Článek
V neděli odpoledne se vrátily po dvou týdnech u mojí mámy. Už v autě se navzájem překřikovaly a řešily, kdo co viděl a kdo co dostal. Doma si odmítly umýt ruce, prý „u babičky to nebylo potřeba“. Nechtěla jsem to hned hrotit. Nechala jsem je vybalit, dát si svačinu a povídat, co všechno zažily. V hlavě jsem si říkala, že večer zkusíme vrátit náš běžný režim bez velkých proslovů. Věřila jsem, že si to samo sedne, až se uklidní a zase si zvyknou na náš rytmus.
Když babičkovská volnost naráží na naše pravidla
Jenže večer se ukázalo, že to nepůjde snadno. Mladší loudil sladkosti ještě před večeří a tvářil se, že má hlad jen na lízátko. Starší chtěl po deváté tablet, „protože u babičky se koukaly pohádky dlouho“. Vysvětlovala jsem, proč máme svá pravidla a že se jich budeme držet, i když u babičky to bylo jinak. Tablet jsem schovala. Rozplakali se: jeden kvůli bonbonům, druhý kvůli tabletu. Oba u toho říkali, že jsem zlá a kazím jim radost. V tu chvíli mi došlo, že potřebuju vědět víc o tom, jak to u mámy probíhalo. Bez toho to doma nenarovnám, budu jen řešit následky a budu ta špatná.
Ráno byly obě protivné, všechno byla tragédie. V batohu jsem našla pytlík bonbonů a lísteček od mámy: „pro případ nouze“. Zvedla jsem telefon a zavolala jí. Řekla jsem, že chci vědět, jak to tam probíhalo a proč se změnil režim. Začala se bránit, že jim nic neudělala, jen je „nechává dýchat“. Já na to, že mi to doma rozbíjí pravidla a že to odnášíme všichni. Zvýšily jsme hlas a dostaly jsme se k věcem, které nás štvaly už dlouho. Ona, že jsem přísná. Já, že když mi to podkopává, jsem pak u dětí za tu přísnou. Skončilo to divně, uprostřed věty, protože jsme se obě naštvaly a položily telefon.
Jak z hádky udělat dohodu bez křiku
Po hovoru jsem se klepala a měla jsem vztek, že jsem se ocitla v roli nepřítele vlastních dětí. Partner mě uklidnil, že mám právo chtít konzistentní pravidla, i když to není populární. Navrhl mi, ať to zkusím napsat bez emocí, aby to bylo srozumitelné a bez křiku. Sedla jsem si a sepsala zprávu: Vážím si její pomoci, ale potřebuju pár pevných bodů. Žádné sladké před večeří. Pohádky do půl osmé. Nekritizovat mě před dětmi. Bez komentářů typu „u mamky to mají přísné“. Odeslala jsem to hned, než si to rozmyslím a zase to odložím.
Odpoledne jsem k ní s dětmi stejně musela, zapomněly u ní pantofle. Otevřela, byla zaražená, ale pozvala nás dovnitř. Děti se rozběhly do pokoje a my jsme si sedly v kuchyni. Řekla jsem, že když před dětmi poznamená, že „u mamky to mají přísné“, oslabuje mi to autoritu a že pak doma narážím na odpor. Přiznala, že to možná přehnala a že chtěla, aby se u ní cítily jako na prázdninách. Bavily jsme se klidněji a konkrétně. Navrhla jsem, že si je máma užije, ale pár věcí bude prostě pevně daných. Ona kývla, že to dává smysl, a domluvily jsme se, že když si nebude jistá, zavolá. Žádné tajné bonbony do batohu.
Večer už šel víc podle plánu, i když se objevily slzy. Vysvětlila jsem dětem, že pravidla nejsou trest, ale slouží k tomu, aby se nám všem žilo líp. Druhý den to bylo o něco lepší a třetí jsme byli zpátky v našem rytmu. Máma mi pak poslala fotku plechu buchty a k tomu zprávu: „Příště u nás pohádka končí v sedm.“ Ulevilo se mi. Ne proto, že bych vyhrála, ale že se to dá domluvit bez hádek. Dohodly jsme se, že příště budou prázdniny kratší a pravidla si napíšeme dopředu. A že když se něco pokazí, řekneme si to dřív, než to přeroste v konflikt.
