu, co se za nimi děje.
