Článek
Na Štědrý den po obědě jsem balila dárky a krabici cukroví do tašek. Vedle mě poskakovala Ema, byla plná energie a zároveň měla unavené oči. V pět máme být u našich, v šest večeře, dárky až po večerní pohádce. Přesně jako každý rok. V hlavě mi běžela otázka, jestli to s dvouletým dítětem dává smysl. Nechtěla jsem mámu zklamat. Připravila jsem pleny, náhradní body, pyžamo, oblíbeného králíka, krabičku s rozkrojenou hruškou, pro jistotu i čisté tričko pro sebe. Ema po obědě neusnula a začínala být přetažená, ale říkala jsem si, že to třeba nějak ustojíme. Všechno jsme naložili do kočárku a vyrazili. Cestou jsem si v hlavě projížděla seznam, jestli jsem něco nezapomněla, a snažila se nenervovat se předem.
Když rituály narážejí na dětský rytmus
U našich bylo přetopeno a všude visely ozdoby. Máma dochucovala bramborový salát, na pánvi syčely řízky, táta měl koledy o něco hlasitěji, než mi bylo příjemné. Ema sahala na všechno, co se lesklo, a každá další věc ji víc rozrušovala. Malý prostor, vyšší hluk, spousta podnětů. Navrhla jsem, že bychom večeřeli o něco dřív, dokud je relativně klid. Máma mávla rukou: vždycky jíme v šest kvůli zvonečku. Ať to vydržíme, pohádka Emu aspoň uklidní. Věděla jsem, že to myslí dobře. Přesto jsem cítila, jak mi tuhne žaludek. Pomohla jsem prostřít, přinesla sklenice, Pavlovi jsem podala Emu, aby ji odvedl od vánočního stromečku. Dívala jsem se na hodiny a bylo mi jasné, že jdeme proti rytmu, na který je Ema zvyklá.
Večeře se zvrhla dřív, než jsme stihli říct „dobrou chuť“. Ema si sedla, ale za dvě minuty chtěla dolů, natahovala se po vidličce, převrhla sklenici s kompotem, a když jsem po ní sáhla, rozplakala se. Táta si povzdechl, že my prý jako malí seděli tiše. Zrudly mi uši. Nevěděla jsem, jestli jsem víc naštvaná na sebe, nebo na celou situaci. Vzala jsem Emu do ložnice, chodila s ní po tmě a šeptala, ať se uklidní. Byla vyčerpaná, ale nepolevila. Hlavu jsem měla plnou výčitek, že jsem to neřešila dřív a nedomluvila jiný režim. Pavel za mnou nakoukl a potichu řekl, že to zabalíme dřív a příště to musíme nastavit jinak. Přikývla jsem. Když jsem se vrátila do kuchyně, máma se tvářila zklamaně a omlouvala se, že to tak nechtěla. Řekla jsem, že to není o ní, že je to na Emu moc.
Z tramvaje k telefonu: změna přichází
Dohodli jsme se, že pohádku necháme být a rozbalíme aspoň pár dárků hned. Ema na chvíli pookřála, roztrhla papír, zasmála se u knížky s okénky, ale bylo vidět, že je na posledních silách. Poděkovali jsme, objali jsme se a rychle se rozloučili. Složili jsme kočárek a sedli na tramvaj dřív, než jsem čekala. Mezi zastávkami bylo ticho. Bez výčitek jsme si s Pavlem přiznali, že to už nedává smysl. Děláme to ze zvyku a z pocitu povinnosti. Nejsme první ani poslední, kdo to řeší, ale pořád jsme to odkládali. Domluvili jsme se, že mámě zavolám až ráno, až vychladnu a nebudu mluvit podrážděně. V noci jsem přemýšlela, jak to říct, aby to nebylo jako výčitka, ale jako popis toho, co potřebujeme. Formulovala jsem si v hlavě věty a zase je mazala.
Ráno jsem uvařila kávu, sedla si ke stolu a vytočila mámino číslo. Ruce se mi trochu třásly. Řekla jsem jí, že včera to na Emu bylo moc a že bychom příště rádi byli na Štědrý den u nás, kde má postýlku a klid, a k nim přijeli druhý den na oběd. Chvíli bylo ticho. Čekala jsem, co řekne. Pak řekla, že je jí to líto, protože má ráda své rituály, ale chápe to. Že máme teď svůj režim a je to hlavně kvůli Emě. Ulevilo se mi. Nevyčítala mi, neobracela to proti mně. Probraly jsme praktické věci, co by se dalo upéct doma, aby nic nezůstalo jen na ní, a kdy by se jim hodilo přijet na ten oběd. Zeptala se, jak se Ema vyspala. Řekla jsem, že spala jako zabitá. Máma se zasmála a napětí na chvíli povolilo.
Položila jsem telefon a cítila jsem zároveň úlevu i smutek. Něco se změnilo. S Pavlem jsme si sedli a sepsali si, co příště uděláme jinak: večeře dřív, dárky hned po zvonečku, žádná televize v pozadí, a Ema pak usne ve své postýlce. Nechci mít na Štědrý den pocit, že se řídíme cizími pravidly. Poslala jsem mámě fotku Emy, jak si hraje s novým vlakem na koberci. Odepsala, že je krásná a že se dnes odpoledne zastaví na chvíli na kávu. Domluvili jsme si čas, který sedí Emě mezi spánky. Připravila jsem hrnky a trochu cukroví, co se včera nejedlo. Měla jsem pocit, že jsme našli kompromis, který dává smysl. Ne dokonalý, ale náš. A že když to budeme říkat včas a klidně, dá se to zvládnout bez zbytečných hádek na obou stranách.
