Článek
V úterý dopoledne sedím s mámou a tetou v čekárně u notáře a kvůli tomu jsem si vzal volno. V rodině se mluvilo o tom, že babiččin byt připadne mně. Poslední měsíce jsem u ní často spal a řešil lékaře, vyřizoval recepty, chodil s ní na kontroly. Bral jsem to jako hotovou věc, zároveň jsem cítil zvláštní napětí. Dokument je pořád jen dokument a člověk nikdy neví, co v něm přesně bude. Máma se dívá do telefonu, teta si uhlazuje sukni. Já počítám, kolik by mě stál základní nábytek a kolik by stály opravy. A taky přemýšlím, jestli nejsem naivní.
Notář čte závěť a původní plán padá
Notář nás usadí do malé místnosti a věcně začne číst. Když dojde na byt, řekne, že ho odkazuje svým dvěma dcerám rovným dílem. Mně odkazuje menší peněžní částku. V místnosti je ticho, slyším jen šustění papírů. Je mi horko a dívám se střídavě na mámu a na tetu. Neříkám nic. Není to chvíle, kdy se má cokoli vyčítat nebo rozebírat. Je to babiččina závěť a její rozhodnutí. Notář dočte, vysvětlí další kroky a termíny. Všichni přikývneme, podepíšeme, poděkujeme.
Na chodbě mě máma chytí za loket a omlouvá se, že o změně nevěděla. Vypadá rozpačitě. Teta jen přikyvuje a drží se trochu stranou. Cítím, jak se ve mně pere zklamání s rozumem. Řeknu nahlas, že jsem s bytem počítal, protože jsem u babičky byl, ale že to chápu a nechci se hádat. Dodám, že bych od nich byt rád odkoupil. A že s ním stejně půjde nakládat až po skončení dědického řízení, takže je čas zjistit možnosti. Navrhnu, že si zjistím rámcové ceny a pak se sejdeme nad konkrétní částkou. Máma kývne a řekne: „Zkus to zjistit.“ Teta mlčky souhlasí.
Odhad ceny, prohlídka a konkrétní nabídka
Hned odpoledne sedím u počítače, projíždím inzerci a volám známému odhadci, abych měl představu o ceně. Nechci to stavět na emocích, chci přijít s realistickou nabídkou. Odhadce mi řekne hrubý rozptyl a na co se dívat: stav instalací, oken, rozvodů i domu. Zapisuju si to. Pošlu mámě a tetě zprávu s orientační částkou i s tím, že by bylo dobré projít byt společně. Navrhnu dnešní večer, ať to neodkládáme. Přijde odpověď krátce po sobě od obou: „Můžeme.“ Cítím úlevu už z toho, že se posouváme.
Odemkneme a v bytě je všechno tak, jak to babička nechala. Na chvíli se zastavím, nadechnu se a jdeme dál. Procházíme pokoje, otevíráme skříně, díváme se na podlahu a koupelnu. Po domluvě si dělám pár fotek a krátké poznámky kvůli případné rekonstrukci, nic víc. Řeknu, jakou cenu bych si uměl dovolit zaplatit a v jakém termínu, a že bych část pokryl hypotékou. Teta přizná, že peníze potřebuje brzy. Máma nechce nic uspěchat a říká, ať si to obě promyslí. Shodneme se na dvou týdnech na rozmyšlenou. A zároveň si potvrdíme, že případný převod může být až po pravomocném ukončení dědického řízení.
Když odcházím po schodech dolů, vztek už střídá spíš úleva, že máme konkrétní plán. Babiččina závěť mě zaskočila, ale nějak chápu, že nechtěla rozdělit rodinu tím, že by zvýhodnila jednoho. Místo křiku a starých křivd teď zjišťuju možnosti hypotéky, termíny u bank, co všechno budu potřebovat a jaké jsou lhůty. V hlavě mi běží i ta malá částka ze závěti a co s ní. Je to jiné než jsem čekal, ale pořád to může dopadnout tak, aby to bylo pro všechny přijatelné. A i kdyby to nakonec nevyšlo, aspoň jsme si řekli věci na rovinu.
