Článek
K večeru jsem dorazila do menšího fitka na rohu a řekla si, že to už neodložím. Vytáhla jsem nové legíny, přes den jsem se těšila, až si je obléknu, a v hlavě jsem měla plán – první cvičení si natočím, abych měla základ pro porovnání. V šatně jsem cítila nervozitu, takové to, když nevíte, kam přesně patříte. Nakoukla jsem do sálu a ulevilo se mi. Bylo poloprázdno, pár lidí si dělalo svoje, nikdo si nevšímal ostatních. To mi dodalo klid i odhodlání. Chtěla jsem prostě začít a pohnout tělem, protože sedím celý den a už je mi z toho úzko.
Trenérka poradila, kamera běžela, a pak to ruplo
Rozcvičila jsem se, potom jsem si k lavičce odložila ručník a mikinu a dívala se, jak ostatní dřepují. Kolem chodila trenérka, tak jsem ji zastavila: „Můžete mi jen mrknout na můj dřep? Nechci si něco pokazit.“ Usmála se a řekla, ať si postavím telefon k zrcadlu, natočím se z boku a pak uvidím kolena i záda. „Jen dávejte pozor, ať nezaberete ostatní, jo?“ připomněla. Přikývla jsem, opřela mobil o láhev, zapnula video a začala lehce, jen s vlastní vahou. Soustředila jsem se na dech, paty v zemi, kolena ven, plynule dolů a nahoru. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem cítila, že dělám něco pro sebe a má to smysl.
U třetí série to ruplo. Ostré „prask“ a v zrcadle jsem najednou uviděla, jak mi vzadu povolil šev. Ztuhla jsem, cítila, jak rudnu, a pak ze mě vyšel nervózní smích, protože co jiného. „No super,“ uklouzlo mi tak nahlas, že se otočila holka u laviček. Došla ke mně, vzala moji mikinu, kterou jsem nechala vedle, a podala mi ji. „Zavaž to kolem pasu, pohoda,“ kývla. Poděkovala jsem a snažila se tvářit normálně, i když se mi chtělo zmizet. Telefon běžel dál a všechno to zaznamenal, i můj výraz a ten komentář, který bych nejradši vzala zpátky.
Smazat, nebo sdílet? Trapas se mění v podporu
Sedla jsem si na plyo bednu a přehrála si to video. Bylo to typicky lidské a zároveň nepříjemné: soustředěná tvář, pak zvuk, šok a potácení mezi trapnem a smíchem. Chvíli jsem koukala na „smazat“ a měla chuť vzít si věci a zmizet. Ale pak jsem si řekla, že když to pošlu blízkým, uleví se mi. Že se tomu zasměju dřív, než to udělá někdo jiný. Dala jsem klip do stories pro okruh přátel s textem „první den a hned trapas“. Vypnula jsem záznam, dřepy nechala být a šla se projít na pás, aby ten pocit, že na mě všichni koukají, polevil.
V tramvaji mi hned napsala Aneta, jestli to může poslat dál, prý to přesně vystihuje začátky a že se v tom vidí. Další kamarádi poslali smajlíky a „tohle jsem přesně já loni“. Po pár reakcích jsem stories přepnula na veřejné a označila účet fitka. Nechtěla jsem z toho dělat drama, spíš to brát jako normální situaci, která se stává. Večer se mi ozvali přímo z našeho fitka. Napsali, že se jim to líbí jako připomínka, že chyby jsou normální, a jestli to můžou sdílet. Souhlasila jsem. Chtěla jsem mít pocit, že se tomu směju první já, ne že se schovávám. Během pár hodin přišly desítky reakcí a psali mi i lidi, které neznám. Psali, že díky tomu dnes šli cvičit, i když se báli, nebo že jim taky ve fitku praskly tepláky. Úleva, kterou jsem čekala jen pro sebe, se nečekaně přenesla i na ostatní.
Návrat do fitka, klid v hlavě a vytrvání
Druhý den jsem tam šla znovu. Vzala jsem si staré, osvědčené šortky a byla jsem trochu nervózní. Na recepci se na mě usmála slečna: „Vy jste ta statečná ze stories?“ řekla a ukázala na kelímek s náhradními gumičkami. „Vezměte si, kdyby bylo potřeba.“ Vzala jsem si jednu do kapsy a zasmála se. V sále mě pár lidí pozdravilo stylem „známe se z internetu“, pak si mě nevšímali, a to mi udělalo dobře. Odcvičila jsem si svoje, bez videa, soustředila se na techniku a na to, že jsem tam kvůli sobě. Když jsem odcházela, došlo mi, že ten trapas ze včera se proměnil v malé místní „proslavení“, ale hlavně v klid. V pocit, že sem můžu chodit a že sem patřím, i když se nebudu tvářit dokonale.
Domů jsem šla s unavenýma nohama a pocitem, že začátek nemusí být hezký, aby byl dobrý. Legíny jsem dala na stůl a sama sobě slíbila, že si je spravím a vezmu si je zase. Až budu mít chuť. Telefon jsem nechala v tašce. Vím, že se k natáčení asi někdy vrátím, protože porovnání má smysl. Ale včera i dneska mi stačilo vědět, že jsem to nevzdala hned po prvním prasknutí. Stačilo přijít znovu, přiznat, že nejsem neviditelná, a udělat pár dřepů navíc. A najednou už to nepůsobilo jako velký problém. Jen jako věc, která se stala a se kterou se dá normálně žít.
