Článek
Moje práce je klasická kancelářská – osm hodin u počítače, občas porada, jinak sezení. Ze začátku jsem to neřešila, ale poslední roky mě začaly hodně bolet nohy a hlavně bedra. Připadalo mi, že se mi tělo během dne úplně „zhroutí“ a domů jsem chodila jak po celodenním stěhování nábytku. Zkoušela jsem lepší boty, ortopedické vložky, masáže, cvičení po večerech. Něco trochu pomohlo, ale stejně jsem každý pracovní den končila rozlámaná. Doma přitom automaticky chodím bosa a tam mě nohy ani záda tolik netrápí. Po pár týdnech takových rozdílů mezi „doma“ a „v práci“ mi začalo vrtat hlavou, proč si aspoň kousek toho domácího pohodlí nemůžu dovolit i v kanceláři.
Když si kousek domova přenesete pod kancelářský stůl
Jedno parné ráno jsem si do práce vzala jen lehké baleríny s tím, že to zkusím. Řekla jsem si, že u stolu je prostě zout můžu, nikdo mi přece neleze pod stůl. Jakmile jsem si je sundala, přišla okamžitá úleva. Najednou jsem necítila takové napětí v chodidlech a svaly v nohách povolily. Nejdřív jsem nohy schovávala co nejvíc pod židli, měla jsem pocit, že je na nich obří nápis „bosa“, a byla jsem pořád v pozoru, jestli si toho někdo nevšimne. Měla jsem strach, že přijde nějaká poznámka nebo že mě někdo hned napomene. Jenže po pár dnech jsem si všimla i jiného efektu – když jsem bosa, jsem klidnější, míň mě věci rozčilují a vydržím se líp soustředit. Měla jsem menší tendenci odkládat úkoly, necítila jsem takový vnitřní neklid. Začalo mi docházet, že to, co vypadá jako maličkost, má na mě ve skutečnosti docela velký vliv.
Jako první si toho všimla kolegyně naproti. Zvedla oči od monitoru, koukla pod stůl a usmála se, že prý „pohodička, co“. V tu chvíli se mi ulevilo, že zrovna ona to bere v klidu. Vysvětlila jsem jí, že mám problémy se zády a fyzio mi doporučil co nejvíc chodit naboso, a jí to přišlo naprosto normální. Jenže postupně jsem začala vnímat i jiné reakce, i když mi je málokdo řekl přímo. Jeden kolega si začal odsunovat židli trochu dál a seděl víc u jiné skupinky. Občas jsem zachytila větu typu „tady nejsme v obýváku“, kterou jsem sice neslyšela adresovanou přímo mně, ale bylo jasné, o kom se mluví. V těch chvílích jsem měla tendenci si nohy hned schovat, narovnat se a dělat, že nic. Zároveň jsem ale cítila vztek, že něco tak drobného tolik lidí dráždí.
Když se bosé nohy stanou firemním tématem
Zlom přišel na jedné firemní poradě v malé zasedačce. Seděla jsem předtím u stolu bosa a vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, prostě jsem jen vstala a šla tam tak, jak jsem byla. Vešla jsem, sedla si a po chvilce jsem zachytila, jak jeden kolega polohlasem utrousil něco o „etiketě“ a „profesionalitě“. Zrudla jsem a v tu chvíli mi hlavou běželo jen to, že jsem to fakt přehnala. Paradoxně mě ale nenapadlo se okamžitě obout, spíš jsem v sobě úplně zatuhla. Jen jsem suše řekla, že mám zdravotní důvody, a poradou jsem nějak proplula s hrozně nepříjemným sevřeným pocitem. Po skončení mi pak vyskočila zpráva od šéfa, jestli bych se u něj mohla na chvilku zastavit. V tu chvíli mi bylo jasné, že téma bosých nohou už není jen interní detail u mého stolu.
U šéfa seděla i personalistka a oba působili spíš nesměle, než že by mě chtěli seřvat. Řekli mi, že se k nim dostala informace, že chodím po kanceláři a na porady bosa a že si na to prý někdo „opakovaně stěžoval“. Nebylo to vyhrocené, ale bylo cítit, že je jim to nepříjemné, protože se pohybujeme někde mezi osobním komfortem a firemní kulturou. Já jim na rovinu řekla, že v botách prostě celý den nevydržím, že mě pak večer bolí záda tak, že mám problém usnout, a že se mi díky tomu, že jsem v práci aspoň část dne bosa, znatelně ulevilo. Zmínila jsem i doporučení od fyzioterapeuta. Zároveň jsem hned nabídla kompromis – že budu mít čisté ponožky, případně nějaké malé přezuvky na chodbu, a bosa budu jen u svého stolu, kde na mě skoro nikdo nevidí. Nakonec jsme se domluvili, že firma kvůli mně nebude psát žádná nová pravidla, ale že si to mám víc hlídat kvůli ostatním a snažit se je zbytečně nedráždit.
Malý osobní komfort jako tichá inspirace pro ostatní
Od té doby chodím do práce s tím, že mám v tašce lehké barefoot pantofle a několik párů ponožek. Ráno přijdu, chvíli funguju v botách, a jakmile sedím u svého stolu a nikam nemusím, zouvám se. Když jdu na poradu nebo někam, kde je víc lidí, obuju si buď ponožky a pantofle, nebo normální boty. Občas ještě vidím, že si někdo radši sedne jinam, když je možnost výběru, nebo že se na mě někdo koutkem oka podívá. Už si to ale tolik neberu. Beru to tak, že tohle je moje tělo a já s ním musím nějak fungovat každý den, zatímco pro ostatní je to jen detail, který se jim líbí nebo nelíbí.
Postupně jsem si všimla i toho, že to má vedlejší efekt. Jedna kolegyně si pořídila do práce přezuvky a zmínila, že jsem jí dodala odvahu necpat se celý den do lodiček, které ji tlačí. Nikdo z nás z toho nedělá téma, prostě jsme si každá našla způsob, jak si ten čas v kanceláři udělat o něco snesitelnější. Moje nohy jsou v mnohem větším klidu než dřív a záda mě bolí míň. Nemám pocit, že jsem něčeho dosáhla v nějakém velkém smyslu, spíš jsem si vymezila malý kousek prostoru, kde je mi dobře, a naučila se kolem toho hledat kompromisy. Není to ideální pro všechny, ale pro mě je to únosné a dá se v tom normálně fungovat.
